Pondělí 27. 7. 2026 – 17. týden v mezidobí
Jer 13,1-11
Tak mi pravil Hospodin: „Jdi a kup si lněný pás, uvaž si ho kolem beder, ale do vody ho nedávej!“ Koupil jsem si tedy pás podle Hospodinova slova a uvázal si ho kolem beder. Hospodin mě oslovil podruhé takto: „Vezmi pás, který sis koupil a máš okolo beder, vstaň, jdi k Eufratu a ukryj ho tam do skalní díry.“ Odešel jsem tedy a ukryl jsem ho u Eufratu, jak mi přikázal Hospodin. Po mnohých dnech mi Hospodin řekl: „Vstaň, jdi k Eufratu a vezmi odtud pás, který jsem ti přikázal tam ukrýt!“ I odešel jsem k Eufratu, kopal jsem a vzal jsem pás z místa, kde jsem ho ukryl, avšak ten pás byl shnilý, takže nebyl k potřebě. Pak mě Hospodin oslovil: „Toto praví Hospodin: `Tak shnije Judova pýcha a veliká pýcha Jeruzaléma; tento zlý lid, který nechce poslouchat má slova a chodí v zatvrzelosti svého srdce, který odešel za cizími bohy, aby jim sloužil a klaněl se jim, bude jako tento pás, který se k ničemu nehodí. Neboť jako se přivazuje pás k bedrům muže, tak jsem k sobě připoutal celý Izraelův i Judův dům – praví Hospodin – aby byli mým lidem, jménem, chválou a slávou, ale neposlechli.’“
Skrze proroka Jeremiáše se Hospodin i názornými akty snaží jeho spoluobčany odvrátit od zkázy, která jim hrozí pro jejich špatné jednání a chování. Shnilý bederní pás je symbolem vyvoleného lidu, který je v Hospodinových očích k ničemu – jeho namyšlenost splaskne, jako shnil onen pás, splaskne tam, kde pás shnil, v babylonském zajetí. Vyvolený lid tomu však nechce rozumět. Hospodin k sobě připoutal svůj lid, ale to pouto shnilo nepravostí lidu jako ten pás. Nepravost ničí vazbu na Hospodina: není to Hospodin, kdo ruší vazbu na vyvolený lid, ale sám tento lid, protože ničí pouto svatosti, jímž má být k Hospodinu připoután.
Mt 13,31-35
Ježíš předložil zástupům další podobenství: „Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“
Pověděl jim jiné podobenství: „Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo.“
To všechno mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: ‚Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.‘
Ježíš vypráví dvě podobenství o nebeském království, jejich východiskem je něco malého, bezvýznamného, z něhož se stane něco velikého. Hořčičné zrno nebo kvas (kousek zkvašeného těsta) jsou malé, ale jejich síla k proměně reality je velká.
I malé dobro, malý dobrý čin může mít velké důsledky. Boží království roste nepozorovaně, ale roste. Člověk nesmí podceňovat malé skutky, velké často nejsou na pořadu dne. Malé lze dělat stále, vždycky je něco dobrého, co může člověk udělat, i kdyby to byla sebenepatrnější věc. Třeba se stane tím hořčičným zrnkem nebo kouskem kvásku.
Úterý 28. 7. 2024 – 17. týden v mezidobí
Jer 14,17-22
Roňte slzy, mé oči, ve dne v noci bez ustání, neboť velikou pohromou zničena je panna, dcera mého lidu, nezhojitelnou ranou. Vyjdu-li na pole, vidím pobité mečem; vejdu-li do města, hle – zmoření hladem. Prorok i kněz jsou vlečeni do neznámé země. Zavrhl jsi zcela Judu či zošklivila si tvá duše Sión? Proč nás tedy biješ nezhojitelnou ranou? Čekáme blaho – nic dobrého však nepřichází; čekáme čas uzdravení, a hle – zděšení! Poznáváme, Hospodine, svoje bezbožnosti i nepravosti svých otců, že jsme zhřešili proti tobě. Nedávej nás v potupu pro své jméno, nevydávej v pohanu svůj slavný trůn; rozpomeň se a neruš svou smlouvu s námi! Jsou snad mezi modlami pohanů dárci deště nebo mohou nebesa sama dát přívaly vod? Zda nejsi ty Hospodin, náš Bůh? Ten, v něhož doufáme, který to všecko činíš?
Prorok Jeremiáš naříká nad osudem Jeruzaléma a Judska, ničeného vojsky novobabylonského krále Nabukadnesara. Byl svědkem první deportace obyvatel Judska a Jeruzaléma v roce 597 př. n. l. Na to reaguje v úvodní části své řeči. Do babylonského zajetí se v této první vlně dostal i prorok Ezechiel. Zničení Jeruzaléma, které je na obzoru, je důsledkem nepravostí vyvoleného lidu: modloslužby, sociální nespravedlnosti, proradnosti… Prorok se ještě dovolává Božího slitování, připomíná sobě i adresátům Boží velikost a slitovnost, obrací se na Boha prosbou ve formě otázky po jeho velikosti. Nicméně jeho výzvy k obrácení zůstanou u adresátů nevyslyšeny a Bůh nakonec Jeremiášovi ani nedovolí, aby se za lid přimlouval.
Mt 13,36-43
Ježíš rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: „Vylož nám to podobenství o pleveli na poli.“ Odpověděl: „Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové (toho) Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé. Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království každé pohoršení a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce. Kdo má uši, slyš!
Ježíš vykládá učedníkům smysl podobenství o obilí a pleveli na poli. Plevel nelze vytrhat, dokud není zcela rozlišitelný od obilí. Tedy zlo nelze v rámci tohoto světa jednoduše zničit. Definitivní skoncování se zlem je dáno až se skonáním tohoto času. Teprve tehdy bude definitivně rozlišeno dobré a špatné semeno, dobro a zlo. Pro dobré je nachystáno přebývání v radosti, pro zlé pak věčná nicota.
Je obtížné přihlížet, jak bují zlo. Ale každý, kdo pracuje s lidmi, ví, jak složité je soudit a odsoudit. I každý z nás je oním polem, na němž je zaseto dobré semeno, ale zaneseno semeno plevelné. Trpělivost se sebou samým i s ostatními je namáhavá, ale radikalismus čištění většinou končí katastrofou – a ještě většími škodami. To platí o každém člověku, o církvi, o společnosti, o světě. Rozplétat skutečnost a oddělovat dobro a zlo lze jen částečně, s radikálními řešeními je možné vylít vaničku i s dítětem. Boží království ve své plnosti není na této zemi realizovatelné. To neznamená, že není třeba bojovat proti zlu, ale je třeba si při tom uvědomovat, že celkový obraz má jen Bůh. My jsme s to vidět jen omezený výsek skutečnosti. To je velmi aktuální i dnes, nebo možná zejména dnes, kdy už je všechno natolik rozkolísané, že už nedokážou rozlišit zlo a dobro. Je těžké to vydržet, ale velkou ctností je trpělivost a vytrvalost v malých krocích.
Středa 29. 7. 2026 – 17. týden v mezidobí, památka sv. Marty, Marie a Lazara
Jer 15,10.16-21
Běda mně, má matko, že jsi mě porodila, abych se hádal a přel s celým světem! Nepůjčil jsem ani mně nikdo nepůjčil, a přece mi všichni zlořečí. Když se nalezla tvá slova, byla mi pokrmem; tvé slovo se mi stalo radostí a potěšením srdce, protože mám tvé jméno, Hospodine, Bože zástupů! Neseděl jsem vesele v kruhu smějících se, tvou rukou veden v samotě sedím, neboť jsi mě naplnil hněvem. Proč je má bolest trvalá, má rána beznadějná, nechce se zhojit? Budeš mi jako klamavý potok, voda, na kterou není spolehnutí? Proto tak pravil Hospodin: „Vrátíš-li se ke mně, nechám tě u sebe a zase mi budeš sloužit; oddělíš-li vzácné od braku, budeš zase mými ústy; oni se budou obracet k tobě, ale ty se nebudeš obracet k nim. Učiním z tebe tomuto lidu nepřístupnou bronzovou zeď. Když budou bojovat proti tobě, nic nezmohou, neboť já jsem s tebou, abych ti pomohl, abych tě vysvobodil – praví Hospodin. Vysvobodím tě z ruky zločinců, vytrhnu tě z dlaně násilníků.“
Prorok Jeremiáš se obrací na Hospodina s nářkem nad svým osudem. Slouží Hospodinu ze všech svých sil, ale výsledek jeho činnosti se obrací proti němu. Už toho má dost. Hospodin jej však znovu ujišťuje o své podpoře, pokud bude ochoten stát nadále v jeho službách.
Jsou situace, kdy už člověk, který celou svou bytostí oddaně sloužil dobré věci, toho má dost, kdy se cítí zcela zneuznaný, od Boha opuštěný a zrazený. Tak se dařilo Eliášovi, Jobovi, Mojžíšovi a mnoha dalším. I Ježíš v Getsemanech prosil o zproštění úkolu, protože mu docházely síly. Ale nakonec všichni vydrželi a šli dál, své poslání nevzdali. Člověk nemusí být neustále nadšený, plný sil a optimismu, důležité však je, aby i v takové chvíli únavy a beznaděje vytrval, aby své poslání nevzdal.
Mt 13,44-46
Ježíš řekl zástupům: „Nebeské království je podobné pokladu ukrytému v poli. Když ho člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí. Nebeské království je také podobné obchodníku, který hledá vzácné perly. A když najde jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno, co má, a koupí ji.“
Nebeské království je něco velmi cenného, říká Ježíš svými podobenstvími. Co to znamená pro nás? Společenství s Bohem, život žitý vědomě v jeho přítomnosti, je něčím, co by člověk měl pěstovat, pro co by měl být ochoten se vzdát svého pohodlí, čemu by měl věnovat čas i své přemýšlení. Není to jen o pozornosti vůči Bohu v modlitbě, nýbrž o nastavení životních priorit.
Vlastní čtení:
Jan 11,19-27
K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili (v žalu) nad bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel. Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“
Jinou možností evangelního čtení je příběh Marie a Marty z Lk 10,38-42. Ale památka je dnes rozšířena na Martu, Marii a Lazara, tedy postavy figurující společně v Janově evangeliu. Je pozoruhodné, že v tomto textu pronáší základní christologické vyznání, jež je běžně u synoptiků vyhrazeno Petrovi, žena, právě Marta. Marta je žena akce, vychází Ježíšovi vstříc, a i když je její víra ještě neúplná, vkládá svou naději do Ježíše. Ježíš pak její víru vede dál. Marta se nechá Ježíšem vést, což vrcholí jejím vyznáním.
Marta je vzorem aktivního přístupu k víře a ochoty nechat se vést dál. Není důležité, že víra člověka není dokonalá, že se člověk ve svých očekáváních víry může mýlit, ale je důležité víru nevzdat, nechat se provést jejími úskalími.
Lk 10,38-42
Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena, jménem Marta. Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám, a poslouchala jeho řeč. Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba. Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme.“
I ve variantě z Lk je Marta tou aktivní, která se stará. Také by ráda seděla u Ježíšových nohou, ale není s to překročit svou starostlivost, vědomí povinnosti. A Ježíš ji podle mého nekárá, ale povzbuzuje k odvaze změnit priority, vymanit se z kolotoče povinností, tradice, protože setkání s ním v dané chvíli je jedinečné, neopakovatelné. On hostí svým slovem, svou přítomností, a to Martě může dovolit přijmout roli hosta – hosta ve vlastním domě!
Někdy je užitečné si uvědomit, že naši nejbližší, naši přátelé a jiní blízcí lidé, když za námi přicházejí na návštěvu, tak přicházejí kvůli nám, nikoliv kvůli jídlu a pití, jakkoliv to patří k pohostinnosti a uctění hostů. Je na místě vzít Ježíšova slova jako výzvu k odvaze, jako vyjádření zájmu o nás samotné, ne primárně o to, co místo sebe nabízíme.
Čtvrtek 30. 7. 2026 – 17. týden v mezidobí
Jer 18,1-6
Řeč, kterou promluvil Hospodin k Jeremiášovi: „Vstaň a sejdi do hrnčířova domu a tam uslyšíš má slova.“ I sešel jsem do hrnčířova domu, a hle – (hrnčíř) pracoval u kruhu. Když se nádoba, kterou dělal rukama z hlíny, nepodařila, uhnětl z ní zase jinou nádobu podle toho, jak se mu zachtělo. Tu mě Hospodin oslovil: „Copak s vámi, izraelský dome, nemohu naložit jako ten hrnčíř? – praví Hospodin. Jako je hlína v ruce hrnčířově, tak jste vy v ruce mé, izraelský dome!“
Vyvolení není dáno Izraeli jako výsada k vyvyšování se nad ostatními, nýbrž jako služba. Pokud vyvolený národ nebude respektovat své poslání, může dopadnout jako ta nepodařená nádoba. Hospodin může změnit „tvar i podobu“ svého lidu. To neplatí jen o Izraeli, ale také o církvi. Jeremiáš je stále znovu a znovu posílán, aby varoval lidi před tím, co hrozí, ale marně. To se děje i dnes. Stále platí to otřepané, že nápravu je třeba začínat u sebe, vlastním obrácením, navrácením k Bohu, k jeho spravedlnosti a svatosti. Pak teprve může být další působení člověka účinné, i když to neznamená z lidského hlediska bezprostředně úspěšné.
Mt 13,47-53
Ježíš řekl zástupům: „Nebeské království je podobné síti, která se spustí do moře a zahrne všechno možné. Když je plná, (rybáři) ji vytáhnou na břeh, posadí se, co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí. Tak to bude při skonání věku: Vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů. Rozuměli jste tomu všemu?“ Odpověděli: „Ano.“ A on jim řekl: „Proto každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré.“ Když Ježíš skončil tato podobenství, vzdálil se jinam.
O nebeském království nemáme představu jako o něčem, kde může být zahrnuto všechno možné. Podobenství chce říci, že povoláni do něj jsou všichni, ale ne všichni jsou hodni v něm přebývat. O tom však nerozhodují lidé, ale Bůh. Zákoník, který se stal Ježíšovým následovníkem (učedníkem nebeského království), svým krokem spojuje to, co je v tradici trvale platné, s tím, co přináší Ježíš nového. Staré a nové nemusí stát v protikladu, nýbrž mohou na sebe navazovat. Ne všechno staré je k zahození a ne všechno nové je kvalitní a k uchování. Je třeba vůči obému zůstat otevřený a dobře vybírat – vynášet na světlo to, co je dobré, ať staré nebo nové.
Tímto podobenství končí v Matoušově evangeliu Ježíšova řeč v podobenstvích na téma Božího království. Jde o třetí rozsáhlou Ježíšovu řeč v rámci evangelia.
Pátek 31. 7. 2026 – 17. týden v mezidobí, památka sv. Ignáce
Jer 26,1-9
Na počátku vlády judského krále Jehojakima, syna Jošíjáhova, Hospodin mě oslovil: „Tak praví Hospodin: Postav se do nádvoří Hospodinova domu a mluv ke všem judským městům, ze kterých přicházejí lidé, aby se klaněli v Hospodinově domě, všecky řeči, které jsem ti přikázal, abys jim řekl; nevynech ani slovo! Snad poslechnou a odvrátí se každý od svého zlého chování, takže mi bude líto seslat neštěstí, kterým je hodlám stihnout pro jejich zlé skutky. Řekni jim: Tak praví Hospodin: Jestliže mě neposlechnete a nebudete jednat podle mého zákona, který jsem vám dal, nebudete-li poslouchat slova mých služebníků proroků, které k vám ustavičně a usilovně posílám, ale vy je neposloucháte: naložím s tímto domem jako se Silem a toto město vydám jako kletbu všem národům země.“ Kněží, proroci a všichni lidé slyšeli Jeremiáše, když mluvil tato slova v Hospodinově domě. Když pak Jeremiáš domluvil vše, co mu přikázal Hospodin oznámit všemu lidu, chopili ho kněží, proroci a všechen lid s křikem: „Teď musíš umřít! Proč jsi prorokoval v Hospodinově jménu: Jako Silo bude tento dům a město zpustne, že v něm nebude ani jeden obyvatel!“ Všichni lidé v Hospodinově domě se srotili proti Jeremiášovi.
Jeremiáš je znovu vyzván, aby lid varoval, aby jej navrátil zpět na cestu spravedlnosti a pravé úcty k Hospodinu. Jestliže se lidé neobrátí, přivedou zkázu na svou zemi. Opět zůstává oslyšen, ba co víc je uvězněn, osočen, je mu vyhrožováno smrtí.
Je velmi nepopulární hlásat pravdu, nebýt populistou. Lidé rádi slyší jen dobré zprávy, chtějí jen prosperitu, bezstarostnost, dobré bydlo. A když jim někdo bere tuto iluzi, vzbouří se proti němu a chtějí jej odstranit. Dav se přidává vždy na stranu toho, kdo mu slibuje pohodu, kdo vinu za problémy přesunuje na někoho jiného, kdo vydá davu obětního beránka, aby ho zbavil zodpovědnosti. Tak se dařilo Jeremiášovi, Ježíšovi a mnoha dalším po nich. Tak se daří i dnes těm, kdo takto jednají, kdo se snaží přivést lidi k rozumu, spravedlnosti a právu. Věrnost, spravedlnost a služba pravdě se dnes zesměšňují jako zbytečné hodnoty, jako něco, co nenabízí prosperitu. Jenže neexistuje dlouhodobá prosperita bez respektu k mravním hodnotám. To ještě zažijeme.
Mt 13,54-58
Ježíš přišel do svého domova a učil v jejich synagoze, takže (lidé) byli celí užaslí a ptali se: „Kde se u něho vzala taková moudrost a ty zázraky? Copak to není syn tesařův? Copak se jeho matka nejmenuje Maria a jeho příbuzní Jakub, Josef, Šimon a Juda? A nežijí mezi námi všechny jeho příbuzné? Kde se tedy to všechno u něho vzalo?“ A pohoršovali se nad ním. Ale Ježíš jim řekl: „Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti a ve své rodině.“ A pro jejich nevěru tam neudělal mnoho zázraků.
I dnes platí, že doma není nikdo prorokem, resp. že velmi často právě ti blízcí nemají pro poslání člověka pochopení. Obyvatelé Nazareta mají pocit, že se Ježíš, ten syn obyčejného řemeslníka, sourozenec/příbuzný těch, které velmi dobře znají a kteří jsou úplně obyčejní, nad nimi vyvyšuje. Proč by zrovna on měl nad nimi vynikat, mít zvláštní schopnosti, kde by k tomu přišel! A tak místo aby využili jeho schopností, se vůči němu zatvrdí a uzavřou. Závist a komplex méněcennosti jsou špatnými rádci a zabraňují uskutečnění dobra, které se nabízí. Proto se pak nic zvláštního a dobrého neuděje.
Život Ignáce z Loyoly (1491-1556) odpovídá tomu, o čem hovoří toto podobenství. I on se vzdal všeho, co do určité doby (jeho „obrácení“) tvořilo jeho život, aby mohl naplnit svůj život společenstvím s Kristem. Neznamená to, že se stal jiným člověkem, nýbrž že své schopnosti a kvality postavil do služby evangeliu, resp. prohlubování života ze vztahu ke Kristu. Jeho heslem se stalo hledání Boha ve všech věcech, a to vše k větší slávě Boží (AMDG).
Sobota 1. 8. 2026 – 17. týden v mezidobí, památka sv. Alfonse z Liguori
Jer 26,11-16.24
Kněží a proroci pravili nejvyšším úředníkům a všemu lidu: „Tento muž zasluhuje, aby byl odsouzen na smrt, neboť prorokoval proti tomuto městu, jak jste slyšeli na vlastní uši.“ Jeremiáš řekl úředníkům a všemu lidu: „Hospodin mě poslal, abych prorokoval proti tomuto domu a proti tomuto městu všechna slova, která jste slyšeli. Proto nyní napravte své mravy, své skutky a poslouchejte hlas Hospodina, vašeho Boha, a Hospodinovi bude líto seslat neštěstí, kterým vám hrozil. Já sám jsem ve vašich rukou; naložte se mnou, jak za dobré a za správné uznáváte; vězte však, že zabijete-li mě, nevinnou krví zatížíte sami sebe, toto město i jeho obyvatelstvo, neboť mne k vám opravdu poslal Hospodin, abych mluvil do vašich uší všechna tato slova.“ Tu řekli úředníci a všechen lid kněžím a prorokům: „Tento muž nezasluhuje, aby byl odsouzen na smrt, protože k nám mluvil ve jménu Hospodina, našeho Boha.“ Achikam, syn Šafanův, chránil Jeremiáše, aby nebyl vydán do rukou lidu k zabití.
Jeremiáš varuje lid i jeho představitele před následky jejich hříšného jednání i spoléhání na Chrám a nabízí jim cestu záchrany: obrácení, návrat na správnou cestu. Je ochoten pro pravdu dát k dispozici svůj život. Své poslání neopustí, přestože mu hrozí smrt. Jeho život nakonec zůstane ušetřen, avšak jeho varovná slova sluchu adresátů příliš nedojdou.
Spoléhat na vyvolení, posvátné místo, příslušnost k nějaké „privilegované“ skupině, ať už je to vyvolený národ, církev nebo cokoliv jiného, není k ničemu, pokud lidé nežijí poctivě a zodpovědně, podle svého svědomí v respektu k druhým, společnosti i přírodě. Neexistuje žádný automatismus spásy.
Mt 14,1-12
V ten čas údělný kníže Herodes slyšel vypravovat o Ježíšovi a řekl svým dvořanům: „To je Jan Křtitel! Byl vzkříšen z mrtvých, a proto v něm působí zázračné síly.“ Herodes dal totiž Jana zatknout, spoutat a zavřít do vězení kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, neboť Jan mu vytýkal: „Není ti dovoleno, abys ji měl za ženu!“ Nejraději by ho připravil o život, ale bál se lidu, protože ho pokládali za proroka. Když se však slavily Herodovy narozeniny, tančila dcera té Herodiady před hosty. Herodovi se (tak) zalíbila, že jí s přísahou slíbil dát, o cokoli požádá. Ona z návodu své matky řekla: „Dej mně hned na míse hlavu Jana Křtitele.“ Král se zarmoutil, ale pro přísahu a kvůli hostům nařídil, aby jí vyhověli, a dal Jana ve vězení stít. Jeho hlava byla přinesena na míse a dána dívce a ta ji donesla své matce. Potom přišli jeho učedníci, vzali tělo a pohřbili ho. Pak šli a oznámili to Ježíšovi.
Herodes považuje Ježíše za zmrtvýchvstalého Jana Křtitele, protože má výčitky svědomí. Bojí se. Jana dal usmrtit z mrzkých pohnutek, protože se chtěl zavděčit své ženě a její dceři. Ani Jan se nebál říkat pravdu, a to i mocným tehdejšího světa, jako byl v jeho případě údělný kníže Herodes Antipas. Evangelium neuvádí jméno Herodiadiny dcery; že se jmenovala Salomé, víme ze Starožitností Josefa Flavia. Ona de facto je jen jakýmsi katalyzátorem, urychlovačem, spouštějícím reakci. Jan Křtitel byl Antipou zabit, protože Antipas se obával jeho kritického vlivu mezi lidmi, kterým ho mohl připravit o postavení.
Celá scéna je dost hrůzná, i když má vyprávění poněkud pohádkové rysy (polovina království se slibuje často v pohádkách). Díky umění, a to často výtvarnému, se Salomé stala symbolem femme fatale, symbolem ženské svádivé síly, sexuality, i když v novozákonním příběhu je její role minimální. Je postavou historickou, vdala se za Antipova nevlastního bratra Filipa. Herodovci velmi často uzavírali sňatky mezi sebou. Původní manžel Herodiady, zmiňovaný v tomto příběhu, je jmenován zřejmě omylem jako Filip, ve skutečnosti se jmenoval Herodes, někdy zvaný Boethos, byl Antipovým nevlastním bratrem a žil v Římě. Zde se Antipas s Herodiadou, jež byla zároveň jeho neteří (dcerou jeho nevlastního popraveného bratra Aristobula a sestrou Agrippy I.), seznámil. Herodes Veliký (panoval v letech 40/37 až 4 př. n. l měl deset manželek (některé současně), z čehož s osmi z nich měl děti.
Nejjednodušší způsob jak umlčet kritika je se ho zbavit. To lze nejrůznějšími způsoby, krajním je pak smrt. To se opakuje v dějinách stále. Ale zatímco o Herodovi Antipovi dnes ví jen málokdo, Jan Křtitel zůstává v povědomí lidí jako symbol boje za pravdu. Jeho odkaz nezmizel s jeho smrtí.
Neděle 2. 8. 2026 – 18. neděle v mezidobí
Iz 55,1-3
Toto praví Hospodin: „Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez stříbra, pojďte, zásobte se a jezte,pojďte a kupujte bez stříbra a zdarma víno a mléko! Proč odvažovat stříbro za to, co není chléb, svůj výdělek za to, co nesytí? Slyšte mě, a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla! Nakloňte ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte, a naplní vás nový život! Uzavřu s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech (daných) Davidovi.“
Řím 8,35.37-39
Bratři! Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Mt 14,13-21
Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám. Jakmile o tom lidé uslyšeli, šli pěšky z měst za ním. Když vystoupil a uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné. K večeru k němu přistoupili učedníci a řekli: „Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu.“ Ale Ježíš jim řekl: „Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!“ Odpověděli mu: „Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby.“ Ježíš řekl: „Přineste mi je sem.“ A rozkázal, aby se lidé posadili na trávě. Potom vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům. Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů zbylých kousků. Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.