Pondělí 31. 8. 2026 – 22. týden v mezidobí
1 Kor 2,1-5
Bratři, když jsem k vám přišel hlásat svědectví o Bohu, nepřišel jsem s nějakou zvláštní výřečností nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného. Vystupoval jsem u vás se skleslou náladou, se strachem a obavami. A moje mluvení a kázání nezáleželo v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci. To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské.
Pavel nebyl v leckterém ohledu, tehdy důležitém, žádný superman. Neuměl nejspíš příliš dobře mluvit; rétorika, dobově velmi ceněná, asi nebyla jeho nejsilnější stránkou. Tato jeho „slabost“ přinášela ovšem své výhody či plody. Pavel zvěstoval to podstatné a převratné a nebalil to do žádných rétorických floskulí. Ten, kdo byl otevřený, mohl zakusit sílu jeho slov, resp. toho, co se za nimi skrývalo – sílu Ducha. Nelapal lidi na vějičku krásných slov, nýbrž jim sděloval podstatu zvěsti o nové naději, o budoucnosti, evangelium. I dnešní lidé stejně jako tehdy Korinťané se snadno nechají oklamat líbivou řečí splňující jejich očekávání, aniž by často přemýšleli nad vlastním poselstvím. Leckdy pak přehlédnou, protože přeslechli, důležitou pravdu, zkušenost či poznání, které jim nabízí někdo méně výřečný.
Lk 4,16-30
Ježíš přišel do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagogy. Povstal, aby předčítal (z Písma). Podali mu knihu proroka Izajáše. Otevřel ji a nalezl místo, kde stálo: ‚Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně.‘ Pak zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagoze na něho upřeně hleděli. Začal k nim mluvit: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: „Není to syn Josefův?“ Řekl jim: „Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau.“ Dále řekl: „Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie.“ Když to slyšeli, všichni v synagoze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.
Ježíš se účastní sobotní synagogální bohoslužby a je vyzván, aby četl z Písma (z Proroků). On tuto čestnou funkci přijímá a k přečtenému úryvku z proroka Izajáše přidává svůj aktualizační výklad. Lidé v synagoze mu naslouchají se zájmem, avšak jen do chvíle, než pochopí, že je vlastně kritizuje. Nebyli totiž s to překročit své vidění Ježíšovy postavy, protože jim připomínal, že jejich nevíra je stejná jako v minulosti, že jsou slepí pro Boží nabídku, pro Boží znamení (co si to dovoluje ten syn toho obyčejného tesaře Josefa!). Ta kritika je doslova zvedne ze židle a chtějí, naplněni hněvem, Ježíše zabít. On se však jejich negativními emocemi nenechal vyprovokovat a v klidu odešel pryč.
Dokud se člověku slova druhých líbí, tak je chválí, avšak jakmile se jej ostře vnitřně dotýkají, tak najednou se naježí a začne hledat vinu na druhém, snižovat ho ve svých očích i hlasitě v očích těch druhých, nakonec jej odmítne.
Ježíš se nenechal vyprovokovat odporem svých posluchačů. Pokud je kritika míněna upřímně a je pravdivá a konstruktivní, pak reakce druhých by neměla mluvčího zasahovat tak, aby ztratil svůj vnitřní klid. Cílem je přece objektivní zlepšení situace, nikoliv nějaké vnitřní uspokojení toho, kdo kritiku vyslovuje. Občas je při nepřijetí užitečné se stáhnout, nehádat se a odejít.
Úterý 1. 9. 2026 – 22. týden v mezidobí
1 Kor 2,10b-16
Bratři! Duch zkoumá všecko, i hlubiny Boží. Kdo z lidí zná lidské nitro? Jen lidský duch, který je v člověku. Tak ani Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží. My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který vychází z Boha. Tak můžeme poznat, co všecko nám Bůh dal darem. O tom také mluvíme – ne ovšem slovy, kterým učí lidská moudrost, ale tak, jak tomu učí Duch, takže nauku pocházející od Ducha také vyjadřujeme řečí od něho vnuknutou. Ovšem člověk se schopnostmi pouze přirozenými nepřijímá ty pravdy, které pocházejí od Božího Ducha. Zdají se mu hloupé a nemůže je pochopit, protože ty věci se dají posoudit jen s pomocí Ducha. Ale člověk produchovnělý může vynést úsudek o všem, sám však nepodléhá úsudku nikoho. Neboť ‚kdo poznal myšlenky Páně tak, že by ho mohl poučovat?‘ Avšak naše myšlenky jsou myšlenky Kristovy.
Pavel pokračuje ve svých úvahách o Boží moudrosti a o moudrosti a síle kříže. Samozřejmě nechce říci, že člověk je s to proniknout do tajemství Božího bytí; člověk nikdy nevyčerpá poznávání Boha. Pavlovi však jde o jinou věc: Bůh zjevil tajemství své lásky, svého bytí, v postavě a příběhu svého Syna Ježíše Krista. Pouze člověk nadaný Duchem Božím, tedy ten, který uvěřil a dal se pokřtít (člověk produchovnělý, ten, který dostal dar Ducha), může pochopit a přijmou paradoxní Boží logiku, logiku spásy světa, jeho vysvobození z moci zla, skrze kříž. Tento Boží paradox záchrany skrze slabost, zmar a smrt, byl a je lidem počítajícím jen s logikou úspěchu, vítězství, bohatství a světské moci zcela nesrozumitelný a totálně nepřijatelný. Je ovšem zajímavé, že tuto Boží logiku někdy chápou lidé nepokřtění nebo necírkevní lépe než sami křesťané pilně chodící do kostela. Člověk produchovnělý tak může být i někdo mimo církevní okruh.
Lk 4,31-37
Ježíš šel do galilejského města Kafarnaa a v sobotu tam učil. Žasli nad jeho učením, protože v jeho slově byla moc. V synagoze byl nějaký člověk, který měl v sobě nečistého ďábelského ducha. Ten vzkřikl velikým hlasem: „Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!“ Ale Ježíš mu přísně rozkázal: „Mlč a vyjdi z něho!“ Zlý duch tím člověkem smýkl doprostřed a vyšel z něho, aniž mu ublížil. Na všechny padl úžas a říkali si mezi sebou: „To je něco! Svrchovanou mocí poroučí nečistým duchům, a vyjdou.“ Pověst o něm se roznesla po všech místech v tom kraji.
Ježíš uzdraví člověka ovládaného mocí zla, nečistým duchem. Na rozdíl od lidí nečistí duchové dobře vědí, kdo Ježíš je, ale Ježíš jejich svědectví odmítá. Lidé žasnou nad Ježíšovým učením, protože má v sobě ohromnou sílu, dynamiku, a žasnou též nad jeho mocí nad zlem. Je to stále táž síla, která jím proniká a z něj vychází, a to síla Boží.
Ježíšovi současníci žasli nad jeho učením i mocí. Tento aspekt naší víry se v současnosti nejeví zrovna aktuální, protože to vše už je jen „z doslechu“, tedy z tradice, jak ji reprezentuje Písmo. Žasnutí není tak úplně na pořadu dne. A přece! Když člověk dojde na konec svých sil a možností a dokáže věc skutečně vložit do Božích rukou, přestat si dělat nárok, pak se může odehrát něco, nad čím je co žasnout. Dnes to nebývá taková „show“, možná se vše děje mnohem, mnohem nenápadněji, ale děje se přece. Při bibliodramatických i jiných akcích bývám často svědkem toho, že v Ježíšově/Božím slově je moc, i když je „přecezené“ podáním, textem. Podmínkou bývá, že si člověk přestane dělat nárok, hledat zásluhy či úspěch a při vynaložení všech svých sil přenechá působení i výsledek Bohu. Není to člověk, kdo činí slovo/akci účinným/nou, nýbrž Bůh, a to tím víc, nakolik člověk dokáže odstoupit od svých očekávání a dát se plně k dispozici.
Středa 2. 9. 2026 – 22. týden v mezidobí
1 Kor 3,1-9
Bratři, já jsem s vámi nemohl mluvit jako s lidmi duchovními, ale jako s tělesnými, jako s dětmi nedospělými v křesťanské víře. Krmil jsem vás mlékem, ne tuhým pokrmem, protože byste ho nebyli snesli. Dokonce ani teď ho ještě nesnášíte, protože jste pořád ještě tělesní. Neboť je-li mezi vámi žárlivost a spory, nejste dosud tělesní, nechováte se lidsky? Říká-li totiž jeden: „Já držím s Pavlem“, druhý zase: „Já s Apollem“, nesmýšlíte po lidsku? Vždyť co je Apollos? A co Pavel? Jen služebníci, kteří vás přivedli k víře, a každý (má jen tolik), kolik mu dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zalil, ale Bůh dával vzrůst. Takže neznamená nic ani ten, kdo sází, ani ten, kdo zalévá, ale Bůh, protože on dává vzrůst. Kdo sází a kdo zalévá jsou si rovni, a každý z nich vezme vlastní odměnu podle své námahy. Jsme totiž Boží spolupracovníci, vy jste Boží pole, Boží stavba.
Tělesným člověkem myslí Pavel toho, kdo je i přes svůj křest stále v zajetí svého egoismu, své sebestřednosti, kdo na život aplikuje kritéria světa, tedy dané společnosti, jež jsou zaměřena na bezprostřední úspěch a prospěch. Korinťané svým vytahováním se jedněch nad druhými, a to v závislosti na příslušnost do „fanklubu“ toho kterého misionáře, vytvářejí jakési konkurenční prostředí, vyvolávají tím vzájemnou nevraživost a nepokoj. Už pak nejde o evangelium, ale o lidské soutěžení, které vede k pocitu nadřazenosti a ponižování či odmítání druhých jako méně dobrých, aniž by pro to byl důvod.
Pavlovým konkurentem v Korintě byl Apollos, misionář původem z Alexandrie, zřejmě rétoricky velmi zdatný, což Pavel zřejmě ve srovnání s ním nebyl. Je poučné, že od samého počátku existovalo i v tak malém společenství konkurenční myšlení, dělení lidí na lepší a horší, hodnocení věcí duchovních, věcí víry, světskými kritérii. Křest nedělá automaticky člověka lepším; o naplňování toho, co přijal, svého vyvolení, musí usilovat, musí se učit zbavovat světské optiky a nehodnotit dění povrchně. Nepřímo Pavel ukazuje, že závist a zahlížení na úspěch druhého hlasatele evangelia či zklamání z vlastního „neúspěchu“ jsou mylným krokem, protože je to Bůh, kdo teprve zhodnocuje úsilí toho kterého misionáře. Je to jako s těmi výnosy ze zasetého obilí. Hodnocení podle úspěšnosti je zavádějící, důležitá je jen věrnost úkolu. Pro ty, kdo pracují s lidmi, je to také výzva, aby si nedělali neoprávněné starosti. Nejsou mesiáši.
Lk 4,38-44
Ježíš odešel ze synagogy a vstoupil do Šimonova domu. Šimonova tchyně byla stižena vysokou horečkou; i prosili ho za ni. On se nad ní sklonil, pohrozil horečce, a ta přestala. (Nemocná) hned vstala a obsluhovala je.
Když zapadlo slunce, všichni, kdo měli nemocné nejrůznějšími neduhy, přiváděli je k němu a on vkládal ruce na každého z nich a uzdravoval je. Z mnohých také vycházeli zlí duchové a křičeli: „Ty jsi Boží syn!“ Přísně jim to zakazoval a nenechával je mluvit, protože věděli, že je Mesiáš. Jakmile se rozednilo, vyšel ven a zašel na opuštěné místo. Zástupy ho však hledaly. Přišly až za ním a chtěly ho zadržet, aby od nich neodcházel. On však jim řekl: „Také jiným městům musím hlásat radostnou zvěst o Božím království, protože k tomu jsem byl poslán.“ A kázal v judských synagogách.
Ježíš uzdravil Petrovu tchyni (Petr tedy byl ženatý!), za což se mu odměnila svou ochotou postarat se o jeho potřeby i potřeby jeho druhů. Ježíš uzdravil i mnoho dalších a nenechal se „oslavovat“ nečistými silami. A když mohl, tak z toho shluku lidí unikl, aby mohl být sám. Musel si přivstat, ale stejně mu to nebylo moc platné. Potřeboval být sám se svým Otcem, ale lidé mu ani tohle nebyli s to dopřát. Ježíš jako osoba sama o sobě je vlastně nezajímal. Viděli jen svůj prospěch. Samozřejmě by se jeho okolí hodilo, aby jim sloužil svými schopnostmi, svou mocí. Lidé kolem něho se vlastně ani moc nezajímali, co to znamená, o čem to svědčí, kdo on je. Hlavně že to fungovalo, že Ježíš uzdravoval – a zadarmo, bez poplatků za lékařský výkon! Tak je musel Ježíš vyvést z omylu. Jeho primárním úkolem je hlásat Boží přítomnost, Boží milost, Boží království – dar uzdravování má proto, aby lidé zažili na vlastní kůži Boží lásku, Boží dotyk. Boží království je darem plnosti života. Lidé si Ježíše instrumentalizovali. To je vždy nebezpečí pro ty, kdo mají velké dary a slouží jimi druhým. Lidé je sice oslavují, ale ve skutečnosti nevidí. Jenže každý takový člověk potřebuje také být sám, naplňovat své vlastní potřeby – právě pro to, aby mohl sloužit. Být alespoň čas od času sám se sebou a s Bohem je důležité, jinak se člověk ztratí v každodenních úkolech, ve své službě, v pozemskosti a přestane vnímat své skutečné poslání.
Čtvrtek 3. 9. 2026 – 22. týden v mezidobí
1 Kor 3,18-23
Bratři! Ať se nikdo neklame! Domnívá-li se někdo z vás, že je moudrý, jak to chce tento svět, musí se napřed stát „pošetilým“. Jenom tak se stane moudrým. Moudrost totiž, jak ji chce tento svět, je v očích Božích pošetilost. Stojí přece v Písmu: ‚Bůh chytá moudré v jejich chytráctví‘, a dále: ‚Pán zná plány moudrých: nejsou k ničemu.‘ Proto ať se nikdo nechlubí lidmi. Všecko je přece vaše: Pavel, Apollos i Petr, svět, život i smrt, to, co už tady je, i to, co teprve přijde, všecko je vaše. Vy však patříte Kristu a Kristus Bohu.
Aniž Pavel mluví o kříži, má na mysli tuto moudrost Ježíšovy sebevydanosti, sebedarování ve smrti na kříži. „Moudrost“ zaměřená jen na úspěch je velmi krátkozraká a neplodná. Je nepředložené uctívat lidi, vynášet nerealisticky jednoho na úkor druhého, protože dary jsou od Boha a lidské snažení a využití darů má být zaměřeno k Bohu. Všichni přece patří Kristu a jde o sdílení darů. Jenže ona ta touha po úspěchu a lidském obdivu je tak svůdná!
Pavel musel o své působení zápasit, protože v očích Korinťanů byl ve srovnání s Apollem méně schopný. Pavel byl již ostřílený kazatel a misionář, Apollo de facto začátečník v této práci. Ale na rozdíl od Pavla byl zřejmě nadaným řečníkem, možná také mladším a pohlednějším člověkem. Lidský zevnějšek hraje samozřejmě důležitou roli. Pavel apeluje na své adresáty, aby se tím nenechali oklamat. A Apollo v tom možná byl zcela nevinně. Pavel to v konkurenci ostatních, kteří měli všelijaké výhody, neměl snadné. I on byl “jenom“ člověk, a tak zápasil o své postavení, přijetí, pravdu evangelia, které přinášel.
Lk 5,1-11
(Jednou) stál Ježíš u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!“ Šimon mu odpověděl: „Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly. Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ Zmocnil se ho totiž úžas – a také všech jeho společníků – nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi.“ Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.
Vyprávění o zázračném rybolovu jsou v Novém zákoně dvě – u Lukáše a u Jana, v Janově evangeliu se ovšem týká setkání se zmrtvýchvstalým Pánem. Ježíš zde přikazuje Petrovi, poté co se rybáři vracejí z lovu ryb s prázdnou, aby spustil sítě a lovil, i když Petr byl profík a Ježíš v tomto ohledu laik. Petr je pokorný a udělá, co mu Ježíš nabízí, i když se mu to možná zdálo nesmyslné. Výsledek ho šokoval, takže si ani netroufal být s Ježíšem dál. Ale ten mu ukázal, oč vlastně šlo – o nové poslání Petrovo a dalších. Úlovek ryb toho byl symbolem, jakýmsi „vnadidlem“, aby se nebáli s Ježíšem jít.
Petr a jeho bratr i Zebedeovi synové neváhali a šli, sice úplně netušili, kam jdou a co bude, ale spolehli se. Ježíš musel být i lidsky fascinující osobou, když ho bez velkého přemýšlení následovali. Člověk běžně zvažuje to i ono, ale oni šli. Byli ochotni se vzdát svých jistot, zabezpečení, kontaktů, všeho, co dosud utvářelo jejich život, a následovali Ježíše fascinováni jeho osobou.
Zajet na hlubinu, nebýt jen na povrchu platí i pro současnost. Možná víc než kdy jindy. Teprve pak se začnou dít divy, o nichž se člověku ani nezdá, divy lidských obrácení. Ale co znamená zajet na hlubinu? Každý to musí podle svých možností najít a realizovat sám, ale určitě jde o hlubší a intenzivnější spojení s Bohem, s tím, kdo/co nás přesahuje, o skutečné najití sebe a svého pravého poslání, o realističtější pohled na sebe i svět, o vzdání se povrchností, ledabylostí. Svět ani církev nezachrání ani nezbytná modernizace, ani oprávněná kritika, jakkoliv je obé důležité, nýbrž jen autentický život z Boha, z jeho lásky, hloubka činné víry, ponoření do nitra a z toho vycházející činnost.
Pátek 4. 9. 2026 – 22. týden v mezidobí
1 Kor 4,1-5
Bratři! Ať se každý na nás dívá jako na Kristovy služebníky a správce Božích tajemství. A když tedy někdo něco spravuje, požaduje se ovšem od něho, aby na něj bylo spolehnutí. Mně na tom pramálo záleží, abych byl posuzován od vás nebo od nějakého jiného lidského soudu. Ale ani já sám sebe neposuzuji. Moje svědomí mně sice nic nevyčítá, ale tím ještě nejsem ospravedlněn. Úsudek o mně patří Pánu. Proto nic nesuďte předčasně, než přijde Pán. On také vynese na světlo věci, které jsou dosud ukryty v temnotách, a učiní, že bude zřejmé, jaké měl kdo úmysly. A teprve tehdy může každý dostat od Boha chválu.
Pavel to s Korinťany neměl tak úplně jednoduché. Byl příliš na očích, příliš výrazný a důrazný. Vůči němu málokdo zůstal lhostejný, buď ho obdivoval, nebo byl vůči němu velmi kritický. Pavel zdůrazňuje, že své poslání plní, jak nejlépe umí, ale nejde o něj, nýbrž o Boží záležitosti, o růst ve víře Korinťanů. Sám si sice není vědom, že by se choval a jednal nepatřičně, ale ani on sám není nejvyšším soudcem pro sebe sama. Pravda o poctivosti a upřímnosti jednání každého člověka bude definitivně zjevena s příchodem Ježíše Krista. Pak lze teprve poznat, jak kdo pracoval, jaký kdo byl.
Posuzovat druhé lidi a jejich jednání je třeba s opatrností a s vědomím možnosti nesprávného hodnocení. To neznamená, že člověk má všechno schvalovat a nic nekritizovat, ale že má hledět na prospěch dotyčného a celého společenství. A každý člověk má právo na vysvětlení, na přiměřenou obranu svého jednání.
Lk 5,33-39
Farizeové a učitelé Zákona řekli Ježíšovi: „Janovi učedníci se často postí a konají modlitby, stejně i učedníci farizeů, ale tvoji jedí a pijí.“ Ježíš jim odpověděl: „Můžete nutit hosty na svatbě, aby se postili, dokud je ženich mezi nimi? Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou, a v těch dnech se potom budou postit.“ Pověděl jim také toto přirovnání: „Nikdo neustřihne na záplatu kus z nových šatů a nevsadí na staré šaty, jinak rozstřihne nové šaty a na staré se záplata z nových nehodí. A nikdo nenalévá mladé víno do starých měchů, jinak mladé víno měchy roztrhne, vyteče a měchy přijdou nazmar. Ale mladé víno se musí nalévat do nových měchů. A žádný, kdo pije staré, nechce nové. Řekne totiž: To staré je lepší.“
Farizeové a učitelé Zákona se opět obracejí na Ježíše s výčitkou, která se týká jeho učedníků. Je pozoruhodné, že nekritizují Ježíše samého. Jejich výčitka se týká postu. Farizeové se postili 2x týdně a Janovi učedníci také vedli asketický život. Ježíš výčitku odmítá. Není zásadně proti postu, ale odmítá z něj dělat víc než určitou asketickou praktiku – ta má hodnotu, jen když vede k prohloubení vztahu k Bohu a k druhým lidem. Bůh z takových věcí nic nemá, mnohem lepší je radost z něj a jeho Syna. Přílišná askeze může vést u člověka k pocitu, že je lepší, zbožnější, Bohu blíž než jiní a dívat se na ostatní svrchu, se „zbožnou“ shovívavostí jako na ty méně dokonalé, primitivní.
Nová situace žádá nové přístupy; staromilci ovšem na to neslyší, protože staré je přece osvědčené, nové je ještě problematické, nevyzkoušené, možná s mnoha přešlapy vedle. Jenže kdo nehledá nové cesty, nezkouší nové věci, zůstane stát a ztvrdne, zkostnatí. Staré je lepší, protože je pohodlnější, nic nevyžaduje, chutná, jak je člověk zvyklý. Ale nikam nevede a posléze se vyčerpá.
Sobota 5. 9. 2026 – 22. týden v mezidobí
1 Kor 4,6-15
Bratři, to, co bylo napsáno (o věrozvěstech), vztahuji na sebe a na Apolla kvůli vám, abyste se na nás poučili, že nemáte v ničem nadsazovat. Nikdo ať nevynáší jednoho (kazatele) na úkor druhého. Vždyť kdo může o tobě říci, že jsi něco víc? Máš něco, co bys nedostal? A když jsi dostal, proč se vychloubáš, jako bys to nedostal? Už máte všeho dost, (na duchovní dary) jste už bohatí, už jste se dostali do (nebeského) království – my však dosud ne! Kéž byste (v něm) už začali vládnout, abychom tam směli s vámi začít vládnout i my. Tak se mi zdá, že nám apoštolům vykázal Bůh poslední místo, jako bychom byli odsouzeni na smrt. Stali jsme se podívanou pro svět, anděly a lidi. My jsme blázni pro Krista, vy však křesťané rozumní. My jsme slabí, ale vy jste silní. Vy jste ve vážnosti, ale námi se pohrdá. Ještě i nyní trpíme hlad a žízeň, nemáme se do čeho obléci, jsme biti, honí nás z místa na místo, lopotíme se prací vlastních rukou. Tupí nás, a my jim přejeme všecko nejlepší. Pronásledují nás, a my to trpělivě snášíme. Pomlouvají nás, a my pro ně máme jen laskavá slova. Jsme jak odpadky, které lidé odhazují; všichni námi pohrdají, a to ještě i teď. Nepíšu to, abych vás zahanbil, ale napomínám vás jako svoje milované děti. Neboť i kdybyste měli na tisíce vychovatelů v křesťanské víře, otců nemáte mnoho. Tím, že jsem vám zvěstoval evangelium, stal jsem se já vaším otcem v Kristu Ježíši.
Apoštol Pavel to neměl ve svém apoštolském působení tak úplně lehké, jak plyne z tohoto tzv. katalogu útrap. Ten je jen pokračováním předešlého Pavlova ospravedlňování v očích Korinťanů. Korinťané ho stále srovnávali s Apollem, který byl asi opravdu velmi zdatným a vzdělaným řečníkem. Pocházel z Alexandrie, jednoho z největších center tehdejší vzdělanosti s obrovskou knihovnou. A tak Pavel musí svým adresátům připomenout, že dary a talenty, které člověk má, nejsou jeho zásluhou, nýbrž darem Boží, a tedy mají sloužit prospěchu celku, nikoliv osobní slávě a vychloubání či vyvyšování nad ostatními. Zatímco on prožívá všemožné útrapy, nebezpečné situace a ponížení, a je si vědom svých slabostí, tak oni se považují již za téměř dokonalé. Srovnání jejich života a Pavlova nasazení vyznívá jako krutá ironie. Připomíná jim svou roli otce-zakladatele.
Je dobře si být vědom svých darů, ale je třeba k nim přistupovat se skromností a pokorou – nejsou naší zásluhou, svou svěřenou hřivnou.
Lk 6,1-5
(Jednou) v sobotu procházel (Ježíš) obilím. Jeho učedníci trhali klasy, rukama je vydrolovali a jedli. Několik farizeů namítalo: „Proč děláte, co se v sobotu nesmí?“ Ježíš jim odpověděl: „Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad on i jeho družina? Jak vešel do Božího domu, vzal posvátné chleby, jedl sám a dal i své družině? A ty přece smějí jíst jenom kněží!“ A řekl jim: „Syn člověka je pánem nad sobotou.“
Konfrontace učených farizejů a hladových učedníků je tvrdá. Jejich kritika je téměř výsměchem. Vytahují formální pravidla a jejich dodržování, aniž si všimnou, že těm kritizovaným jde o zdraví nebo i o život. Ježíš je usadí příkladem z Písma (1 Sam 21,2-7), který je mnohem těžšího kalibru než „provinění“ učedníků. Ježíš je pánem nad sobotou, protože sobota jakožto den odpočinku je darem pro člověka, darem svobody a radosti, darem života, nikoliv dnem strachu z přestoupení, bičem na člověka. Pravidla jsou nutná a užitečná, nesmí se však stát tak samoúčelná, že se stanou pravým opakem toho, co mají chránit. To jistě ty dotyčné farizeje nenechalo chladnými. Mravokárci, kteří se dělají soudci nad ostatními často jen podle formálních kritérií, jsou pohromou, protože nepřinášejí nic pozitivního, ale jen škodí. Nejsou ochotni pomoc, jde jim jen o to svou kritikou prokazovat nadřazenost. Ani těm zmiňovaným v příběhu zřejmě nešlo o učedníky jako takové, nýbrž opět o znemožnění Ježíše v jeho roli učitele a hlasatele, zpochybnit jeho autoritu a integritu.
Neděle 6. 9. 2026 – 23. neděle v mezidobí
Ez 33,7-9
Toto praví Hospodin: „Nuže, synu člověka, ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům. Když uslyšíš z mých úst slovo, napomeň lid mým jménem. Když řeknu bezbožnému: Zemřeš! a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od svého chování, umře on, bezbožník, pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky. Když se však budeš snažit odvrátit bezbožného od jeho chování, aby se změnil, ale on nezmění své chování, zemře pro svoji nepravost, ty však sám sebe zachráníš.“
Docela náročné varování pro proroka Ezechiela, ale i pro každého člověka, který přijímá své poslání od Hospodina. Osud druhého člověka, jeho správné nebo nesprávné jednání, nesmí nám být stejně jako Ezechielovi lhostejný. To má samozřejmě háček v tom, nakolik se můžeme plést do života jiných lidí, nakolik je můžeme mustrovat, aby to navíc nebylo ve stylu třísky v cizím oku a trámu ve vlastním. Ezechiel je pověřen Hospodinem, aby bděl nad Izraelem ve vyhnanství, nad čistotou víry v pohanském a ještě exilovém prostředí. Dnes bychom mohli říci, že šlo o hájení pravdy a věrnosti. Toho se člověk nemůže zříci ze strachu z reakce druhých lidí. Člověk nesmí mlčet ze strachu, z oportunismu nebo pragmatismu, Úkol proroka je náročný, ale i my jsme lidem královským a prorockým. Jsme povoláni svědčit o pravdě, zůstat věrní své víře a naději. Jen je třeba zkoumat, zda mluvíme a svědčíme skutečně v Božím zájmu nebo svém vlastním, což rozhodnout není vždy zcela snadné. V naší době je skutečně otázkou, kdo je věrný Hospodinu, kdo je věrný Ježíšovu odkazu. Nárok si na to činí leckdo, i leckteří samozvaní kazatelé mravnosti. Je třeba rozlišovat.
Řím 13,8-10
Bratři! Nebuďte nikomu nic dlužni – jen vzájemnou lásku. Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon. Vždyť přikázání `nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý‘, a je-li ještě nějaké jiné přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: `Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je tedy láska.
Pavel tu v podstatě shrnuje Ježíšovu etickou nauku. „Naplněním zákona je láska“ platí dodnes. Kdo skutečně miluje, kdo zájmy druhého hájí jako své vlastní, si nemusí dělat starosti, zda žije v souladu s Ježíšem. Pravidla, ustanovení, příkazy a zákazy mají mít za cíl jen jedno, a to prospěch člověka, nemají být samoúčelná nebo výrazem moci. Jen tehdy může být láska naplněním zákona.
Mt 18,15-20
Ježíš řekl svým učedníkům: „Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby `každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků‘. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi. Opět vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
Evangelium navazuje na slova Hospodinova proroku Ezechielovi. Život druhého člověk nám nemůže být lhostejný. Soužití ve společenství má své hranice tolerance. Když někdo rozkládá společenství svým jednáním, nelze tomu nečinně přihlížet. Evangelista reprodukuje Ježíšova slova ve stanovení postupu, pokud problémům v chování dochází: osobní rozhovor, rozhovor v přítomnosti dalších, veřejné jednání v rámci celého společenství, a když ani to nepomáhá, pak nezbývá než rozchod. Pokud někdo odmítá respektovat základní pravidla soužití, tak nic jiného nezbývá. Takový člověk dává najevo, že v daném společenství být nechce, že jím pohrdá.
Ježíš společenství církve pak dává stejné pravomoci, jaké slíbil Petrovi (v 16. kapitole). Jednota společenství je pak velmi účinná (i proto je důležité řešit vzájemné vztahy a rozpory) a Ježíš slibuje svou účinnou přítomnost a vyslyšení modliteb. Jednota společenství, jež se obrací k Bohu ve jménu Ježíšově, je nezbytnou podmínkou pro úspěšnou modlitbu, která je tak i modlitbou Ježíšovou. Jednota neznamená mechanickou přítomnost a stejnost, ale jednotu srdcí lidí, sjednocených ve vzájemné úctě, respektu a zájmu o druhé.