Zamyšlení k mešním textům z 3. 4. 2023

Pondělí 3. 4. 2023 - Svatý týden

Iz 42,1-7

Toto praví Hospodin: Hle, můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo. Ostrovy čekají na jeho nauku. Tak praví Bůh, Hospodin, který stvořil nebe a roztáhl je, rozprostřel zemi s tím, co na ní roste, lidem na ní dává život a dech těm, kteří po ní chodí: „Já, Hospodin, jsem tě povolal ve spravedlnosti, vzal jsem tě za ruku, utvořil jsem tě a ustanovil tě (prostředníkem) smlouvy lidu a světlem národů, abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kdo bydlí ve tmách.“

Tento text je prvním ze 4 tzv. písní Služebníka Hospodinova. Kdo byl míněn tímto Služebníkem Hospodinovým v době vzniku druhé části knihy Izajáš, není historicky zcela zřejmé. Možná tyto písně alespoň částečně vztahoval prorok (tzv. Deuteroizajáš působící v babylonském zajetí podobně jako Ezechiel) na sebe, možná byl touto postavou míněn Izrael. V průběhu dějin však tyto texty nabyly mesiánského významu: Židé je vesměs interpretují ve smyslu kolektivního mesianismu a vztahují na židovský národ jako celek, křesťané je vztahují na Ježíše Krista (což je nejvíce zřejmé u poslední z těchto písní, která v liturgii zaznívá na Velký pátek). Tento Služebník Hospodinův (hebrejské slovo „obed“ by bylo možné přeložit i slovem „otrok“, nicméně již řecká LXX volí slovo „pais“, které znamená, syn, dítě, služebník) je ztělesněním Boží lásky neboť chrání slabé, je pokorný, trpělivý a soud, který má přinést a vykonat, je nastolení spravedlnosti, obnovy života. Skrze něj Bůh dá novou šanci k životu těm, kteří ji již ztratili – těm, kdo nevidí nic jiného než temnotu, dá prohlédnout a vyvede je ze žaláře samoty a opuštěnosti.

I když leccos již došlo svého naplnění, přesto je tento text stále otevřen do budoucnosti. Ježíš je pro nás tím, kdo naplňuje poslání Služebníka, neboť přináší uzdravení, spravedlnost a právo. Ale zároveň platí, že tuto svou roli deleguje na své následovníky, aby v jeho díle obnovy v tomto světě pokračovali.

Jan 12,1-11

Šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Betánie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých. Připravili tam (Ježíšovi) hostinu a Marta obsluhovala. Lazar byl jeden z těch, kteří s ním byli u stolu. Marie vzala libru drahocenného oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a utřela mu je svými vlasy. Dům se naplnil vůní toho oleje. Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který ho měl zradit, však řekl: „Proč se ten olej neprodal za tři sta denárů a nedalo se to chudým?“ To řekl, ne že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: spravoval pokladnu a bral z toho, co se do ní dávalo. Ježíš odpověděl: „Nech ji. Ať jej uchová pro den mého pohřbu. Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky, ale mne vždycky nemáte.“ Velký zástup židů se dověděl, že je tam, a tak přišli nejen kvůli Ježíšovi, ale také, aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých. Velekněží tedy rozhodli, že zabijí i Lazara, protože mnoho židů kvůli němu odcházelo a věřilo v Ježíše.

Janovo evangelium líčí tuto scénu odlišně od Mk i Mt. Zatímco Marek i Matouš tuto scénu situují do domu Šimona Malomocného a žena, která maže Ježíšovy nohy, je neznámá (u Mk i Mt vylévá nardový olej Ježíšovi na hlavu; pomazání nohou připomíná scénu z Lk 7), zde se scéna odehrává v domě Lazarově a touto ženou je jeho sestra Marie. Navíc v Janově podání tu nabývá velmi negativních rysů Jidáš (je označen za zloděje – u Mk a Mt jsou to kolektivně učedníci, kteří želí „vyhození peněz“). Autor Janova evangelia spojil tuto scénu (nepochybně v základu historickou) s postavami známými z předchozí kapitoly a s příběhem Lazarovým. Proměnu náhledu na Jidáše lze sledovat od Markova evangelia až po Lukášovo a zejména Janovo. V něm se stává osobou radikálně negativní, zlodějem, prakticky zplozencem pekla, tedy člověkem ovládaným Satanem. Pokud je historickou skutečností, že měl na starosti společnou pokladnu, tak k němu musel mít Ježíš i ostatní značnou důvěru. Jidáš je zrádce, a to s ním zůstalo v průběhu dějin. Zrádcem v tom, že ztratil důvěru, propadl frustraci z nenaplněného očekávání mesiánského zázraku změny poměrů a přidal se na druhou stranu – možná čekal, že tím Ježíše vyprovokuje k akci, možná dal přednost svému zhrzenému očekávání, svém neuspokojenému „já“. Na prvním místě však zradil sám sebe, zradil přátelství, zradil důvěru a lásku, jimiž ho Ježíš obdaroval. Jidáš je tragická figura a varování pro každého, kdo se rozhodne popřít to, co dřív miloval, pro co žil.

Ježíš ví, co ho čeká, a proto přijímá onu poctu od Marie. Tím chce i své učedníky připravit na následující dění, ale vcelku marně. Možná právě proto, že byli svědky neslýchaného zázraku-znamení vzkříšení Lazara, si myslí, že se Ježíšovi nemůže nic stát, a reagují, jako by se nic nedělo. Vážnost situace vlastně vůbec nechápou a zůstávají ve svém myšlení u běžné činnosti – starosti o chudé, jak to s Ježíšem nejspíš praktikovali.

Vzkříšení Lazara vyvolalo rozruch, jak by ne! Mnozí Židé se proto jdou přesvědčit na vlastní oči, což je místnímu establishmentu proti srsti, takže chtějí vedle nepohodlného Ježíše zlikvidovat i Lazara, jenž je přece jen pádným důkazem o Ježíšově velikosti a moci. O jednoho víc nebo míň!!! Kolik takto smýšlejících je dnes aktuálně u moci!

Farnost Dolní Počernice

ŘÍMSKOKATOLICKÁ DUCHOVNÍ SPRÁVA FARNOSTI U KOSTELA NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

Číslo účtu

2400040748/2010, Fio Banka

Kontakty

Třída Národních hrdinů 71

190 12 Praha 9 – Dolní Počernice

administrátor farnosti

P. Libor Ovečka, tel: 732 944 964

© 2024 ŘÍMSKOKATOLICKÁ DUCHOVNÍ SPRÁVA FARNOSTI U KOSTELA NANEBEVZETÍ PANNY MARIE