Žijte v lásce, jako i Kristus nás miloval.
1. čtení – Ef 4,32-5,8
Bratři! Buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy (zásluhy). Ano, napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval nás a zcela vydal sebe za nás jako dar v oběť, vůni Bohu velmi příjemnou. (Pokud jde o) smilství a nečistotu vůbec nebo chamtivost, ani jejich jména ať se u vás nevyslovují, jak se sluší na věřící. (Stejně tak pokud jde o) nestydatost, nevázané řeči nebo neslušné vtipy – to se přece nepatří – ale spíše díkůvzdání. Toho si totiž buďte dobře vědomi, že žádný smilník ani nečistý ani chamtivý – to je modloslužebník – nemá podíl v království Kristově a Božím. Nedejte se od nikoho svést prázdnými řečmi, protože pro ty věci přichází Boží hněv na neposlušné lidi. Proto s nimi nic nemějte. Byli jste kdysi ovšem tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla.
Křesťané by pro své spojení s Kristem měli být vzorem velkorysosti a úcty k sobě navzájem i k druhým lidem, což leckdy nejsou. To pak vede ke kritice celého společenství a odmítání církve i křesťanství. Nejde tak jednoduše o to, že by křesťan měl být lepší než lidé okolního světa, protože ta snaha být lepší vedla a možná i vede k pocitu nadřazenosti a k pokrytectví. Což je přesný opak toho, oč má jít. Co se v člověku změní křtem? Z hlediska jeho osobnosti de facto téměř nic – křest není automat na proměnu člověka. To, co se může změnit, je vědomí obdarovanosti, vědomí zodpovědnosti, závazku nejen vůči lidem, ale i vůči Bohu. To není úplně málo. Žít jako dítě světla znamená žít v souladu se sebou sama, žít naplno a bez obav o sebe, být pro druhé a v úctě k nim. Pak je Boží království už uprostřed tohoto světa. A právě o tuto zodpovědnost jde – o zodpovědnost za jeho přítomnost tady a teď, která na nás leží.
Lk 13,10-17
Ježíš učil v sobotu v jedné synagoze. Právě tam byla žena už osmnáct let posedlá duchem způsobujícím nemoc: byla celá ohnutá a vůbec se nemohla napřímit. Jakmile ji Ježíš uviděl, zavolal ji k sobě a řekl jí: „Ženo, jsi zbavena své nemoci“; a vložil na ni ruce. Okamžitě se narovnala a velebila Boha. Představený synagogy však těžce nesl, že Ježíš uzdravuje v sobotu; řekl zástupu: „Je šest dní, kdy se má pracovat. V ty dny tedy přicházejte a nechávejte se uzdravovat, a ne v den sobotní!“ Pán mu však odpověděl: „Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v sobotu svého býka nebo osla od žlabu a nevede ho napojit? A tato žena je přece Abrahámova dcera a satan ji měl spoutanou plných osmnáct let; ta neměla být osvobozena od toho pouta v den sobotní?“ Těmito slovy byli všichni jeho protivníci zahanbeni, ale celý zástup se radoval nad všemi podivuhodnými činy, které on dělal.
Ten představený synagogy nejspíš záviděl Ježíšovi jeho schopnosti, jeho moc a úspěch, a to navíc v prostoru, kde byl on takříkajíc pánem, kde měl výsadní postavení. Proto si našel zástupný důvod, jak Ježíše snížit v očích přítomných – sobotní klid. Ježíš však jeho neupřímnost prohlédl a usvědčil jej poukazem na jeho běžnou životní praxi.
V tomto podobenství nejde tolik o uzdravení té ženy, nýbrž o odhalení pokrytectví vnitřního smýšlení toho, kdo ze sebe dělá strážce pravdy a nárokuje si Boha pro sebe. To, že se událo něco zcela mimořádného, že byl ze zajetí těžkého osudu vysvobozen člověk, ztratilo důležitost. Místo úžasu nad Boží láskou zprostředkovanou Ježíšem žabomyší spor! Naštěstí ti obyčejní lidé a samozřejmě ta žena si tohle uvědomili. Takhle to je občas i s námi; ze svého komplexu, nepřejícnosti či uraženosti jsme s to likvidovat velikost a krásu různých událostí kolem sebe. Začíná to velmi často slůvkem „ale“. Ano, uzdravil, ale ….
