Zamyšlení k mešním textům z 3. 6. 2021

Čtvrtek 3. 6. 2021 – Slavnost Těla a krve Páně

Ex 24,3-8

Mojžíš přišel a sdělil lidu všechna Hospodinova slova a ustanovení. Lid odpověděl jedním hlasem: „Splníme všechno, co mluvil Hospodin!“ Mojžíš pak všechna Hospodinova slova napsal; časně zrána pak vstal a postavil pod horou oltář a dvanáct pamětních kamenů podle dvanácti kmenů Izraele. Poslal jinochy z izraelských synů, aby obětovali celopaly a přinesli býčky jako pokojné oběti Hospodinu. Mojžíš vzal polovici krve, vlil ji do obětních misek a (zbylou) polovicí krve postříkal oltář. Pak vzal knihu smlouvy a četl ji nahlas lidu. A oni řekli: „Poslušně splníme všechno, co mluvil Hospodin.“ Potom vzal Mojžíš krev, pokropil lid a řekl: „Hle, to je krev smlouvy, kterou s vámi sjednal Hospodin podle všech těchto slov.“

Smlouva uzavřená na Sinaji je základem vyvolení Izraele jakožto Božího lidu. Bůh uzavírá smlouvu, ve které dává sám sebe, tedy tato smlouva je primárně darem, a lid se zavazuje, že tuto smlouvu, tento dar, přijme. Toto přijetí znamená věrnost vyvolení. Všechna ustanovení, i ta, kterým dnes již vůbec nerozumíme, měla a mají jediný cíl: umožnit Bohu, aby přebýval uprostřed svého lidu, umožnit lidu podílet se na Boží svatosti, na Božím bytí. Ona různá ustanovení, jež se týkají všech sfér a dimenzí života, jsou samozřejmě poplatná znalostem, zkušenostem a etickým nárokům dané doby. Proto se do určité míry mohou vyvíjet a měnit. Bůh je „přizpůsobivý“, nežádá od člověka nemožnosti, důležité ovšem je, aby šlo společenství s Bohem, o jeho přebývání uprostřed lidského společenství.

Žid 9,11-15

Kristus přišel jako velekněz budoucích hodnot; prošel stánkem větším a dokonalejším, který není udělán (lidskýma) rukama, to je: nenáleží k tomuto stvořenému (světu), a vešel jednou provždy do svatyně, ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tím nám získal věčné vykoupení. Jestliže už (samo) pokropení krví kozlů, býků a popel z jalovice posvěcuje ty, kteří jsou nečistí, k čistotě těla, čím spíše krev Krista, který skrze věčného Ducha sám sebe přinesl Bohu jako oběť bez poskvrny, očistí naše svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit Bohu živému. A proto on je prostředníkem nové smlouvy. Svou smrtí dal zadostiučinění za hříchy (spáchané) v době, kdy ještě platila dřívější úmluva. Tím se povolaným dostává (splnění) slibu o věčném dědictví.

List Židům dokládá vývoj v úctě k Bohu, ve vytváření prostoru svatosti. Židé ve shodě se zvyklostmi starověkého světa uctívali Boha oběťmi (krvavými i nekrvavými), zápalnými oběťmi, které znamenaly „zmaření“ daru, tedy jeho vynětí z profánního užívání. V Ježíši je tento ritus završen, i když Ježíš není rituálně obětován jako lidská zápalná oběť (to židovský kult odmítal jako pohanské zvyklosti), nýbrž se stal obětí lidského hříchu, dnes bychom řekli justiční vraždy. Protože byl zároveň Synem Božím, má tato jeho oběť definitivní charakter, kterým předchozí způsob vyjadřování vrcholné úcty k Bohu a dosažení očištění člověka končí. Ježíš je věčným veleknězem, jeho oběť se naplňuje v nebeské svatyni jako definitivní akt zasvěcení člověka Bohu. Židovský kult je vázán na pozemskou realitu, proto je historicky podmíněný, omezený, neboť Chrám je jen odleskem nebeské svatyně, odleskem, který měl vyvolený národ udržovat ve spojení s Bohem a jeho definitivní svatyní. Ježíš spojil nebe se zemí a zemi s nebem, takže onoho pozemského odlesku nebeské svatyně už není zapotřebí.

Mk 14,12-16.22-26

První den o svátcích nekvašeného chleba, když se zabíjel velikonoční beránek, zeptali se učedníci (Ježíše): „Kam chceš, abychom ti šli připravit velikonoční večeři?“ Tu poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: „Jděte do města a (tam) vás potká člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním, a kam vejde, řekněte hospodáři: ‚Mistr vzkazuje: Kde je pro mě večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka?‘ On vám ukáže velkou horní místnost opatřenou lehátky a připravenou. Tam nám přichystejte večeři!“ Učedníci odešli, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka. Když jedli, vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: „Vezměte. To je mé tělo.“ Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: „To je má krev, (krev) nové smlouvy, která se prolévá za všechny. Amen, pravím vám: Už nikdy nebudu pít z plodu révy až do toho dne, kdy z nového (plodu) budu pít v Božím království.“ Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu.

Ježíš ustanovuje nový ritus, vázaný na jeho osobu. Učedníkům dává sebe sama při vědomí blížící se smrti. Odkazuje na židovský obětní ritus i tradici vysvobození, ale tím, kdo se vydává či kdo je vydáván, není zvíře, nýbrž on sám. Jeho oběť bude však završena až v plnosti Božího království.

Slavíme památku Ježíšovy poslední večeře s učedníky, památku jeho vydanosti, jeho oběti, ale zároveň se touto oslavou a podílem na Ježíšově vydanosti přijetím jeho těla a krve otevíráme definitivnímu završení smyslu tohoto dění. Každé slavení eucharistie je otevřením se eschatologickému horizontu svého života i celého stvoření. Stáváme se podílníky eschatologické hostiny – onoho definitivního společenství s Ježíšem, symbolizovaného hostinou. Zároveň si tím připomínáme důležitost a posvátnost těla, své pozemské existence v těle, protože jsme tělem a Ježíš se pro nás stal tělem.

Farnost Dolní Počernice

ŘÍMSKOKATOLICKÁ DUCHOVNÍ SPRÁVA FARNOSTI U KOSTELA NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

Číslo účtu

2400040748/2010, Fio Banka

Kontakty

Třída Národních hrdinů 71

190 12 Praha 9 – Dolní Počernice

administrátor farnosti

P. Libor Ovečka, tel: 732 944 964

© 2021 Farnost Dolní Počernice