Středa 26. 2. 2025 – 7. týden v mezidobí

Sir 4,12-22 (řec. 11-19)

Moudrost vychovává své syny a ujímá se těch, kdo ji hledají. Kdo ji miluje, miluje život, jsou plni radosti, kdo ji vyhledávají hned zrána. Kdo ji uchopí, zjednává si slávu a Pán ho žehná, kamkoli vejde. Kdo jí slouží, budou Svatému sloužit, Pán miluje ty, kdo ji milují. Kdo ji poslouchá, bude spravedlivě soudit, kdo na ni dbá, bude bydlet v bezpečí. Kdo jí důvěřuje, ten ji zdědí, v majetek ji dostanou jeho potomci. Aniž se dá poznat, bude s ním kráčet, vyzkouší ho zprvu pokušením, přivede na něho strach a bázeň, vyzkoumá ho svou kázní, prověří ho svými nařízeními, dokud mu nebude důvěřovat. Pak se k němu vrátí rovnou cestou, dá mu radost a odhalí mu svá tajemství. Zbloudí-li však (člověk), opustí ho a vydá do vlastní zkázy.

Kniha Sirachovec navazuje na tradiční mudroslovnou literaturu chválou moudrosti a těch, kdo se o ni snaží, kdo jsou díky tomu moudří. Nejde jen o moudrost danou zkušenostmi, i když i o ni, ale především o moudrost založenou na víře a lásce k Bohu. Bůh je zdrojem moudrosti, a tak ten, kdo se o ni snaží je Bohem přijímán s láskou. Moudrost lze předávat, ale jen svým příkladem lze k ní vést. Za svou ji musí přijmout každý osobně. To je problém tradice i výchovy. Druhé je třeba vést, ale vztah i zkušenosti musejí získat sami. A jak plyne z textu, není to tak zcela poklidný proces. Slovy sice poněkud zvláštními „Aniž se dá poznat, bude s ním kráčet, vyzkouší ho zprvu pokušením, přivede na něho strach a bázeň, vyzkoumá ho svou kázní, prověří ho svými nařízeními, dokud mu nebude důvěřovat.“ Je tu popsán proces zrání člověka procházením krizemi. Ten, kdo není ochoten těmito krizemi projít, a tak zrát, o moudrost, tedy dospělost ve víře, myšlení a rozhodování, přijde. Zůstane stát na místě, ztratí se sám v sobě.

Mk 9,38-40

Jan řekl Ježíšovi: „Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu. Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem.“ Ježíš však řekl: „Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže pak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi.“

Tenhle výrok je jak odpověď na momentálně rozhořelou diskusi, kterou podnítilo slavení eucharistie v hospodě. Ježíš je velkorysý, přijímá i ty, kteří oficiálně nepatří k jeho „stádu“. Jeho učedníci by si rádi přivlastnili Ježíše a pozornost, kterou vyvolával svými skutky. Jsou žárliví na to, co považují za své privilegium, svůj majetek. Jenže Ježíš je vyvádí z omylu. On nepovažuje své působení za něco, co by patřilo jen někomu, nýbrž velkoryse přijímá i ty, kteří si ho „přivlastnili“ a neptali se na svolení.