Zamyšlení k mešním textům z 29. 12. 2020

Úterý 29. 12. 2020

1 Jan 2,3-11

Milovaní! Že jsme poznali Ježíše, víme podle toho, když zachováváme jeho přikázání. Kdo tvrdí: „Znám ho“, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti. Podle toho můžeme poznat, že jsme v Kristu. Kdo tvrdí, že v něm zůstává, má se i sám chovat tak, jak se choval on. Milovaní, nepíšu vám o (nějakém) novém přikázání. Je to přikázání staré, které jste slyšeli hned na začátku. To staré přikázání je slovo, které jste slyšeli. Ale přesto všechno je ono přikázání, o kterém vám píšu, (také) nové. Je to pravdivé vzhledem ke Kristu i k vám, neboť tma přechází a pravé světlo už svítí. Kdo tvrdí, že je ve světle, ale svého bratra nenávidí, je dosud ve tmě. Kdo svého bratra miluje, zůstává ve světle a pro nikoho není pohoršením. Kdo však svého bratra nenávidí, je ve tmě a žije ve tmě: neví, kam jde, protože jeho oči pro samou tmu nevidí.

Zachovávat přikázání (v řečtině je množné číslo) – to zní tak trochu starozákonně. Desatero? To však autor nemá primárně na mysli, proto také v druhé polovině našeho úryvku najednou u přikázání přechází do jednotného čísla. Proč je to přikázání staré a zároveň nové? Jde o evangelium a jeho nároky, což adresáti listu slyšeli a znají, ale jde také o jeho aplikaci na nové situace – v tom je nové. Pro autora listu má jediné pojmenování – láska. Týká se především vztahů v obci. Ty nejsou, zdá se z listu, tak úplně jednoduché a harmonické. Neláska zatemňuje pohled člověka, protože vidí jen sám sebe, nevidí nic pozitivního na druhém člověku. Kdo se užírá negativními vztahy k druhým, ničí sebe, ale i své okolí. Láska k druhému člověku v biblickém pojetí neznamená na prvním místě emoci, nýbrž rozhodnutí pro dobro.

Lk 2,22-35

Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli (Ježíše) do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: ‚Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!‘ Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata. Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“ Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: „On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.“

Tento text se četl již v neděli, byť obohacený ještě o prorokyni Annu. Simeon se dočkal vrcholné chvíle svého života. Nikde není řečeno, že pak hned zemřel, nýbrž smysl jeho života byl naplněn setkáním s Ježíšem, i když Ježíš byl zatím jen nemluvně. Toto setkání v něm vyvolává potřebu chválit Boha, který plní své sliby – a to nejen vůči Izraeli, ale vůči všem lidem. Simeon vidí univerzální význam Božího jednání, nepropadá úzkému nacionálně náboženskému smýšlení. Bůh je Bohem pro všechny, neopomíjí svůj vyvolený lid, ale záleží mu i na ostatních lidech. Překročit horizont „vlastnění spásy“ je důležité i dnes.  

Pro další viz komentář k evangeliu z 27. 12. (svátek sv. Rodiny)

Farnost Dolní Počernice

ŘÍMSKOKATOLICKÁ DUCHOVNÍ SPRÁVA FARNOSTI U KOSTELA NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

Číslo účtu

2400040748/2010, Fio Banka

Kontakty

Třída Národních hrdinů 71

190 12 Praha 9 – Dolní Počernice

administrátor farnosti

P. Libor Ovečka, tel: 732 944 964

© 2021 Farnost Dolní Počernice