Středa 3. 4. 2024 – 1. týden velikonoční (velikonoční oktáv)
Sk 3,1-10
Petr a Jan vystupovali o třetí hodině odpoledne – hodině modlitby – do chrámu. Právě tam přinášeli nějakého muže, který byl chromý již od lůna své matky; každý den ho kladli k bráně chrámu, které se říkalo ‚Krásná‘, aby ty, kdo vcházeli do chrámu, prosil o almužnu. Když uviděl Petra a Jana, jak se chystají vejít do chrámu, prosil o almužnu. 4Petr s Janem se na něj upřeně zadívali a řekli: „Pohleď na nás!“ Pozorně je sledoval a očekával, že od nich něco dostane.
Petr však řekl: „Stříbro a zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského (vstaň a) choď!“ Uchopil ho za pravou ruku a pozdvihl jej. Ihned se zpevnily jeho nohy a klouby. Postavil se, vyskakoval a chodil. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal a chválil Boha. A všechen lid ho spatřil, jak chodí a chválí Boha. Poznali ho, že je to ten, který kvůli almužně sedal u ‚Krásné brány‘ chrámu, a byli naplněni úžasem a ohromením nad tím, co se mu přihodilo.
Skutky apoštolů vyprávějí, jak Petr a Jan vrátili zdraví člověku, který byl chromý od narození. Příběh nápadně připomíná zázračné působení Ježíše Krista. Autor Skutků tím dává najevo, že církev nese Ježíšovo charisma uzdravování dějinami dál. Při bližším zamyšlení bychom museli konstatovat, že to není zcela reálný příběh, neboť člověk, který nikdy nechodil, není schopen z ničeho nic chodit, natož skákat. Autorovým záměrem bylo zdůraznit, jak velikou moc Petr a Jan ve jménu Ježíšově měli, když dokázali právě takovou věc (poukaz na postižení od narození slouží právě k tomuto zdůraznění). Nejsou to de facto Petr a Jan, kdo uzdravují, nýbrž Ježíš. Stejně jako Ježíšovy mocné činy i tento, jejž působí Ježíš jako ten, kdo vstal z mrtvých a je povýšen na nebesa, jsou znamením, že Boží království je v Ježíšovi a jeho následovnících přítomné.
Dnes se na uzdravujícím Ježíšově charismatu podílejí různé profese, samozřejmě nejvíce lékaři a zdravotnický personál, ale i mnozí další. Přesto to leckdy nestačí a člověk by si přál, aby Ježíšova uzdravující moc působila „zázračně“ i teď.
Na celém dění je také podstatné, že dotyčný uzdravený chválí Boha. Stává se živým svědkem evangelia. Podstatou uzdravení není onen samotný fyzický fakt, nýbrž důvěra v Boží moc a Boží chvála. Za zdraví je třeba děkovat a chválit Boha, není ani dnes samozřejmé.
Lk 24,13-35
A hle, téhož dne šli dva z nich do vesnice jménem Emaus, vzdálené «sto» šedesát stadií od Jeruzaléma, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se přihodilo. A stalo se, jak tak spolu rozmlouvali a probírali to, že se k nim přiblížil sám Ježíš a šel s nimi. Ale jejich oči byly drženy, takže ho nepoznali. Řekl jim: „O jakých věcech to spolu cestou rozmlouváte?“ I zůstali stát zasmušilí. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl:„Ty jsi snad jediný, kdo pobývá v Jeruzalémě a nedověděl se, co se v něm v těchto dnech stalo!“ I řekl jim: „Co to je?“ Oni mu řekli:„To s Ježíšem Nazaretským, který byl muž prorok mocný v činu i slově před Bohem i přede vším lidem; jak ho velekněží a naši vládci vydali k odsouzení na smrt a ukřižovali ho. My jsme však doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale přes to všechno je to už třetí den od toho, kdy se to stalo. Některé z našich žen nás však ohromily. Byly zrána u hrobky, a když nenalezly jeho tělo, přišly a říkaly, že měly dokonce vidění andělů, kteří řekli, že je živ. A někteří z těch, kteří byli s námi, odešli k hrobce a nalezli vše tak, jak řekly i ženy, jeho však nespatřili.“
A on jim řekl: „Ó nerozumní a zpozdilého srdce, abyste věřili tomu všemu, co mluvili proroci! Což to neměl Kristus vytrpět a vejít do své slávy?“ A začal od Mojžíše a od všech proroků a vysvětlil jim ve všech Písmech to, co o něm bylo napsáno. Přiblížili se k vesnici, kam šli, a on si počínal, jako by chtěl jít dál. Oni však na něho naléhali slovy: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se již nachýlil.“ I vstoupil, aby s nimi zůstal. A stalo se, když s nimi zaujal místo u stolu, že vzal chléb, požehnal, rozlomil a podával jim.
Vtom se jim otevřely oči a poznali ho; ale on se pro ně stal neviditelným. A řekli si spolu: „Což v nás srdce nehořelo, když k nám na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ A v tu hodinu vstali, vrátili se do Jeruzaléma a nalezli shromážděných těch jedenáct i ty, kteří byli s nimi, a ti jim říkali, že Pán byl skutečně probuzen z mrtvých a ukázal se Šimonovi. A oni vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat při lámání chleba.
Věřit a důvěřovat není úplně samozřejmé ani snadné, a to ani pro věřícího člověka (ti dva byli Židé a navíc Ježíšovi učedníci!). Máme svá schémata, v nichž se pohybujeme, a co je překračuje, v nás nebudí důvěru. A navíc věříme jen některým lidem, většinou těm, kdo mají ve společnosti, kde se pohybujeme, nějaké důležité místo. Ženy vydaly svědectví o prázdném hrobě, ale jako by nic neřekly. Jen někteří si to šli ověřit, ostatním to ani nestálo za to. A ani na jejich svědectví se nedokázali ostatní spolehnout. Raději zůstávali ve své beznaději a smutku. Je s podivem, že přes své společenství s Ježíšem nedokázali jeho učedníci překročit svůj omezený horizont, nedokázali uvěřit, že věci mohou být jinak, když přece na vlastní oči viděli Ježíšovu smrt. Právě tohle jim Ježíš vytýká.
Autor evangelia svou narativní teologií sděluje svým adresátům, tedy i nám, jak je možné Ježíše najít: ve sdílení zkušenosti na životní cestě, v naslouchání Písmu (čtení Písma), ve slavení eucharistie. Ježíš je ten, kdo napřed naslouchá, pak teprve člověka vede, je proto důležité s ním mluvit, a to i o svých frustracích, strachu, emocích, o všem – o samotě i ve společenství. Když o svých zkušenostech učedníci mluvili, stál Ježíš mezi nimi, tak pokračuje vyprávění o putování do Emauz a návratu do Jeruzaléma. Ježíš je vždycky tam, kde jde o jeho věc.
O víře i problémech s ní je třeba mluvit, protože jedině tak se otevírají oči i uši a ježíš může být přítomen.
