Pondělí 28. 9. 2026 – 26. týden v mezidobí, svátek sv. Václava
Mdr 6,9-21
Vládcové, k vám se obracejí má slova, abyste se naučili moudrosti a neklesli. Ti totiž, kdo svatě střeží svaté příkazy, budou uznáni za svaté, ti, kdo jsou o nich poučeni, najdou ospravedlnění. Buďte tedy žádostiví mých slov, mějte po nich touhu, a poučí vás. Moudrost září a nevadne, snadno ji vidí ti, kdo ji milují, dává se nalézt těmi, kdo ji hledají. Předchází ty, kdo po ní touží, a ukazuje se jim první. Neunaví se, kdo k ní časně přichází, najde ji, jak mu sedí u dveří. Myslet totiž na ni je svrchovaná prozíravost, kdo kvůli ní bdí, brzy je bez starosti. Vždyť sama obchází a hledá ty, kdo jsou jí hodni, na cestách se jim ukazuje s přízní a při každé myšlence jim vychází vstříc. Neboť její začátek je zcela upřímná touha poučit se, chtít se poučit je láska k ní, láska k ní je zachovávat její přikázání, dbát o přikázání je zajistit si nesmrtelnost, nesmrtelnost pak dává místo u Boha. A tak touha po moudrosti přivádí ke kralování. Vládcové lidí, když se tedy těšíte z trůnů a žezel, ctěte moudrost, abyste kralovali navěky.
Toto poučení pro vládce, staré přes 2000 let, je stále aktuální. Jenže kdo dnes z politiků touží po moudrosti? Moudrost není především o znalostech, ale o porozumění, o schopnosti se orientovat a najít řešení adekvátní situaci. To může být velmi nekonvenční. Moudrost není něco nedobytného, něco pro vyvolené, nýbrž reflektovaná životní zkušenost konfrontovaná s Božím pohledem, Božím plánem spásy. Je třeba mít na mysli, že my jsme „jen“ nástroje Božího vedení, nikoliv Bohem samotným.
Moudrost, jak se říká v textu, hledá ty, kdo po ní touží. A to jsou ti, kdo se nespokojují s rutinou, s tím, jak to vždycky bylo, nýbrž hledají odpovědi na nové situace, nové otázky. Moudrost znamená pohyb, neúnavné hledání pravdy, a zároveň činorodost pro dobro.
1 Petr 1,3-6; 2,21b-24
Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé. Je pro nás připraveno v nebi; protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc a vede ke spáse, která se má ukázat nyní poslední době. A proto budete potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky. Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. ‚On nezhřešil a nikdo od něho neslyšel nic neupřímného.’ Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě. On sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě. Jeho ranami jste uzdraveni.
Autor listu Petrova staví svým adresátům Ježíše jako příklad trpělivého snášení zkoušek, problémů a bolesti. Ježíšovo utrpení má výkupnou hodnotu, to naše se k němu může připojit jako výraz důvěry a solidarity. Utrpení a problémy nejsou ve své podstatě ničím pozitivním, ale mohou se stát cestou vpřed, pokud člověk najde smysl a dokáže jimi projít v důvěře v dobrý konec. Jsou to krizové momenty, zkoušky vytrvalosti, odvahy a víry, jimiž procházet je bolestné, ale pomáhá to ke zrání člověka, k dosažení moudrosti a zkušeností – poznání, které může být užitečné i pro druhé. Cílem je dobro, omezení působení zla.
Mt 16,24-27
Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši? Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“
Je třeba si srovnat vlastní priority. Bůh cosi nabízí (nalezení života), když člověk nebude sám sebe stavět na první místo. Sebestřednost a egoismus škodí i v rámci pozemské reality člověku samému, i když on si myslí opak. Připravuje jej o život prožitý v radosti, odvaze, důvěře a lásce k druhým. Věčný život není nic jiného než radostné soubytí bez konce, které nás naplňuje a nabíjí, a to lze zakusit již zde.
Úterý 29. 9. 2026 – svátek archandělů, Michaela, Gabriela a Rafaela
Zj 12,7-12a
Na nebi nastal boj: Michael a jeho andělé se dali do boje s drakem; drak a jeho andělé se postavili proti nim, ale neobstáli a přišli o svoje místo na nebi. Velký drak – starý had, nazývaný ďábel a satan, svůdce celé země – byl svržen na zem a jeho andělé byli svrženi s ním. Tu jsem uslyšel hlasité volání v nebi: „Od nynějška patří vítězství, moc a královská vláda našemu Bohu a panování jeho Pomazanému, neboť byl svržen žalobník našich bratří, který na ně žaloval před naším Bohem ve dne v noci. Oni nad ním zvítězili Beránkovou krví a slovem svého svědectví, protože nemilovali svůj život natolik, že by se zalekli smrti. Proto se veselte, nebesa a vy, kteří v nich přebýváte!“
Na nebi mají dobojováno, Michael nebe očistil od veškerého zla. To nám ovšem smetl na zem! Samozřejmě jde o obrazy, jejichž cílem je zvěstovat nádheru Božího panování, kde již není nic, co by ty, kteří Bohu náležejí, ohrožovalo. Není tam nikdo, kdo by narušoval jejich vztah s Bohem. Satan znamená pokušitel, svůdce, odpůrce, žalobce. Tak vystupuje např. v knize Job. Nebe není odměnou za dobré chování, plnění příkazů a zákazů, nýbrž završením důvěry ve smysl víry v Ježíše Krista a jeho oběti na kříži, ve smysl životní cesty s ním; nebe je prožíváním plného společenství s ním a s ostatními v Bohu.
Variantní první čtení je z Dan 7, zde jsou však andělé obecně jen zmíněni.
Dan 7,9-10.13-14
Viděl jsem, že byly postaveny trůny a stařec velikého věku usedl. Jeho roucho bylo bílé jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho trůn plápolal ohněm, jeho kola – žhoucí oheň. Ohnivý proud vytékal a vycházel od něho, tisíce tisíců mu sloužily, desetitisíce desetitisíců stály před ním, usadil se soudní dvůr a byly otevřeny knihy. Díval jsem se v nočním vidění, a hle – s nebeskými oblaky přicházel někdo jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je moc věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.
Ve vidění, které má Daniel, jde především o postavu Věkovitého (Boha) a postavu Syna člověka, kterému je svěřena soudcovská moc. Zástupy andělů tu umocňují vznešenost a velkolepost Boží. Oni jsou oslavou, ale také svědky, jakýmsi královským dvořanstvem a publikem na soudu. Soud je tedy veřejný a jeho vykonavatelem je Syn člověka. Jemu svěřena všechna moc. Podobný obraz najdeme i v Knize Zjevení.
Jan 1,47-51
Ježíš uviděl Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: „To je pravý Izraelita, v kterém není lsti.“ Natanael se ho zeptal: „Odkud mě znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Viděl jsem tě dříve, než tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkovníkem.“ Natanael mu na to řekl: „Mistře, ty jsi Boží syn, ty jsi král Izraele!“ Ježíš mu odpověděl: „Proto věříš, že jsem ti řekl: ‚Viděl jsem tě pod fíkovníkem‘? Uvidíš ještě větší věci.“ A dodal: „Amen, amen, pravím vám: Uvidíte nebe otevřené a Boží anděly vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“
Natanael reaguje nadšeně na Ježíšovu schopnost vidět pod povrch věcí. Ježíš jeho nadšení krotí odkazem na to, že jde o mnohem větší věci. Jde o definitivní společenství v plnosti Božího království. Jde o Ježíše, skrze něhož lze podílu na plnosti dosáhnout. Jákob viděl žebřík do nebe s vystupujícími a sestupujícími anděly, Ježíšovi učedníci a následovníci uvidí plnost slávy, jíž jsou andělé symbolem, která spočívá na Ježíšovi, setkají se s ním jako oslaveným. Onen žebřík do nebe s anděly je již přenesen na zem. Ježíš je kusem nebe, andělé jsou symbolem Boží přítomnosti, která je v Ježíši. Jak lze dnes vidět anděly vystupovat a sestupovat na Syna člověka? Tam, kde je láska a dobro, tam jsou i andělé, tam je přítomen trojjediný Bůh. Andělé mají velmi často lidskou podobu. Anděl je posel – posel od Boha pro člověka, posel naděje a otevřeného nebe.
Středa 30. 9. 2026 – 26. týden v mezidobí, památka sv. Jeronýma
Job 9,1-12.14-16
Job se ujal slova a řekl svým přátelům: „Dobře vím, že je tomu tak: V čem by mohl mít člověk u Boha pravdu? I kdyby se chtěl s ním hádat, ani slova mu nemůže odpovědět. Bůh je moudrý myslí a mohutný silou. Kdo mu vzdoroval a zůstal bez pohromy? Aniž to kdo pozoruje, přenáší hory a převrací je ve svém hněvu. Vychyluje zemi z jejího místa, že se její sloupy otřásají. Poroučí slunci, a ono nevyjde, pod pečetí zavírá hvězdy, (aby nesvítily). Sám nebesa roztahuje, kráčí po hladině moře. Tvoří Hyady a Orióna, Plejády a skrytá souhvězdí jihu. Tvoří velkolepé a neprobádatelné věci, divy, které nelze sečíst. Když přichází ke mně, nevidím ho, když odchází, nevnímám ho. Když bere, kdo by mu chtěl bránit, kdo mu smí říci: ‚Co to děláš?‘ Jak bych se mohl já s ním dohovořit, najít proti němu slova? I kdybych byl spravedlivý, nedostanu odpověď, na milost bych čekal (u svého soupeře). I kdybych volal a on se ozval, nevěřil bych, že vyslyší můj hlas.“
Job ve své odpovědi Bildadovi, prvnímu z jeho přátel, který po čase mlčení promluvil, uznává Boží moudrost a moc, která přesahuje každého člověka. S Bohem nelze soupeřit, Bohu se nelze stavět na odpor. Job však nedoufá v to, že Bůh by na jeho nářek nějak odpověděl, neboť ze zkušenosti ví, že Boží úradky nad světem, nad zbožným a spravedlivým stejně jako nad bezbožným a zlým jsou nevyzpytatelné. Ale ačkoliv to ví, přesto mu to není tak moc platné, když na něj dolehne tíha osudu, když přestane rozumět tomu, co se děje. Vědět nestačí. Teprve projití krizí vede k existenciálnímu poznání. To už není pouhé vědění, ale bytostné poznání, které se týká všech jeho mohutností, celé jeho osoby.
Člověk je příliš malý, aby se mohl něčeho domoci. A přece … Jenže člověk musí projít bolestným procesem padání na dno, než se může odrazit a nadechnout.
Lk 9,57-62
Když Ježíš a jeho učedníci šli (do Jeruzaléma), cestou mu někdo řekl: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.“ Ježíš mu však odpověděl: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“ Jiného zase vybídl: „Pojď za mnou!“ On však řekl: „Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.“ Odpověděl mu: „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!“ A ještě jiný řekl: „Půjdu za tebou, Pane, jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“ Ježíš mu však odpověděl: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“
Následování Ježíše není na chvilkové rozhodnutí a ne každý to je schopen vzít zcela vážně. Prvního, jenž byl nejspíš nadšen Ježíšovými slovy i činy, Ježíš odmítá, protože ví, že tento dotyčný není s to svým slovům dostát. Druhého sám vybízí a povolává ke službě, jež nesnese odkladu a vede dokonce k překročení posvátných tradic. Třetího varuje před nerozhodností a vazbou na minulost. Ježíšovy výzvy k následování jsou radikální, neznamenají však, že by Ježíš nerespektoval rodinné vazby, nýbrž že je třeba jednat, rozhodnout se se všemi důsledky. Ony důležité rodinné tradice jsou symboly dobrých skutečností, které však mohou člověka odvádět od rozhodnutí; nesmějí člověka vázat tak, že by naléhavost Ježíšovy výzvy oslyšel. Jsou chvíle, kdy je třeba jednat neodkladně a zároveň s vědomím důsledků. Každé vážně míněné rozhodnutí znamená opustit jiné dobré cesty, opustit v mnoha ohledech minulost a jít vstříc budoucnosti.
Čtvrtek 1. 10. 2026 – 26. týden v mezidobí, památka sv. Terezie od Dítěte Ježíše
Job 19,21-27
Job se ujal slova a řekl: „Smilujte se nade mnou, smilujte se, moji přátelé, vždyť ranila mě Boží ruka. Proč mě stíháte jako Bůh? Nemůžete se nasytit mého masa? Kéž by byla napsána má slova, kéž by byla vyryta do mědi, železným rydlem do olova, navěky vtesána do kamene. Ale já vím, že můj Obhájce žije a jako poslední vstane na zemi, u sebe mě postaví po mém probuzení a ve svém těle spatřím Boha. Já sám ho spatřím, mé oči ho uvidí, ne jako nepřítele: mé ledví v mém nitru touhou (po něm) prahne.
Job odmítá kritiku svých přátel, jejich přesvědčování, že se nepochybně něčím provinil. Jeho obviňováním hájí jakousi vlastní spravedlnost, hájí sebe. Job se nakonec dovolává Boží spravedlnosti, věří v přijetí u Boha. Onen verš „Ale já vím, že můj Obhájce žije…“ se používá v pohřební liturgii jako zpěv důvěry ve vzkříšení i ve spravedlivý a milostivý Boží soud. Bůh je Obhájce, člověk nakonec dojde spravedlnosti, i když to v pozemské realitě nemusí vyjít naplno podle lidských představ. Bůh – přes vše těžké, co člověk prožívá, aniž se provinil – není nepřítelem, stále přeje člověku štěstí a k němu ho nakonec doprovodí, a to nejen za hranicí času, nýbrž už na zemi. Poznání Boha (ono uvidět Boha) je naplněním života, je štěstím, i když není možné v plnosti, ale na tuto plnost odkazuje.
Lk 10,1-12
Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát (učedníků), poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: ‚Pokoj tomuto domu!‘ Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: ‚Přiblížilo se k vám Boží království!‘ Když přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: ‚I ten prach, který se nám ve vašem městě přichytil na nohou, vám tu střásáme. To si však pamatujte: Přiblížilo se Boží království!‘ Říkám vám: Sodomě bude v onen den lehčeji než takovému městu.“
Ježíš se podle Lk dělí o své charisma nejen se svými nejbližšími dvanácti učedníky, nýbrž povolává další (i 72 je symbolickým počtem 6 x12). I tento širší okruh učedníků je povolán, aby hlásal onu základní zvěst o přítomnosti Božího království a dokládal svými činy, šířením pokoje a navracením lidí k plnosti života (uzdravováním). Učedníci nemají přebíhat z místa na místo, vybírat si třeba lepší bydlo (jsou na přízeň ostatních a Boží milost plně odkázáni), nýbrž zůstat na jednom místě a působit tam, dokud je třeba. Když nejsou přijati, mají jít dál a nemají se nechat odradit, nýbrž prorockým gestem (střesením prachu z bot) vyjádřit, že odmítnutí ze strany lidí berou, nicméně je varovat před následky tohoto odmítnutí. Nejde o ně samotné, nýbrž o nepřijetí Boží nabídky. A to má vážné důsledky.
Tím, že Ježíš povolává učedníky ze širšího okruhu, evangelista dává najevo, že okruh poslaných se neomezuje na Dvanáct, ale pokračuje a rozvíjí se v čase a prostoru. A to až dodnes. Ježíšovy pokyny jsou v mnoha ohledech platné i dnes. K hlásání Boží lásky (radostné zvěsti) není třeba velkého zajištění, nýbrž odvahy a dobré vůle, svědectví života. Přání pokoje je zásadní; nejde o slova, ale o jednání, o pokojné smýšlení a úctu k druhým.
Pátek 2. 10. 2026 – 26. týden v mezidobí, památka sv. andělů strážných
Job 38,1.12-21; 40,3-5
Hospodin odpověděl Jobovi z (hlubin) bouře a řekl: „Dával jsi někdy rozkazy jitru, ukázal zoře místo, na němž má stát, aby uchopila okraje země a z ní vytřásla zločince? (Ona) mění zemi jak hlínu pod pečetí, jak oděv ji barví. Bere se hříšníkům jejich světlo, láme se rozpřáhlé rámě. Pronikl jsi až k pramenům moře, v jeho hlubinách jsi kráčel? Otevřely se ti brány smrti, uzřel jsi brány temnot? Díval ses na zemské dálavy? Pověz, znáš to všechno? Kde je cesta k příbytku světla, kdepak je místo temnot, abys je přenesl do jejich území nebo jim ukázal cestu tam, kde bydlí? Ty to víš, vždyť tenkrát ses narodil, tvých dnů je veliký počet!“
Job tedy odpověděl Hospodinu a řekl: „Ach, jsem příliš malý, co ti mám odpovědět? Na ústa si kladu ruku. Řekl jsem jedno slovo? Už nebudu pokračovat. Řekl jsem dvě? Nic už nepřipojím.“
Job se ve své snaze dopátrat se odpovědi na své „proč“ obrací na Hospodina. A ten mu odpovídá. Hospodin nenechá Joba bez odpovědi, i když dlouho mlčel a naslouchal tomu, co o něm Jobovi přátelé říkají. Boží odpověď není přímá a Job se nedozví odpověď na své „proč“, přesto však odpověď dostane. Ta je tak trochu odpovědí rodiče dítěti, které ještě mnoha věcem nemůže rozumět. Bůh Jobovi ukazuje, že není s to vidět a pochopit všechny souvislosti, složitost Božího stvoření a ani Boží působení v něm. Job nakonec pokorně přiznává, že je omezeným člověkem, který není s to proniknout tajemství Boží vlády. Nejdůležitější je, že Bůh Jobovi odpovídá, že reaguje na jeho výzvu. Bůh není pohoršen Jobovým nářkem ani jeho výčitkami, nýbrž mu vychází v ústrety a vede ho dál než jen k odpovědi na osobní problém.
Lk 10,13-16
Ježíš řekl: „Běda tobě, Chorazine, běda tobě, Betsaido! Kdyby se staly v Tyru a Sidónu takové zázraky jako u vás, už dávno by se obrátili k pokání v žínici a v popelu. Ale Tyru a Sidónu se povede na soudu lehčeji než vám. A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do pekla klesneš! Kdo poslouchá vás, poslouchá mne, kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou; kdo však pohrdá mnou, pohrdá tím, který mě poslal.“
Ježíš se dívá na dobově významné lokality své země a vidí, že jejich osud je zpečetěn, že na ně dolehne tíseň, protože v nich kvete nepravost a nikdo s tím nic nedělá. Jeho varovná prorocká slova se v dějinách naplnila i jinde a jejich aktuálnost zůstává i pro dnešní dobu. Žádná lokální církev nemá zajištěno trvání, pokud nebude schopná sebereflexe a změny smýšlení. Nezničí ji nikdo zvenčí, zničí se sama svou sebestředností, nesolidárností, pýchou a nepokorou. Dnes se tento zápas natvrdo vede.
Sobota 3. 10. 2026 – 26. týden v mezidobí
Job 42,1-3.5-6.12-16 (hebr. 1-3.5-6.12-17)
Job odpověděl Hospodinu a řekl: „Vím, že zmůžeš všechno, že ti není nemožný žádný záměr. Kdo by mohl neznalostí zatemňovat prozřetelnost? Přesto jsem mluvil o věcech, jimž nerozumím, vyšších než já, které nemohu chápat. Zvěděl jsem o tobě jen podle doslechu, ale nyní tě zří moje oči. Proto odvolávám a projevuji lítost v popelu a v prachu.“
A Hospodin požehnal Jobovi nakonec víc než dříve, neboť měl čtrnáct tisíc kusů bravu, šest tisíc velbloudů, tisíc párů skotu a tisíc oslic. Měl pak ještě sedm synů a tři dcery. První dal jméno Jemima, druhé Kassia a třetí Keren happuch. V celém kraji nebylo krásnějších žen nad Jobovy dcery. Otec jim dal podíl na dědictví s jejich bratry. Potom žil Job ještě sto čtyřicet let a viděl své děti a vnuky, čtyři pokolení. I zemřel Job jako stařec ve vysokém věku.
Závěr knihy Job končí jakýmsi vítězným finálem. Job uznává, že opravdu není s to pochopit komplexnost světa, jeho zákonů a Boží přítomnosti v něm. Ale to není to nejdůležitější poznání. Nemá sice odpověď na svůj problém, ale nabyl zkušenost Boží přítomnosti. Bůh už pro něj není tím, o kom jen slyšel, nýbrž tím, s kým se setkal, koho existenciálně zakusil. Biblické vyjádření „vidět Boha“ znamená zakusit jeho přítomnost, setkat se s Bohem. Víra stojí na dvou základech: na vědění o Bohu, jež je z tradice, z podání, a na osobním vztahu, osobní zkušenosti, osobním zakoušení. Vědění lze verbalizovat, racionálně uchopit, předávat, osobní vztah si musí každý vybudovat sám: zakoušení Boha, zkušenost s ním, osobní vztah k němu se nedá předat. O něm lze pouze svědčit životem. Ale to není málo. Pokud je toto svědectví věrohodné, otevírá pro druhé cestu, na niž se mohou odvážit, cestu důvěry, že je to pravda, že Bůh je a je dobrý.
Závěr se pak vrací k onomu úvodnímu rámci: Jobovi je dána nová budoucnost, nová životní šance. O Satanovi se již nic víc nedozvídáme, Pokušiteli prostě sklaplo.
Lk 10,17-24
Dvaasedmdesát (učedníků) se vrátilo a s radostí řekli: „Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve tvém jménu!“ Odpověděl jim: „Viděl jsem satana padnout jako blesk z nebe. Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a (přemáhat) všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit. Ale radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebi.“
V té chvíli zajásal v Duchu Svatém a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo! Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo neví, kdo je Syn, jen Otec, ani kdo je Otec, jen Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.“ Když byli sami, obrátil se k svým učedníkům těmito slovy: „Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte! Říkám vám: Mnoho proroků a králů toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli.“
Učedníci, kteří se vrátili ze své mise, jsou nadšeni svými úspěchy, mocí, kterou jim Ježíš svěřil. On však jejich nadšení zchladí poukazem na to, co je opravdu důležité. A tím je skutečnost přináležení Bohu skrze vazbu na Ježíše. Naše schopnosti a talenty, to, čeho se nám jako moci dostane, jsou darem, jímž máme sloužit druhým, ale tím nejdůležitějším je, že patříme Bohu, že jsme jeho vyvolení. To je pravým důvodem k radosti a skutečné zakotvenosti.
Ježíš pak ve své modlitbě odhaluje svým učedníkům, jak obrovsky jsou vyvolení, jak veliké cti se jim dostalo. Mohou se radovat, že patří mezi „maličké“, tedy mezi pokorné svým smýšlením, jimž oči nezastírá jejich vlastní velikost a důležitost. Oni mohou zakoušet to, co by i mnozí chtěli, ale nejsou s to.
Neděle 8. 10. 2023 – 27. neděle v mezidobí
Iz 5,1-7
Zazpívám (píseň) svému miláčkovi, píseň svého přítele o jeho vinici. Vinici měl můj přítel na úrodném svahu. Oplotil ji, očistil od kamení, osázel ji ušlechtilou révou. Uprostřed postavil věž, i lis v ní vyhloubil: čekal, že ponese hrozny, ona však plodila pláňata. Nyní tedy, obyvatelé Jeruzaléma a judští mužové, suďte mezi mnou a mou vinicí! Co jsem měl ještě udělat své vinici a neudělal jsem? Když jsem čekal, že ponese hrozny, proč přinesla plané plody? Teď vám ukážu, co udělám své vinici: odstraním její plot, že ji spasou, rozbořím její zeď, že ji rozšlapou. Udělám z ní pustinu, nebude ořezána ani okopána, vzroste v trní a hloží. Mrakům dám příkaz, aby ji nezkropily deštěm. Vinicí Hospodina zástupů je dům Izraele, Judovci – jeho milou sazenicí. Čekal spravedlnost, a hle – nepravost, (čekal) právo, a hle – bezpráví!
Izrael jako Boží vinice je jako obraz či metafora tradiční a vychází z dobového kulturního kontextu. Vinná réva a víno hrály důležitou roli v životě Izraele. Hrozen vína je krásným plodem, proto když místo krásných hroznů jsou na révě jen scvrklé kuličky, nevzhledné zaschlé hrozny, je to žalostný pohled. Jestliže se to opakuje, pak je nejlépe vinici zlikvidovat. Tak vidí Hospodin svůj lid. Hospodin čekal na dobré plody od svého vyvoleného lidu, místo spravedlnosti a práva však vládne nepravost a bezpráví.
To není jen o minulosti a starověkém Izraeli (Judsku), nýbrž i o nás jakožto Božím lidu. Hospodin očekává, že budeme přinášet dobré plody, ale když se člověk rozhlédne, tak si tím vůbec nemůže být jist.
Flp 4,6-9
Bratři! O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši. Konečně, bratři, mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo (činnost, která si zasluhuje) chvály. Dělejte i nadále to, čemu jste se ode mě naučili, co jste ode mě převzali, ode mě slyšeli a na mně viděli. A Bůh, (dárce) pokoje, bude s vámi.
Jeden z velmi důležitých Pavlových textů. Pavel nabádá své adresáty, tedy i nás, spočinout v Bohu. Odevzdat se mu se všemi starostmi a spolehnout se na něj. To je skutečně zdrojem pokoje, pouze to není tak snadné realizovat, jak se to snadno řekne. Druhým důležitým sdělením je, že křesťané mají rozvíjet obecně platné hodnoty lidského soužití, mají mít ve svém jednání ohled na společnost kolem sebe a její smysl pro dobro. Pavel se dává za vzor nikoliv z touhy po chvále, z ješitnosti, nýbrž jako zprostředkovatel Božího poselství.
Mt 21,33-43
Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: „Poslyšte podobenství: Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek. Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. (Hospodář) poslal tedy jiné služebníky, ještě ve větším počtu než poprvé, ale naložili s nimi zrovna tak. Naposled k nim poslal svého syna; myslel si: ‚Na mého syna budou mít ohled.‘ Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: ‚To je dědic. Pojďme, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!‘ A popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili. Až pak přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?“ Odpověděli mu: „Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek.“ Ježíš jim řekl: „Nečetli jste nikdy v Písmu: ‚Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné?‘ Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“
Podobenství o vinici, které navazuje myšlenkově na Izajáše a zároveň je předznačením Ježíšova osudu. Vinice sice není neplodná jako u Izajáše, ale vinaři jsou nepoctiví a snaží se výtěžek si nechat pro sebe a zlikvidovat ty, kteří ho právoplatně chtějí pro svého pána. Ve výčtu hanebného jednání vůči služebníkům je skryta narážka na osud proroků v izraelském národě. Synem je míněn sám Ježíš, který se tedy takto nepřímo nazývá Synem. Podobenství je adresováno židovskému establishmentu a má výrazný varovný charakter. Nezodpovědní vinaři budou odstraněni a vinice bude svěřena jiným. To se může docela dobře stát i nám. A to v osobním životě i jakémukoliv církevnímu společenství, včetně celé církve. Jde o ty plody a jejich odvádění hospodáři, o nepromarnění toho, co nám bylo svěřeno, k čemu jsme byli povoláni.