Pondělí 27. 4. 2026 – 4. týden velikonoční
Sk 11,1-18
Apoštolové a bratři v Judsku se dověděli, že i pohané přijali Boží slovo. Když pak Petr přišel do Jeruzaléma, věřící obrácení ze židovství mu dělali výčitky a říkali: „Vešel jsi k lidem neobřezaným a jedl jsi s nimi!“ Petr jim tedy začal po pořádku vykládat: „Byl jsem v městě Joppe a modlil jsem se. Tu jsem ve vytržení spatřil vidění: něco se snášelo z nebe. Podobalo se to velkému prostěradlu, které je spouštěno za čtyři cípy, a přišlo to až ke mně. Když jsem se na to důkladně podíval, spatřil jsem pozemské čtvernožce, zvěř, plazy a nebeské ptáky.
Uslyšel jsem také, jak mi nějaký hlas říká: `Vzhůru, Petře, zabíjej a jez!‘ Já jsem odpověděl: `Ani za nic, Pane! Ještě nikdy jsem nevzal do úst nic poskvrněného nebo nečistého!‘ Ale ten hlas z nebe promluvil podruhé: `Co Bůh prohlásil za čisté, o tom neříkej, že je to poskvrněné!‘ To se stalo třikrát. Pak hned to všechno bylo zase vyzdviženo do nebe. A v tom okamžiku se zastavili tři muži u domu, kde jsme bydleli; byli ke mně posláni z Césareje. Duch mi řekl, abych bez váhání šel s nimi. Vydalo se se mnou na cestu i těchto šest bratří. Když jsme vstoupili do domu toho muže, (který poslal ony tři posly,) vypravoval nám, jak spatřil ve svém domě stát anděla a že mu nařídil: ‚Pošli do Joppe a povolej si Šimona, kterému říkají Petr. Ten tě poučí, jak dosáhneš spásy ty i celý tvůj dům.‘ Když jsem začal mluvit, sestoupil na ně Duch svatý jako na začátku na nás. Tu jsem si vzpomněl na slova Páně: ‚Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým.‘ Jestliže tedy Bůh dal stejný dar jim jako nám, když jsme přijali víru v Pána Ježíše Krista, jak bych se mohl já odvážit klást Bohu překážky?“ Když to vyslechli, uklidnili se. Velebili Boha a říkali: „Tedy i pohanům dal Bůh, aby se obrátili, a tak došli života.“
Po Filipovi je to v líčení Skutků Petr, kdo je Bohem veden k tomu, aby pokřtil pohana. Ale ani on, ani jeho soukmenovci, kteří uvěřili v Ježíše, se s nastalou situací nevyrovnávají snadno. Zatímco Filip (jeden z tzv. helénistů) neváhal a komořího pokřtil, Petr k tomu potřebuje výslovný příkaz Boží ve formě zjevení. Petrovi ani těm, kdo měli s přijetím pohana do církve problém, se nelze divit. Překročit horizont vlastních zvyklostí a přesvědčení je obtížné. Bůh proto musí často člověkem zatřást, musí ho nechat projít větší či menší krizí, aby mu člověk přestal předepisovat, co smí a nesmí. Druhá věc, která je v příběhu, jenž je detailně líčen v předchozí kapitole, zajímavá, je, že onen Kornélius, setník, a jeho dům byli naplněni Duchem sv. ještě před křtem. Bůh tedy dává své dary – i dar Ducha sv. – komu chce, a tehdy, kdy on sám to uzná za vhodné. Nečeká na naše oficiality.
Z historického hlediska je zajímavá Kornéliova charakteristika na začátku příběhu v 10. kapitole: „V Césareji žil nějaký muž jménem Kornélius, důstojník pluku zvaného italský. Byl to člověk zbožný, s celou svou rodinou věřil v jediného Boha, byl velmi štědrý vůči židovskému lidu a pravidelně se modlil k Bohu.“ V řečtině stojí doslova, že byl s celým svým domem bojícím se Boha, bohabojným. Tito bohabojní (ve Skutcích se objevují víckrát), tedy lidé, kteří měli pozitivní vztah k židovství, ale nestali se plnoprávnými židy (proselyty), byli skutečně zřejmě prvními pohanskými adresáty křesťanské misie. K nim koneckonců mohl náležet i ten komoří, když cestoval do Jeruzaléma na svátky a zpět. Je třeba si uvědomit, že zejména diasporní židovstvo, jež mluvilo řecky, tvořilo důležité prostředí pro počáteční křesťanskou misii mimo území biblické Palestiny. Tento Kornélius žije v prostředí převážně pohanském, v Césareji Přímořské, ve městě, které dal zbudovat Herodes Veliký jako nádherné antické město a přístav a v němž sídlil (kromě svátků) římský prokurátor, což odpovídá dané charakteristice bohabojných, i když jde o Palestinu. Patřil k pomocným legiím, které operovaly mimo Itálii. Navíc se o něm říká, že byl příznivě nakloněn Židům, což nebylo zcela obvyklé. Podobně charakterizuje autor Lukášova evangelia i setníka, který prosí Ježíše o uzdravení svého služebníka: „Ti přišli k Ježíšovi a naléhavě ho prosili: ‚Je hoden, abys mu to prokázal; neboť miluje náš národ, i synagogu nám sám vystavěl‘.“ (Lk 7,4-5) Tito, původně příznivci synagogy, se stávají pod vlivem křesťanské misie křesťany, tvoří tak most mezi pohanským a židovským světem, po němž mohla křesťanská misie přejít pak do plně pohanského světa. Autor Skutků hovoří např. o tom, že Pavel začínal svá kázání v synagoze, a teprve když nebyl přijat, tak se obrátil naplno k pohanům.
Jan 10,1-10
Ježíš řekl: „Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“ Ježíš jim pověděl toto přirovnání, ale oni nepochopili, co jim tím chce říci. Ježíš proto řekl znovu: „Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neuposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a aby ho měly v hojnosti.“
Ježíš se v Janově evangeliu v návaznosti na Starý zákon, zejména proroka Ezechiela, přirovnává jak k pastýři, tak ke dveřím do ovčince. On je jediným dobrým a pravým pastýřem v Boží režii (pro SZ je jím Bůh sám) i průchodem (dělící čárou) k životu.
Smyslem těchto přirovnání je zdůraznění jeho zájmu o lidi, za něž převzal zodpovědnost. On znamená ochranu, je možné se na něj spolehnout. Ježíš zná své, každého z nich, jménem; tedy zná identitu, tu pravou, jednoho každého. Ti, kdo mu uvěřili, kdo se na něj spolehli, znají jeho hlas, rozpoznávají jeho volání, jeho nabídky. Jsou na stejné vlně. V druhém podobenství mluví Ježíš o sobě jako dveřích, skrze něj (a jen skrze něj) je možné skutečně žít – najít pastvu i mít úkryt, domov. Ježíš slibuje bezpečí, které však není sociálním zabezpečením, ale životem s perspektivou.
Evangelista má zřejmě zkušenost i nepravými učiteli a hlasateli, proto mluví o zlodějích, kteří se chtějí ovcí zmocnit. Už v době Pavlově, jak zmiňuje v Listu Filipanům, byli hlasatelé evangelia, kteří si z toho dělali svým způsobem byznys. Alespoň někde byli důležití a zažívali určitou moc. To je vždycky svůdné.
Úterý 28. 4. 2026 – 4. týden velikonoční
Sk 11,19-26
Ti, kdo se rozprchli při pronásledování, které vzniklo kvůli Štěpánovi, přišli až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie. Boží slovo však zvěstovali jenom židům. Ale ti z nich, kteří pocházeli z Kypru a z Kyrény, přišli do Antiochie a hlásali tam radostnou zvěst o Pánu Ježíši také pohanům. Bůh jim zvlášť pomáhal, takže velký počet lidí přijal víru a obrátil se k Pánu. Když se zpráva o tom dostala k sluchu církevní obce v Jeruzalémě, poslali do Antiochie Barnabáše. Přišel tam a viděl, jak Boží milost působí; zaradoval se proto a povzbuzoval všechny, aby celým srdcem zůstali Pánu věrni. Byl to výborný muž, plný Ducha Svatého a víry. Tak byl získán pro Pána velký počet lidí. Pak odcestoval do Tarsu, aby vyhledal Šavla. Když ho našel, vzal ho s sebou do Antiochie. V (této) církevní obci spolu pobyli celý rok a vyučili velké množství lidí, takže se v Antiochii ponejprv začalo učedníkům říkat „křesťané“.
Vyhnání tzv. helénistů z Jeruzaléma s sebou neslo dalekosáhlé důsledky pro šíření křesťanství. Řecky mluvící židokřesťané musejí opustit „mateřský“ prostor a překračují hranice směrem k pohanskému světu. Rozhodujícím okamžikem v dějinách církve a křesťanství je jejich usazení v Antiochii Syrské (v hlavním městě tehdejší římské provincie Sýrie a třetím největším městě římské říše) a oslovení pohanů. Nejspíše šlo (jako u setníka Kornelia) o pohany s určitou vazbou na synagogu (tzv. bohabojné), kteří přijali víru v Ježíše jako Mesiáše. Antiochie se tak po Jeruzalému stává druhým centrem rodícího a šířícího se křesťanství. Jeruzalémská obec se ovšem nevzdává svého postavení první obce a posílá do Antiochie „na inspekci“ Barnabáše, osobu obzvlášť povolanou, neboť pocházel z diaspory, a byl tedy na pohanské prostředí zvyklý a jazykově vybavený. Barnabáš se ukáže jako dobrý manažer a přizve ke spolupráci Pavla, dřívějšího pronásledovatele církve. A to nepochybně pro schopnosti a jazykovou i intelektuální vybavenost, jež byly Pavlovi vlastní. Barnabáš se ve vyprávění Skutků jeví jako osoba bez předsudků, která kvůli prospěchu hlásání evangelia a růstu církve dokáže překročit i osobní nesouhlas s Pavlovým dřívějším počínáním, možná i osobní antipatie vůči jeho osobě, a třeba i strach z Pavla.
To, co zpočátku vypadá jako katastrofa (pronásledování a vyhnání řecky mluvících stoupenců Ježíšových), se promění v cestu do budoucnosti. Nucené překročení hranic se ukáže jako veliký krok v Božích intencích. A spolupráce, v níž na prvním místě jde o věc samu, hlásání a pastorační působení, přináší obrovské plody. Sympatie nebo antipatie nehrají při práci pro Boží království žádnou podstatnou roli. Barnabáš přizve Pavla, protože mu jde především o zdar díla, nikoliv o osobní zájem. Nezištnosti, otevřenosti a sebedarování Bůh žehná a rozhojňuje jejich plody. Ve prospěch společné věci je zapotřebí překonávat vzájemné rozdíly, odlišné názory i povahové sklony.
Jan 10,22-30
V Jeruzalémě se konala slavnost posvěcení chrámu. Bylo to v zimě. Ježíš chodil v chrámě v Šalomounově podloubí. Židé se kolem něho shlukli a řekli mu: „Jak dlouho nás chceš držet v napětí? Jsi-li ty Mesiáš, řekni nám to otevřeně!“ Ježíš jim odpověděl: „Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které konám ve jménu svého Otce, vydávají o mně svědectví. Ale vy nevěříte, protože nepatříte k mým ovcím. Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou. Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme.“
Židé (typické janovské zjednodušení) se shluknou kolem Ježíše a chtějí mít jasno, co je Ježíš zač. On je však odmítá, protože ví, že z jejich strany nejde o opravdovou touhu po mesiáši. Měli možnost se o tom už vícekrát přesvědčit, ale nejsou ochotni udělat krok z vlastní bubliny. Poznávacím znamením pravého učedníka Ježíšova je slyšení hlasu, přijetí poselství, které Bůh v Ježíši nabízí. Ten, kdo jde za Ježíšem, slyší a následuje jeho hlas (a to musí skutečně bedlivě naslouchat), a má díky tomu zajištěné trvalé spojení s Bohem. Naslouchání je jedna z činností, která v současném světě není příliš ceněna ani častá, protože vyžaduje trpělivost, zaujetí, plnou přítomnost. Protože Otec a Ježíš jsou jedno, náležejí Ježíšovi učedníci-ovce oběma zároveň, a to navěky. Nikdo je nemůže zvenčí zbavit společenství s Otcem a Synem.
Slavnost Posvěcení chrámu (Chanuka) se konala a koná jako vzpomínka na očištění Chrámu za Makabejců (164 př. n. l.). Odehrává se v zimě (zhruba v prosinci, tedy v blízkosti našich Vánoc).
Středa 29. 4. 2026 – 4. týden velikonoční, svátek sv. Kateřiny Sienské
1 Jan 1,5 2,2
Milovaní! To je poselství, které jsme slyšeli od Ježíše Krista a vám zvěstujeme: Bůh je světlo, a tma v něm vůbec není. Když tvrdíme, že máme s ním společenství, ale (přitom) žijeme ve tmě, lžeme a naše jednání není ve shodě s pravdou. Když však žijeme ve světle, jako on je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev jeho Syna Ježíše Krista nás očišťuje od každého hříchu; řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, (že se dopouštíme) hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně (plní, co slíbil), a protože je spravedlivý. Řekneme-li však, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není. Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za (hříchy) celého světa.
Žít ve společenství s Bohem je možné jen tehdy, když se člověk snaží žít poctivě v respektu vůči druhým, protože ve společenství s Bohem není možné být na straně hříchu a tmy. Autor tu pracuje typicky pro janovskou tradici s protiklady tma-světlo, hřích-pravda. Nestaví do protikladu člověka a Boha, nýbrž chce zdůraznit, že pokud člověk chce žít v jednotě s Bohem, pak musí žít adekvátně tomu, čím se stal křtem; musí milovat tak, jak je sám milován. První list Janův je z velké části polemikou pravděpodobně se stoupenci gnóze, kteří svou odklonnou interpretací evangelia rozdělovali obec a odváděli ji od praktického života. Skutečná láska k Bohu, život s Bohem a z Boha, se neprojevuje vznešenou askezí, ani vzletnými slovy a sofistikovanou naukou, nýbrž bratrským/sesterským jednáním, prokazováním lásky vůči těm, s nimiž člověk žije, tedy zcela prakticky. Praktický život s sebou vždy přináší možnost hříšného jednání, ale dopustit se hříchu není katastrofou, pokud v něm člověk nechce setrvat a je ochoten se obrátit na Boha skrze Ježíše Krista. Vědomí vlastní slabosti a hříšnosti činí člověka otevřenějším pro Boží velikost a lásku, pro spoléhání se víc na sílu Boží než na tu vlastní a také pro pochopení druhých, kteří jsou také slabí a omezení.
Mt 11,25-30
Ježíš se ujal slova a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíže-ni, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše od-počinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“
Ježíš obrací běžný řád věcí, nespoléhá na mocné, ale obrací se k malým a bezvýznamným v očích společnosti. Moc, vliv, bohatství často zatvrzují srdce, korumpují a očekávat od těch, kteří je mají, záchranu a pomoc bývá marné. Ježíš to dobře ví, a proto se obrací na „malé“, neboť oni jsou schopni mnohem lépe vidět pod povrch věcí, protože nespoléhají sami na sebe, uvědomují si svou odkázanost na druhé, na pomoc od nich, uvědomují si svou nemožnost zajistit si všechno vlastními silami. Proto jsou také mnohem víc otevřeni pro pomoc druhým, pro solidaritu a vděčnost. Právě jim se Ježíš dává poznat ve svém postavení Božího Syna a ve své moci či bezmoci lásky. Oni jsou schopni tomuto tajemství Ježíšova bytí a poslání porozumět, jsou schopni přijít a čerpat u něho sílu. Ježíšovo jho netlačí a břemeno netíží, protože to je jho a břemeno lásky, dobrovolného sebedarování. To ovšem neznamená, že je to zrovna snadné. V kontextu současného válečného dění (nejen na Ukrajině) a nejrůznějšího násilí, lží a podvodů není snadné se spolehnout na tato Ježíšova slova, na tuto nabídku. A přece je nutné hledat u Ježíše, v důvěře v něho, odpočinutí duše i ducha.
Sv. Kateřina Sienská byla prohlášena za učitelku církve (4. 10. 1970) a patronku Evropy (1. 10. 1999). Narodila se 25. 3. 1347 v Sieně, byla členkou 3. řádu sv. Dominika. Za její velkou zásluhu je považováno její úspěšné úsilí o návrat papeže do Říma z tzv. avignonského vyhnanství v roce 1377. Zemřela 29. 4. 1380. Svůj relativně krátký život prožila v přísném odříkání, byla mystičkou, za svatou byla prohlášena v roce 1461. Pozoruhodné na ní je, že nebyla nijak zvlášť vzdělaná (číst a psát se naučila až v roce 1365), odmítla se vdát a zůstala více méně sama, i když založila ženský klášter. Pocházela z velmi početné rodiny, údajně se narodila jako24. dítě v rodině sienského barvíře.
Čtvrtek 30. 4. 2026 – 4. týden velikonoční
Sk 13,13-25
Pavlova družina odplula lodí z Pafu a přišla do Perge v Pamfýlii. Ale Jan se od nich odloučil a vrátil se do Jeruzaléma. Oni však šli z Perge dál a dostali se do Antiochie v Pisídii. Tam šli v sobotu do synagogy a posadili se. Když bylo skončeno čtení ze Zákona a Proroků, poslali k nim představení synagogy se vzkazem: „Bratři, můžete-li něco říci lidu pro povzbuzení, ujměte se slova!“ Pavel tedy vstal, pokynul rukou a začal mluvit: „Izraelité i vy, kteří se bojíte Boha, poslyšte! Bůh tohoto izraelského lidu si vyvolil naše praotce a učinil z onoho lidu za jeho pobytu v cizině, v Egyptě, velký národ. Odtamtud je pak mocným zásahem vyvedl a během asi čtyřiceti let se o ně na poušti s láskou staral. Potom vyhubil sedm národů v kananejské zemi a dal jim ji do vlastnictví, a to trvalo kolem čtyři sta padesáti let. Potom jim dal soudce až do proroka Samuela. Když pak žádali o krále, dal jim Bůh na čtyřicet let Kišova syna Saula z Benjamínova kmene. Ale pak ho odstranil a povznesl za jejich krále Davida, o němž vydal (pochvalné) svědectví: ‚Nalezl jsem Davida, Jesseova syna. Je to muž podle mého srdce. Ten vyplní všechno, co budu chtít.‘ Z jeho potomstva Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše. Před jeho příchodem hlásal Jan všemu izraelskému lidu křest obrácení. Když Jan svůj úkol končil, říkal: ‚Já nejsem ten, za koho mě pokládáte. Ale po mně přijde ten, kterému nejsem hoden zout opánky z nohou.‘“
Nesoulad a roztržky se vyskytují i tam, kde by to člověk nečekal. Barnabáš s sebou na první velkou misijní cestu vzal Jana Marka, ale ten se rozhodl vrátit zpět. To Pavla rozladilo, takže jej už příště s sebou nechtěl, nicméně se nedal odradit a pokračoval v plánované cestě. Pavel neváhá pro své působení využít prostředí synagogy, tedy to prostředí, které dobře znal, k hlásání evangelia. V dnešním úryvku je zachycena první část Pavlova proslovu, která je vlastně úvodem k hlavnímu sdělení. Pavel zná tradici a dovede ji interpretovat, dovede svých znalostí i příležitosti využít ke zvěstování evangelia.
Je důležité rozumět vlastním tradicím a umět je spojovat s aktuálním poselstvím, umět se orientovat v situaci a využívat svých schopností. Je důležité umět z tradic vybrat to podstatné a nosné. Pak mohou vytvářet životodárnou kontinuitu. Minulost formuje současnost a budoucnost, nesmí se však stát mrtvou minulostí, svěrací kazajkou současnosti.
Jan 13,16-20
Když Ježíš umyl učedníkům nohy, řekl jim: „Amen, amen, pravím vám: Služebník není víc než jeho pán, posel není víc než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže podle toho jednáte. Neříkám to o vás o všech. Já vím, které jsem si vyvolil. Ale ať se naplní výrok Písma: ‚Ten, kdo jí můj chléb, zvedl proti mně patu.‘ Už teď vám to říkám, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane, že já to jsem. Amen, amen, pravím vám: Kdo přijímá toho, koho já posílám, přijímá mne; kdo však přijímá mne, přijímá toho, který mě poslal.“
Dnešní perikopa je úryvkem z janovského líčení večeře na rozloučenou. Ježíš interpretuje své gesto. Jestliže on jedná jako poslední služebník, mají tak jednat i jeho učedníci. Ježíš svým gestem zvěstuje Boží lásku, i oni mají činně zvěstovat tuto lásku, kterou zakusili skrze Ježíše. Ježíš také ví, kdo jej zradí, což vyjadřuje slovy žalmu (Ž 41,10). Připravuje tak učedníky na to, co se má stát. Nejde jen o Jidášovu zradu, ta v celkovém dění nehraje rozhodující úlohu (je však výrazem selhání člověka, který zradil nejen Ježíše, ale sám sebe, svou víru), nýbrž o Ježíšovo utrpení a smrt jako Boží děj. Ono „já jsem to“ (ego eimi) je zjevovatelská formule, která odkazuje na Ježíšovo božství. Ježíš je v jednotě s Otcem a tak ten, kdo je v jednotě s ním, kdo je poslaný, je skrze Ježíše také v jednotě s Otcem. Přijetím toho, koho Ježíš posílá, se přijímající napojuje na jednotu s Bohem.
Sukcese přijímajících je důležitá. Ten, kdo přijímá toho, kdo je povolán a poslán Ježíšem, přijímá skrze něj Ježíše, a tím skrze Ježíše přijímá Otce, jehož je Ježíš vyslancem, ztělesněním. Je důležité být skutečně poslaný Ježíšem, což se pozná z autenticity poslaného, když jedná jako Ježíš. Být poslán Ježíšem není úřední funkcí, není vázáno na nějaký církevní úřad, nýbrž je to povolání každého křesťana jakožto křesťana, tedy toho, kdo se připojil ke Kristu svou vírou zpečetěnou křtem. Ne každý se ovšem podle toho chová, nicméně toto poslání je dáno každému, kdo přijímá křest. Právě toto je součástí realizace všeobecného kněžství věřících.
Pátek 1. 5. 2026 – 4. týden velikonoční
Sk 13,26-33
Když přišel Pavel do Antiochie Pisidské, mluvil v synagoze: „Bratři, kteří pocházíte z Abrahámova rodu, i vy, kdo se bojíte Boha! Nám bylo posláno slovo o té spáse. Obyvatelé Jeruzaléma a jejich přední mužové však nepoznali, kdo (Ježíš) je. A když ho odsoudili, vyplnili tím jen to, co říkali proroci, – jak se to předčítá každou sobotu. Ačkoli na něm nenašli nic, zač by zasluhoval smrt, žádali od Piláta, aby ho dal popravit. Když dokonali všechno, co bylo o něm psáno, sňali ho z kříže a položili do hrobu. Ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. On se pak po mnoho dní zjevoval těm, kdo zároveň s ním přišli z Galileje do Jeruzaléma; ti jsou nyní před lidem jeho svědky. A my vám hlásáme radostnou zvěst, že ta zaslíbení, která Bůh dal našim otcům, vyplnil na jejich dětech, na nás, když vzkřísil Ježíše. Tak je i psáno v druhém žalmu: ,Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.‘“
Vyprávění pokračuje v řeči, kterou Pavel pronáší v synagoze v Antiochii Pisidské, tj. na západě Malé Asie. Závěr řeči je finálem celého proslovu. Pavlovým cílem je přesvědčit své soukmenovce a pohanské příznivce židovství/synagogy, tzv. bohabojné, aby začali přemýšlet a přijali evangelium jako završení dějin spásy. Používá k tomu své znalosti dějin i Písma. Vzdělání a jazyková vybavenost i schopnost formulovat se v tomto ohledu ukazují jako velmi důležité, protože jeho kázání muselo být srozumitelné a přesvědčivé pro obě skupiny.
Pavel stejně jako Petr tu v dikci autora Skutků opakuje ve zkratce základní vyznání, resp. centrální událost dějin jednání Boha s lidmi. Opakování je matka moudrosti, tedy je třeba si znovu a znovu uvědomovat, co je podstatné, co je základem křesťanské víry. Jinak totiž hrozí, že se církev bude ztrácet v detailech a nepodstatných tradicích. A tento základ je důvodem k radosti, je skutečně radostnou zvěstí: jsme povoláni ke svobodě a radosti, protože Bůh je věrný.
Jan 14,1-6
Ježíš řekl svým učedníkům: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím připravit vám místo? A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte.“ Tomáš mu řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“
Ježíš měl během svého působení jediný cíl, a to otevřít pro člověka plnou možnost bytí s Bohem, zprostředkovat mu Boží království, Boží vládu. On jediný měl plné poznání Boha, plné zakotvení v Bohu, o což se chtěl s lidmi podělit. Jeho současníci to z velké části odmítli. Ti, kteří neodmítli, se i přes neporozumění stali účastníky Ježíšova bytí v Otci. Jeho plnost, kterou nelze prožívat v rámci pozemské reality, jim Ježíš zaslibuje. Skrze Ježíše – cestu, pravdu a život – lze do plnosti bytí s Bohem dojít. A to je také Ježíšovým nejvroucnějším přáním.
Jsme leckdy v situaci Tomášově, moc věcem nerozumíme, nerozumíme tomu, k čemu dění ve světě, v naší společnosti i kolem nás směřuje, ale Ježíš se nabízí jako průvodce a ukazatel cesty. Tou cestou je důvěra, že Bůh má dění ve světě ve svémoci, i když tomu není rozumět, i když to vzbuzuje pochybnosti, protože svět jako by se urval ze řetězu. Není snadné, aby se naše srdce nechvělo, protože důvodů k obavám a starostem má snad každý člověk v současné době plno. Ježíš neslibuje svět bez válek, utrpení, ztrát…, Ježíš slibuje definitivní porážku zla, na níž se – ve vazbě na něj – můžeme podílet.
Janovo evangelium působí dojmem výlučnosti, což bylo dáno historickými okolnostmi, nutným vymezením proti odmítání ze strany židovské i nepřijetí a podezřívání ze strany pohanské společnosti. Ježíš je přímou cestou k Otci, to však neznamená, že ti, kdo jej neznají nebo neuznávají v této roli, k Bohu nedojdou. Ale k plnému společenství nakonec dojdou skrze Ježíše, protože je Boží Syn a tvoří s Bohem Otcem i Duchem jednotu.
Sobota 2. 5. 2026 – 4. týden velikonoční
Sk 13,44-52
Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárlivostí, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči. Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: „Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete ke ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: ‚Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.‘“ Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině. Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. Oni si (na svědectví proti nim) setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plní radosti a Ducha svatého.
Pavel měl se svým kázáním v synagoze úspěch, takže ho lidé žádali, aby promluvil o další sobotě. To Pavel přijal a pokračoval ve svém hlásání evangelia. Lidé v synagoze jím byli evidentně osloveni, což vyvolávalo nevoli a závist místních Židů. Tak se pokusili Pavla s Barnabášem vyštvat, což se jim za pomoci zmanipulovaných lidí z vyšších kruhů (důležité v tom byly i ženy!) podařilo. Nepochybně za tím byly i peníze, a to především ze strany těch pohanů-bohabojných. Židé o ně kvůli Pavlovu kázání přišli. To byli lidé, kteří zřejmě na křesťanství oceňovali opuštění židovských rituálních předpisů při zachování víry v jednoho Boha a etické náročnosti. Stejně jako radil Ježíš svým učedníkům, které vysílal před sebou, aby v případě nepřijetí setřásli prach z nohou, tak to udělali i Pavel s Barnabášem. Není cílem vystavovat se zbytečnému nebezpečí, jak nabádal své učedníky už Ježíš. Evangelium je svobodná nabídka, ne nátlak. Učedníci se ovšem nepřátelstvím odradit nedali a nepřízeň považovali za známku správného rozhodnutí. Jejich hlásání není jejich soukromou akcí, nýbrž posláním, skrze ně je činný Duch Boží. Boží slovo se nakonec šíří i přes odpor a problémy.
Jan 14,7-14
Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.“ Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí.“ Ježíš mu odpověděl: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: ‚Ukaž nám Otce‘? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci. A za cokoli budete prosit ve jménu mém, to všechno udělám, aby Otec byl oslaven v Synovi. Budete-li mě o něco prosit ve jménu mém, já to udělám.“
Filip se domáhá hmatatelného důkazu, tedy poznání Boha (vidět Otce znamená možnost smyslově uchopitelně se setkat s Bohem). Ježíšova odpověď Filipovi vystihuje problém, který učedníci měli – nedostatečné pochopení Ježíšovy osoby. Ani učedníci, kteří historicky putovali s Ježíšem, a ani ti pozdější nebyli s to plně přijmout, co znamená, že Ježíš je Boží Syn. Nepochybně jej považovali za důležitou a mocnou osobu, člověka, jenž je blízko Bohu, ale nikoliv za pozemskou tvář Boha, za vtěleného Boha. Ježíš je odkazuje na to, co činí, a nabízí jim perspektivu působení v jeho jménu. To ovšem není tak snadné a přímočaré, jak by se to z Ježíšových slov mohlo zdát. Ježíš zůstává spojen se svými učedníky, je jejich ústy u Otce, ale co slouží opravdu k Boží oslavě, to ví jen on. Ne každá prosba může být vyslyšena, jak si člověk přeje, protože ne každá je slučitelná se slávou Boží. Janovo evangelium je plné takových příslibů, ale jejich realizace musí být přenechána Bohu, nelze si vynutit jejich naplnění tady a teď. Prosit ve jménu Ježíšově znamená ztotožnit se s jeho vydaností. Ježíš chce své učedníky ujistiti o své jednotě s Otcem, on je Boží slávou. Ale není kampeličkou na splněná přání.
Neděle 3. 5. 2026 – 5. neděle velikonoční
Sk 6,1-7
V těch dnech, když počet učedníků rostl, začali helénisté projevovat proti Hebrejům nespokojenost, že prý jejich vdovy jsou při každodenním podělování zanedbávány. Dvanáct (apoštolů) proto svolalo (veškeré) množství učedníků a řekli: „Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti, a my je ustanovíme pro tento úkol. My však se chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova.“ Ten návrh se zalíbil celému shromáždění. Vyvolili tedy Štěpána, muže plného víry a Ducha Svatého, dále Filipa, Prochora, Nikanora, Timona, Parmena a Mikuláše, proselytu z Antiochie. Postavili je před apoštoly a oni na ně za modlitby vložili ruce. Boží slovo se šířilo stále více a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také velké množství kněží poslechlo a přijalo víru.
Církev od samého počátku své existence se musela učit řešit konflikty i rozdílnosti názorů a postojů. Z textu je zřejmé, že se jeruzalémská obec skládala ze dvou různě orientovaných skupin, jejichž vnějším znakem byl odlišný mateřský jazyk. Ve 2. a 4. kapitole Skutků popisovaná ukázková jednota církve se následně ukazuje jako ideál, k němuž je třeba směřovat, ale ne jako automatická realita v důsledku křtu. Konflikty a rozdílnosti názorů patří k běžnému životu, důležité je především jejich řešení. To se v prvotní jeruzalémské obci zdařilo. Je přitom na místě respektovat specifičnost jednotlivých stran konfliktu, jak to udělali v Jeruzalémě. Nejenže rozdělili úlohy, ale vytvořili strukturu schopnou zpracovat konfliktní potenciál. Řecky mluvící příslušníci obce dostali jistou samostatnost v čele se 7 „jáhny“ (jejich řecká jména prozrazují jejich řecký původ). Modlitba obce přitom hrála také svou úlohu. Tahle životaschopnost a pružnost při zachování sounáležitosti a orientace na vlastní poslání nakonec přitahovaly i další.
1 Petr 2,4-9
Milovaní! Přistupujte k Pánu, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. V Písmu o tom stojí: ‚Hle, kladu na Sión kámen vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán.‘ Vám tedy, protože věříte, (přináší) čest, ale těm, kdo nevěří, je to ‚kámen, který lidé při stavbě odhodili, ale právě on se stal kvádrem nárožním, kamenem, na který se naráží, balvanem, přes který se klopýtá‘. Narážejí na něj, protože odmítli přijmout víru. K tomu také byli určeni. Vy však jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal‘ ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu.
Autor se obrací na své adresáty, kteří se nalézají v situaci ohrožení a nepřijetí většinovou (pohanskou) společností, aby je povzbudil a připomněl jim jejich důstojnost. Ta plyne z jejich vazby na Krista a začlenění do Božího lidu (jsou vyvoleným lidem a královským kněžstvem, národem svatým). Přestože většinová společnost Ježíše neuznává, a těmi, kteří ho vyznávají, proto pohrdá, on je tím základním kamenem, na němž mohou postavit svůj život. Jsou povoláni svým životem svědčit o Kristu, v tom spočívá jejich kněžská služba. Jestliže lidé odmítli Ježíše, Božího Syna, není se co divit, že jim, jeho učedníkům, se dostává stejného odmítnutí. Z toho si nesmějí nic dělat, ale v horlivosti pro Ježíše žít svůj život dál.
I dnes je důležité si připomínat důstojnost povolání od Boha, důstojnost bytí křesťanem. Vědomí této důstojnosti se nám ze života dost vytrácí. Povolání ze tmy ke světlu neznamená jednoduše, jak se to dřív automaticky vykládalo, že minulost je zásadně temná, naplněná hříchem a že křtem se všechno změní a člověk vstoupí do záře Božího království a bude svatý. Přejít ze tmy do světla znamená odložit sebestřednost, která člověku nedovoluje vidět dál a šíř, a přijmout odvahu k sebedarování a změně priorit.
Jan 14,1-12
Ježíš řekl svým učedníkům: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím vám připravit místo? A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte.“ Tomáš mu řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.“ Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí.“ Ježíš mu odpověděl: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: ‚Ukaž nám Otce‘? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci.“
Nedělní evangelium opakuje to, co se četlo při mši ve dvou předchozích dnech (v pátek a v sobotu). Jde o první z Ježíšových řečí na rozloučenou po odchodu Jidáše z večeřadla, kde Ježíš slavil se svými učedníky poslední večeři. Ježíš svým učedníkům sděluje nejpodstatnější věci, jež jsou poznamenány jeho blízkou smrtí a návratem k Otci. Chce jim dodat odvahu a ujistit je svou blízkostí, přestože ho již nebudou moci zažívat v jeho pozemské existenci. Tématem jeho řeči je cesta, a to cesta k Otci, k plnosti života s ním, a jednota Ježíšova s Otcem. Učedníci to příliš nechápou, protože se stále ještě pohybují ve svých úvahách v pozemských dimenzích. Ježíš je viditelnou tváří Otce a zároveň cestou k němu. Ježíš je „cesta, pravda a život“, což je metaforické vyjádření skutečnosti, že jedině skrze Ježíše lze dosáhnout plnosti života s Bohem. Kdo tedy uvěřil v Ježíše, kdo se s ním spojil, ten stojí i v jednotě s Otcem. Proto se může na Ježíše spolehnout i ve svém konání a svých prosbách. Ježíš je spolehlivá cesta k Otci pro všechny, a to i pro ty, kdo ho neznají nebo nepřijímají, pokud žijí dobře. Ten, kdo směřuje k jednotě s Bohem, nutně vstoupí i do jednoty s Ježíšem, neboť on je Boží Syn. Víra, o níž evangelista mluví, je existenciální, nejde na prvním místě o nauku, nýbrž o vztah, co nejhlubší osobní vztah k Ježíšovi. Skutky, o nichž je řeč, jsou primárně skutky lásky. Nejde o ještě větší zázraky, než konal Ježíš, nýbrž o sílu lásky, která proudí od zmrtvýchvstalého Ježíše do života a činnosti jeho učedníků, pokud v něj plně věří. Proto mohou být jejich skutky ještě „větší“, jsou to skutky Ježíšovy (Boží) i jejich, síla Boží i lidské lásky je to spojena v jedno.