Čtvrtek 4. 5. 2023 – 4. týden velikonoční
Sk 13,13-25
Pavlova družina odplula lodí z Pafu a přišla do Perge v Pamfýlii. Ale Jan se od nich odloučil a vrátil se do Jeruzaléma. Oni však šli z Perge dál a dostali se do Antiochie v Pisídii. Tam šli v sobotu do synagogy a posadili se. Když bylo skončeno čtení ze Zákona a Proroků, poslali k nim představení synagogy se vzkazem: „Bratři, můžete-li něco říci lidu pro povzbuzení, ujměte se slova!“ Pavel tedy vstal, pokynul rukou a začal mluvit: „Izraelité i vy, kteří se bojíte Boha, poslyšte! Bůh tohoto izraelského lidu si vyvolil naše praotce a učinil z onoho lidu za jeho pobytu v cizině, v Egyptě, velký národ. Odtamtud je pak mocným zásahem vyvedl a během asi čtyřiceti let se o ně na poušti s láskou staral. Potom vyhubil sedm národů v kananejské zemi a dal jim ji do vlastnictví, a to trvalo kolem čtyři sta padesáti let. Potom jim dal soudce až do proroka Samuela. Když pak žádali o krále, dal jim Bůh na čtyřicet let Kišova syna Saula z Benjamínova kmene. Ale pak ho odstranil a povznesl za jejich krále Davida, o němž vydal (pochvalné) svědectví: ‚Nalezl jsem Davida, Jesseova syna. Je to muž podle mého srdce. Ten vyplní všechno, co budu chtít.‘ Z jeho potomstva Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše. Před jeho příchodem hlásal Jan všemu izraelskému lidu křest obrácení. Když Jan svůj úkol končil, říkal: ‚Já nejsem ten, za koho mě pokládáte. Ale po mně přijde ten, kterému nejsem hoden zout opánky z nohou.‘“
Nesoulad a roztržky se vyskytují i tam, kde by to člověk nečekal. Barnabáš s sebou na první velkou misijní cestu vzal Jana Marka, ale ten se rozhodl vrátit zpět. To Pavla rozladilo, takže jej už příště s sebou nechtěl, nicméně se nedal odradit a pokračoval v plánované cestě. Pavel neváhá pro své působení využít prostředí synagogy, tedy to prostředí, které dobře znal, k hlásání evangelia. V dnešním úryvku je zachycena první část Pavlova proslovu, která je vlastně úvodem k hlavnímu sdělení. Pavel zná tradici a dovede ji interpretovat, dovede svých znalostí i příležitosti využít ke zvěstování evangelia.
Je důležité rozumět vlastním tradicím a umět je spojovat s aktuálním poselstvím, umět se orientovat v situaci a využívat svých schopností. Člověk tím ovšem musí být sám naplněn.
Jan 13,16-20
Když Ježíš umyl učedníkům nohy, řekl jim: „Amen, amen, pravím vám: Služebník není víc než jeho pán, posel není víc než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže podle toho jednáte. Neříkám to o vás o všech. Já vím, které jsem si vyvolil. Ale ať se naplní výrok Písma: ‚Ten, kdo jí můj chléb, zvedl proti mně patu.‘ Už teď vám to říkám, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane, že já to jsem. Amen, amen, pravím vám: Kdo přijímá toho, koho já posílám, přijímá mne; kdo však přijímá mne, přijímá toho, který mě poslal.“
Dnešní perikopa je úryvkem z janovského líčení večeře na rozloučenou. Ježíš interpretuje své gesto. Jestliže on jedná jako poslední služebník, mají tak jednat i jeho učedníci. Ježíš svým gestem zvěstuje Boží lásku, i oni mají činně zvěstovat tuto lásku, kterou zakusili skrze Ježíše. Ježíš také ví, kdo jej zradí, což vyjadřuje slovy žalmu (Ž 41,10). Připravuje tak učedníky na to, co se má stát. Nejde jen o Jidášovu zradu, ta v celkovém dění nehraje rozhodující úlohu (je však výrazem selhání člověka, který zradil nejen Ježíše, ale sám sebe, svou víru), nýbrž o Ježíšovo utrpení a smrt jako Boží děj. Ono „já jsem to“ (ego eimi) je zjevovatelská formule, která odkazuje na Ježíšovo božství. Ježíš je v jednotě s Otcem a tak ten, kdo je v jednotě s ním, kdo je poslaný, je skrze Ježíše také v jednotě s Otcem. Přijetím toho, koho Ježíš posílá, se přijímající napojuje na jednotu s Bohem.
Sukcese přijímajících je důležitá. Ten, kdo přijímá toho, kdo je povolán a poslán Ježíšem, přijímá skrze něj Ježíše, a tím skrze Ježíše přijímá Otce, jehož je Ježíš vyslancem, ztělesněním. Je důležité být skutečně poslaný Ježíšem, což se pozná z autenticity poslaného, když jedná jako Ježíš.
