Zamyšlení k mešním textům z 4. 3. 2021

Čtvrtek 4. 3. 2021

Jer 17,5-10

Toto praví Hospodin: „Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nevidí, že by přišel déšť, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet. Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce. Záludné je srdce, víc než vše jiné, stěží polepšitelné, kdo je pozná? Já, Hospodin, zpytuji srdce a zkouším ledví, abych dal každému podle jeho chování, podle ovoce jeho skutků.“

Na první poslech poněkud tvrdá slova, protože na pomoc druhých, na spolehnutí se na ně jsme přece odkázáni. Bůh přece nenahrazuje lidskou součinnost! Bůh není náhradou za člověka! Jeremiášova slova však nechtějí devalvovat důvěru lidí k sobě navzájem, bez ní by byl úspěšný život společnosti těžko možný. Cílem jeho slov je něco jiného, nejde o konkurenci vztahu k lidem a k Bohu, to by byla falešně postavená otázka. Člověk musí být zakotven v Boží přítomnosti a teprve z ní vycházet v důvěře v druhé. Vše pozemské je pomíjivé a nelze se na to absolutně spoléhat. Nejde o to, že by druhý člověk (a realita jako taková) nebyl hoden důvěry, nýbrž o to, že člověk si musí uvědomovat, že nic z pozemské reality nemůže uspokojit jeho touhu po jistotě, po skutečné zakotvenosti. Druhý člověk může zemřít, může zmizet z mého obzoru z jakýchkoli důvodů, může mě opustit, může změnit svůj vztah ke mně. Pokud na svém vztahu k němu buduji celou svou existenci, pak se mi zhroutí svět, nehledě na to, že můj výlučný  nárok ten druhý nemusí unést, že jemu i sobě tím beru svobodu, že si ho chci přivlastnit. Jeremiáš vyjadřuje jistou skepsi k trvalosti lidských vztahů, což zejména platí ve chvíli, kdy v situaci úspěchu lidé člověku tleskají, ale v období krize a neúspěchu ho pak klidně opustí. Tak jak to zažil prorok sám a hlavně Ježíš, když se vítězné „hosana“ proměnilo „v ukřižuj“. Člověk zakotvený v Hospodinu unese i lidskou zradu.

Lk 16,19-31

Ježíš řekl farizeům: „Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu. U jeho dveří léhal jeden žebrák – jmenoval se Lazar – plný vředů a rád by utišil hlad aspoň z toho, co padalo z boháčova stolu; a (ještě k tomu) přicházeli psi a lízali mu vředy. Žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahámova náručí. Pak umřel i boháč a byl pohřben. V pekle v mukách zdvihl oči a viděl zdálky Abraháma a v jeho náručí Lazara. A zvolal: `Otče Abraháme, slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň kousek prstu ve vodě a ovlaží mi jazyk, protože zakouším muka v tomto plamenu.‘ Abrahám však odpověděl: `Synu, uvědom si, že ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně. A nyní se tu on raduje, a ty zakoušíš muka. A k tomu ke všemu zeje mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo nemůže přejít odtud k vám, i kdyby chtěl, ani se dostat od vás k nám.‘ (Boháč) řekl: `Prosím tě tedy, otče, pošli ho do mého otcovského domu. Mám totiž pět bratrů, ať je varuje, aby se také oni nedostali do tohoto místa muk.‘ Abrahám odpověděl: `Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!‘ On však odporoval: `Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde z mrtvých, pak se obrátí.‘ Odpověděl mu: `Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.’“

Jeden z lukášovských příběhů o změně poměrů, tentokráte varovný vůči těm, kteří si nevšímají lidí kolem sebe a nedovedou se dělit. Příběh je vyostřen do dvou kontrastních poloh: boháč (bezejmenný člověk) a žebrák Lazar. Už tím, že ten boháč nemá jméno, ale žebrák ano, se naznačuje významnost žebrákova. On není pro Boha bezejmenný, není to nikdo, zatímco pro toho zazobaného člověka je to nikdo, člověk, jehož nouzi vůbec nevnímá. To je zdůrazněno i kontrastem psů (nečistých zvířat) a toho bohatého člověka. Ti se Lazara ujímají po svém, ale ten boháč není ani s to se podělit o zbytky ze svých hostin. V Božích očích ovšem vše funguje jinak. Lazar po smrti zažívá plné přijetí, naplnění svého života, zatímco boháč trpí nenaplněnou touhou, která ho spaluje. Teprve teď najednou vidí, co neviděl za celý svůj život – Lazara – a domáhá se jeho pomoci. Jenže je pozdě, propásl svou šanci, jeho spalující touhu už nelze naplnit.

Závěr celého příběhu je poněkud nečekaný. Je to příběh vyprávěný farizejům, tedy těm, kteří věřili ve vzkříšení mrtvých (byť až na konci času). Boháč chce alespoň zachránit své bratry, aby nedopadli jako on a domáhá se Lazarova zjevení jako zmrtvýchvstalého. Tato jeho žádost je odmítnuta, protože stačí vzít vážně slova Písma (Zákona a Proroků), kde jsou již základní principy vztahů mezi lidmi vyjádřeny, kde je vyjádřena Boží vůle. Pokud někdo nebere vážně Písmo, nepřesvědčí jej ani něčí zmrtvýchvstání. V této pointě nejde o to, že se onen boháč zde začne jevit jako starostlivý bratr, tedy ne tak špatný, nýbrž jde o to, že není tak nesnadné se dobrat Boží vůle v jednání s ostatními lidmi, že není potřeba nadpřirozených zásahů. Boží království se uskutečňuje všude, opravdu všude tam, kde lidé vůči sobě jednají s úctou, solidárností a laskavou pozorností.

Farnost Dolní Počernice

ŘÍMSKOKATOLICKÁ DUCHOVNÍ SPRÁVA FARNOSTI U KOSTELA NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

Číslo účtu

2400040748/2010, Fio Banka

Kontakty

Třída Národních hrdinů 71

190 12 Praha 9 – Dolní Počernice

administrátor farnosti

P. Libor Ovečka, tel: 732 944 964

© 2021 Farnost Dolní Počernice