Zamyšlení k mešním textům z 3. 11. 2022

Čtvrtek 3. 11. 2022 – 31. týden v mezidobí

Flp 3,3-8a

Bratři! Správně obřezaní jsme my, protože sloužíme Bohu způsobem vnitřním, hledáme svou chloubu v Kristu Ježíši a nespoléháme se na ty vnější věci, ačkoli já bych se mohl spoléhat i na ně. Myslí-li někdo jiný, že se může spoléhat na ty věci vnější, já bych to mohl tím spíše: osmý den jsem byl obřezán, pocházím z izraelského národa, z Benjamínova kmene, jsem Hebrej a syn hebrejských rodičů, co se Zákona týká farizeus, co do horlivosti (jsem byl) pronásledovatel církve, a co do spravedlnosti, která (spočívá v zachovávání) Zákona, byl jsem bez úhony. Ale v čem jsem (dříve) viděl pro sebe prospěch, to považuji nyní kvůli Kristu za škodu. Ano, vůbec všecko to považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána.

Pavel bojuje se svými kritiky z řad tradičně smýšlejících křesťanů ze židovství. Na svém osobním příkladu ukazuje Filipanům, k nimž má velmi vřelý vztah, že je třeba překročit určité bariéry (zde vázanost židovskými rituálními předpisy), aby se člověk mohl zcela vydat Kristu a následovat ho v jeho díle spásy. Ježíše je třeba následovat, ale ne v tom, že byl Žid, nýbrž v jeho univerzálním poslání. Právě to mohou naplno dělat i ti, kdo v něj uvěřili jako pohané, jako ne-Židé. Pavel tuto cestu ukazuje, neboť jemu nechybí nic z toho, co Židé a tradiční židokřesťané považují za důležité, a přesto to pro něj už nic neznamená, protože v Kristu už tohle přestalo hrát roli. Pavel měl skvělý židovský původ, výtečné vychování v židovské tradici, byl nekompromisně věrný Zákonu, patřil ke znalcům, a přece tohle všechno, co měl, odložil, když zjistil, že už to není třeba, že je třeba jít dál, začít nově. V tom nám může být i dnes příkladem: dosažené úspěchy, spoléhání na tradice (tak se to vždycky dělalo, tak to přece vždycky bylo), slavnou i neslavnou minulost je třeba nechat za sebou a vydat se na novou, nezajištěnou, ale do budoucna vedoucí cestu.

Lk 15,1-10

K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: `Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.' Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují. Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: `Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.' Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil.“

V 15. kapitole svého evangelia uvádí evangelista 3 podobenství o ztraceném a nalezeném – o ztracené ovci, ztraceném penízi a dvou ztracených synech. Nejdůležitějších na všech příbězích je ona radost nad nalezeným. Bůh se raduje nad každým člověkem, který nalezl cestu zpět, tam, kam patří, do domova. Bůh má radost z každého dobrého člověka, i z těch spravedlivých, kteří se nikam nezatoulali a žijí, jak mají, ale když někdo „ztracený“ se najde je radost z jeho nalezení tak velká proto, že se děje něco nečekaného, téměř zázrak, vyváznutí z nebezpečí, ba ze smrti. To zná každý milující rodič – jeho bolest, jeho strach o dítě, které se ztratilo, které se dostalo do nebezpečí, se záchranou promění v nevýslovnou radost. Vše je zapomenuto, hlavně, že dítě je zpět, živé a zdravé. Tak i Bůh prožívá radost nad tím, že má „své dítě“ zpět. A k takové radosti zve i člověka, celé společenství – k radosti, která je znamením odpuštění, přijetí, nového začátku.

Ježíš vypráví tato podobenství kvůli těm, kteří žehrají, že se zahazuje s lidmi na okraji společnosti. Asi jim Ježíš přece jen imponoval, a tak byli naštvaní, že není jako oni, že jim nedává přednost před těmi, kteří jim nestáli za pozornost. A navíc jim tím ještě nastavoval zrcadlo. Svými podobenstvími je Ježíš chce přimět ke změně jejich perspektivy: místo povýšeného odsuzování sestoupení do situace těch lidí, jimiž pohrdají. Mravokárnými řečmi se ještě nikdo nenapravil, maximálně naštval. Z Ježíšovy strany nejde o žádný soucit s lidmi na okraji společnosti, nýbrž o jejich přijetí do vlastního života, ztotožnění s nimi – nikoliv v jejich hříších a mravních slabostech, ale v jejich lidství. Papež František přesně tuhle situaci vyjádřil slovy, že pastýř musí být cítit (až smrdět) po svých ovcích. Je-li tomu tak, pak má Bůh a jeho andělé dvojnásobnou radost: z těch nalezených i z pastýře.

Farnost Dolní Počernice

ŘÍMSKOKATOLICKÁ DUCHOVNÍ SPRÁVA FARNOSTI U KOSTELA NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

Číslo účtu

2400040748/2010, Fio Banka

Kontakty

Třída Národních hrdinů 71

190 12 Praha 9 – Dolní Počernice

administrátor farnosti

P. Libor Ovečka, tel: 732 944 964

© 2021 Farnost Dolní Počernice