Pondělí 6. 4. 2026 – 1. týden velikonoční (velikonoční oktáv)
Sk 2,14.22b-33
V den Letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti (apoštoly) a slavnostně promluvil: „Židé a všichni jeruzalémští obyvatelé – pozorně vyslechněte mou řeč! Bůh vám dal svědectví o Ježíši Nazaretském mocnými činy, divy a znameními, které, jak víte, konal Bůh skrze něho mezi vámi. A on byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl, a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci. David přece o něm říká: ‚Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano i mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě podsvětí napospas, nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení. Oznámils mi cesty života, naplníš mě blahem před svou tváří.‘ Bratři, budiž mi dovoleno, abych k vám bez okolků promluvil o praotci Davidovi. Ten umřel a byl pohřben, a jeho hrob máme u nás až dodneška. Byl to prorok a věděl, že Bůh mu přísahou slíbil, že na jeho trůně usadí jednoho z jeho potomků. Viděl tedy do budoucnosti, (a když řekl,) že nebude ponechán v podsvětí a jeho tělo že nepodlehne porušení, mluvil o Kristově zmrtvýchvstání. Toho Ježíše Bůh vzkřísil, a my všichni jsme toho svědky. Byl povýšen po pravici Boží, od Otce přijal slíbeného Ducha svatého, vylil ho, jak vidíte a slyšíte.“
Ve Skutcích apoštolů jde o první z velkých Petrových řečí, které shrnují dějiny spásy, resp. Boží zaslíbení Davidovi, jež se v úplnosti naplnilo na Ježíši Kristu. Autor Skutků zakládá v dění o Letnicích, jejichž symbolem je vylití Ducha sv., tedy i naplnění proroctví Joelova (citát z něho je v tomto úryvku vynechán), vznik církve coby univerzální instituce. Jejím posláním, jak to zde reprezentuje Petr, ale i ostatní učedníci, je hlásání evangelia – zvěsti o naplnění Božích příslibů skrze Ježíše Krista, o tom, že Bůh definitivně a univerzálně se spojil s člověkem a otevřel mu netušenou budoucnost.
Hlásání evangelia je primárním úkolem církve, tedy úkolem, který má plnit za všech okolností; vše ostatní je navázáno na toto poslání. Tak jako Ježíšovým základním posláním bylo zvěstovat příchod Božího království, tedy nový začátek vztahu s Bohem, a vše ostatní, co Ježíše dělal, bylo „dokumentací“ toho, co je Boží království, tak také základním úkolem církve je hlásat, tedy vydávat svědectví pro evangelium, žít evangelium a evangeliem. Evangelium je poselstvím o lásce Boha k člověku a o radosti člověka z ní.
Mt 28,8-15
(Ženy) rychle odešly od hrobu a se strachem i s velkou radostí běžely oznámit jeho (vzkříšení) učedníkům. Vtom šel Ježíš proti nim a řekl jim: „Buďte zdrávy!“ Přistoupily, objaly mu nohy a poklonily se mu. Tu jim Ježíš řekl: „Nebojte se! Jděte a oznamte mým bratřím, ať odejdou do Galileje. Tam mě uvidí.“
Když (ženy) odešly, přišli někteří ze stráže do města a oznámili velekněžím všechno, co se stalo. Ti se shromáždili se staršími, poradili se a dali vojákům hodně peněz s pokynem: „Říkejte: ‚V noci přišli jeho učedníci a ukradli ho, zatímco my jsme spali.‘ A doslechne-li se to vladař, my ho uchlácholíme a postaráme se, aby se vám nic nestalo.“ Oni vzali peníze a udělali, jak byli navedeni. A tento výklad je rozšířen mezi židy až dodneška.
Matoušovo evangelium doplňuje markovskou zprávu o ženách u prázdného hrobu o epizodu jejich setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem. Autorovi byl zřejmě závěr Markova evangelia příliš „drastický“, tak svůj výklad událostí obohatil o potvrzení poslání, které anděl ženám sdělil u prázdného hrobu, samotným Ježíšem. Autor pak vyvrací výklad prázdného hrobu, který byl zřejmě rozšířen, o ukradení těla z hrobu v židovském prostředí. Pouze v Matoušově evangeliu se také u prázdného hrobu vyskytuje vojenská stráž. Vyrovnávání se s židovskou minulostí i současností je pro Matoušovo evangelium příznačné, neboť bylo s největší pravděpodobností napsáno pro prostředí, v němž převládali křesťané z židovství.
Pro Židy byla myšlenka zmrtvýchvstání v rámci probíhajícího času (nikoliv na konci věků, jak věřili např. farizejové) nepřijatelná, a tedy verze o ukradení těla, která má vysvětlit prázdný hrob, je historicky věrohodná. S ní pak autor polemizuje. Účast římské stráže u hrobu a idea usnutí jsou nejspíš autorovou invencí, historicky značně nepravděpodobnou. Evangelium vzniklo asi 50 let po Ježíšově smrti a v prostředí mimo Jeruzalém, pravděpodobně v Sýrii, možná přímo v Antiochii (hlavním městě tehdejší provincie Sýrie, kde byla silná židovská komunita).
Je příznačné, že se Ježíš setkává napřed se ženami, že ony jsou prvními adresátkami evangelia. Církev to leckdy celkem nadšeně komentuje, ale nic z toho nevyvozuje. To je nepochybně zvláštní.
Úterý 7. 4. 2026 – 1. týden velikonoční (velikonoční oktáv)
Sk 2,36-41
36Ať tedy všechen dům Izraele s jistotou ví, že Bůh učinil toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali, i Pánem i Mesiášem.“ 37Když to uslyšeli, byli hluboce zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, muži bratři?“ 38Petr jim «řekl»: „Učiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů, a přijmete dar Ducha svatého. 39Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem, kteří jsou daleko a které si povolá Pán, náš Bůh.“ 40A ještě mnoha jinými slovy to dosvědčil a vyzýval je: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ 41Ti, kteří «radostně» přijali jeho slovo, byli pokřtěni; a toho dne bylo přidáno asi tři tisíce duší.
Jde o závěr Petrovy řeči, kterou měl o Letnicích pro shromážděné Židy, kteří přišli na tento svátek (jeden z poutních svátků – zemědělsky dožínky) do Jeruzaléma. Petr ty, kdo byli osloveni jeho řečí, vyzývá, aby se obrátili a dali se pokřtít. Sloveso metanoein, často překládané jako činit pokání (což máme spojeno s apelem na morální jednání a odvrat od hříchu), je přesnější překládat jako změnit smýšlení, obrátit se, což je ten základní krok. Petr vyzývá své posluchače, aby změnili svůj názor na Ježíše, aby se vzdali svých omezených představ o Bohu a jeho působení a přijali novou realitu, kterou Ježíš ve svém působení, ve své smrti a zmrtvýchvstání představuje. Tento krok je završen křtem, jehož potvrzením je dar Ducha sv., který jim umožní chápat to, co je pouhým lidským rozumem těžko uchopitelné.
Důležitý je onen poukaz na tradování víry, resp. zvěsti o naplnění Božích zaslíbení v Ježíšovi. Tato zaslíbení mají platnost až do konce dějin. Zároveň to znamená poukaz na pokračování společenství víry – církve. Víra se šíří i na základě zkušenosti se zmrtvýchvstalým Pánem, na základě osobní zkušenosti jednotlivců i celého společenství. Zachránit se z tohoto zvráceného pokolení znamená přestat spoléhat na klamavé jistoty tohoto světa (jejich otřes zažíváme naplno) a opírat se o jistoty jiné, jistoty lásky a naděje. Neznamená to pohrdání hmotnými statky, ale vědomí, že jsou pomíjivé, že je třeba investovat mnohem víc do trvalejších hodnot, jako je přátelství, solidarita, láska, kvalitní rodinný život, spravedlnost… apod.
Jan 20,11-18
Marie stála venku před hrobem a plakala. Jak plakala, naklonila se do hrobu a uviděla dva anděly v bílém rouchu sedící na místě, kde leželo Ježíšovo tělo; jednoho u hlavy a druhého u nohou. A ti jí řekli: „Ženo, proč pláčeš?“ Řekla jim: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Když to řekla, otočila se dozadu a uviděla tam stát Ježíše; nevěděla však, že je to Ježíš. Ježíš jí řekl: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ Ona mu v domnění, že je to zahradník, řekla: „Pane, jestliže tys ho odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já si ho vezmu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Ona se otočila a hebrejsky mu řekla: „Rabbuni“, což znamená ‚Učiteli‘. Ježíš jí řekl: „Nedrž se mne, neboť jsem ještě nevystoupil ke «svému» Otci. Jdi k mým bratřím a řekni jim: ‚Vystupuji k Otci svému i k Otci vašemu, k Bohu svému i k Bohu vašemu.‘“ Marie Magdalská šla a zvěstovala učedníkům: „Viděla jsem Pána“, a oznámila jim to, co jí řekl.
Marie Magdaléna je typickým příkladem člověka, který vroucně miluje, ale je po ztrátě milované osoby tak orientován do minulosti, že nevidí přítomnost, natož naději do budoucnosti. Stále hledá ztracené tělo, to jediné, co ještě z Ježíšovy osoby zbylo. Alespoň tak to vidí ona. Nemá jiný scénář než minulost. Musí z ní být vyvedena do přítomnosti – to začíná otázkou andělů, na niž ona reaguje stále ve stejném paradigmatu fixovanosti na mrtvé tělo, na smrt. Teprve oslovení jménem od Ježíše ji probouzí z jejího pobývání v minulosti, z jejího „fetišismu“ mrtvého těla, jako by ono bylo její poslední jistotou. Ježíš ji však volá k životu, k novému úkolu. Když Ježíše pozná, je stále ještě jednou nohou v minulosti, protože ho chce podržet, mít jistotu jeho přítomnosti. Ježíš neodmítá její lásku, ale ukazuje jí, že život s ním spočívá v nesení poselství, v následování, v cestě dopředu do Božího království. Marie z Magdaly, stejně jako ženy v Mt, je první hlasatelkou evangelia, první apoštolkou s pověřením od zmrtvýchvstalého Pána.
Život s Ježíšem ještě není završen, ještě nenastala plnost, ale již jsme povoláni k ní směřovat. Musíme hledět dopředu, nenechávat se spoutávat minulostí; z ní musíme umět přijmout, nést dál, rozvíjet to dobré a cenné a s tím skrze přítomnost směřovat do budoucnosti.
Středa 8. 4. 2026 – 1. týden velikonoční (velikonoční oktáv)
Sk 3,1-10
Petr a Jan vystupovali o třetí hodině odpoledne – hodině modlitby – do chrámu. Právě tam přinášeli nějakého muže, který byl chromý již od lůna své matky; každý den ho kladli k bráně chrámu, které se říkalo ‚Krásná‘, aby ty, kdo vcházeli do chrámu, prosil o almužnu. Když uviděl Petra a Jana, jak se chystají vejít do chrámu, prosil o almužnu. 4Petr s Janem se na něj upřeně zadívali a řekli: „Pohleď na nás!“ Pozorně je sledoval a očekával, že od nich něco dostane. Petr však řekl: „Stříbro a zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského (vstaň a) choď!“ Uchopil ho za pravou ruku a pozdvihl jej. Ihned se zpevnily jeho nohy a klouby. Postavil se, vyskakoval a chodil. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal a chválil Boha. A všechen lid ho spatřil, jak chodí a chválí Boha. Poznali ho, že je to ten, který kvůli almužně sedal u ‚Krásné brány‘ chrámu, a byli naplněni úžasem a ohromením nad tím, co se mu přihodilo.
Skutky apoštolů vyprávějí, jak Petr a Jan vrátili zdraví člověku, který byl chromý od narození. Příběh nápadně připomíná zázračné působení Ježíše Krista. Autor Skutků tím dává najevo, že církev nese Ježíšovo charisma uzdravování dějinami dál. Při bližším zamyšlení bychom museli konstatovat, že to není zcela reálný příběh, neboť člověk, který nikdy nechodil, není schopen z ničeho nic chodit, natož skákat. Autorovým záměrem bylo zdůraznit, jak velikou moc Petr a Jan ve jménu Ježíšově měli, když dokázali právě takovou věc (poukaz na postižení od narození slouží právě k tomuto zdůraznění). Nejsou to de facto Petr a Jan, kdo uzdravují, nýbrž Ježíš. Stejně jako Ježíšovy mocné činy i tento, jejž působí Ježíš jako ten, kdo vstal z mrtvých a je povýšen na nebesa, jsou znamením, že Boží království je v Ježíšovi a jeho následovnících přítomné. Lidé jsou sice ohromeni, ale ani to s nimi tak úplně nepohne. Víra není primárně plodem zážitku něčeho ohromujícího, zázraku, nýbrž setkání, oslovení. Zázrak ji může posílit, ale zdrojem víry je osobní setkání, navázání vztahu.
Na celém dění je také podstatné, že dotyčný uzdravený chválí Boha. Stává se živým svědkem evangelia. Podstatou uzdravení není onen samotný fyzický fakt, nýbrž důvěra v Boží moc a Boží chvála. Za zdraví je třeba děkovat a chválit Boha, není ani dnes samozřejmé.
Lk 24,13-35
A hle, téhož dne šli dva z nich do vesnice jménem Emaus, vzdálené «sto» šedesát stadií od Jeruzaléma, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se přihodilo. A stalo se, jak tak spolu rozmlouvali a probírali to, že se k nim přiblížil sám Ježíš a šel s nimi. Ale jejich oči byly drženy, takže ho nepoznali. Řekl jim: „O jakých věcech to spolu cestou rozmlouváte?“ I zůstali stát zasmušilí. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný, kdo pobývá v Jeruzalémě a nedověděl se, co se v něm v těchto dnech stalo!“ I řekl jim: „Co to je?“ Oni mu řekli: „To s Ježíšem Nazaretským, který byl muž prorok mocný v činu i slově před Bohem i přede vším lidem; jak ho velekněží a naši vládci vydali k odsouzení na smrt a ukřižovali ho. My jsme však doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale přes to všechno je to už třetí den od toho, kdy se to stalo. Některé z našich žen nás však ohromily. Byly zrána u hrobky, a když nenalezly jeho tělo, přišly a říkaly, že měly dokonce vidění andělů, kteří řekli, že je živ. A někteří z těch, kteří byli s námi, odešli k hrobce a nalezli vše tak, jak řekly i ženy, jeho však nespatřili.“
A on jim řekl: „Ó nerozumní a zpozdilého srdce, abyste věřili tomu všemu, co mluvili proroci! Což to neměl Kristus vytrpět a vejít do své slávy?“ A začal od Mojžíše a od všech proroků a vysvětlil jim ve všech Písmech to, co o něm bylo napsáno. Přiblížili se k vesnici, kam šli, a on si počínal, jako by chtěl jít dál. Oni však na něho naléhali slovy: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se již nachýlil.“ I vstoupil, aby s nimi zůstal. A stalo se, když s nimi zaujal místo u stolu, že vzal chléb, požehnal, rozlomil a podával jim.
Vtom se jim otevřely oči a poznali ho; ale on se pro ně stal neviditelným. A řekli si spolu: „Což v nás srdce nehořelo, když k nám na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ A v tu hodinu vstali, vrátili se do Jeruzaléma a nalezli shromážděných těch jedenáct i ty, kteří byli s nimi, a ti jim říkali, že Pán byl skutečně probuzen z mrtvých a ukázal se Šimonovi. A oni vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat při lámání chleba.
Věřit a důvěřovat není úplně samozřejmé ani snadné, a to ani pro věřícího člověka (ti dva byli Židé a navíc Ježíšovi učedníci!). Máme svá schémata, v nichž se pohybujeme, a co je překračuje, v nás nebudí důvěru. A navíc věříme jen některým lidem, většinou těm, kdo mají ve společnosti, kde se pohybujeme, nějaké důležité místo. Ženy vydaly svědectví o prázdném hrobě, ale jako by nic neřekly. Jen někteří si to šli ověřit, ostatním to ani nestálo za to. A ani na jejich svědectví se nedokázali ostatní spolehnout. Raději zůstávali ve své beznaději a smutku. Je s podivem, že přes své společenství s Ježíšem nedokázali jeho učedníci překročit svůj omezený horizont, nedokázali uvěřit, že věci mohou být jinak, když přece na vlastní oči viděli Ježíšovu smrt. Právě tohle jim Ježíš vytýká. A role žen jako svědků a apoštolek je dodnes ve stínu mužské síly.
Autor evangelia svou narativní teologií sděluje svým adresátům, tedy i nám, jak je možné Ježíše najít: ve sdílení zkušenosti na životní cestě, v naslouchání Písmu (čtení Písma), ve slavení eucharistie. Ježíš je ten, kdo napřed naslouchá, pak teprve člověka vede, je proto důležité s ním mluvit, a to i o svých frustracích, strachu, emocích, o všem – o samotě i ve společenství. Když o svých zkušenostech učedníci mluvili, stál Ježíš mezi nimi, tak pokračuje vyprávění o putování do Emauz a návratu do Jeruzaléma. Ježíš je vždycky tam, kde jde o jeho věc.
O víře i problémech s ní je třeba mluvit, protože jedině tak se otevírají oči i uši a Ježíš může být přítomen, jedině tak se víra traduje..
Čtvrtek 9. 4. 2026 – 1. týden velikonoční (velikonoční oktáv)
Sk 3,11-26
Zatímco se držel Petra a Jana, všechen lid se k nim seběhl do sloupoví, které se nazývá Šalomounovo, a byli vyděšení. Když to Petr uviděl, promluvil k lidu:„Muži izraelští, proč nad tím žasnete a proč tak upřeně hledíte na nás, jako bychom vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že on chodí? Bůh Abrahamův, «Bůh» Izákův a «Bůh» Jákobův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého vy jste vydali a zřekli se ho před tváří Piláta, když se ho rozhodl propustit. Svatého a Spravedlivého jste se zřekli a vyžádali jste si, aby vám byl darován muž vrah. Zabili jste Původce života, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých; my jsme toho svědky. A tohoto muže, kterého vidíte a znáte, na základě víry v Ježíšovo jméno toto jméno upevnilo a víra, která je skrze něho, mu dala toto plné zdraví před očima vás všech. A nyní, bratři, vím, že jste to udělali z nevědomosti, stejně jako vaši vůdcové. Bůh však takto splnil, co předem ohlásil ústy všech proroků, že jeho Mesiáš bude trpět. Učiňte tedy pokání a obraťte se, aby byly vymazány vaše hříchy, a přišly časy osvěžení od Pánovy tváře, a aby poslal určeného vám Mesiáše, Ježíše. Nebe ho musí přijmout až do časů obnovy všech věcí, jak o tom Bůh od věků mluvil ústy «všech» svých svatých proroků. Mojžíš řekl: ‚Proroka vám vzbudí Pán, váš Bůh, z vašich bratrů jako vzbudil mne; toho budete poslouchat ve všem, co by vám řekl. A stane se, že každá duše, která neuposlechne toho proroka, bude vyhlazena z lidu.‘ Také všichni proroci, kteří mluvili od Samuela dále, zvěstovali i tyto dny. Vy jste synové proroků a smlouvy, kterou Bůh uzavřel s vašimi otci, když řekl Abrahamovi: ‚A v tvém semeni budou požehnány všechny rodiny země.‘ Vám nejprve Bůh vzbudil svého služebníka a poslal ho, aby vám požehnal tím, že každého z vás odvrátí od vašich špatností.“
Když všichni žasnou a jsou otřeseni nad uzdravením chromého, protože jde o věc zcela mimo lidské chápání a možnosti, nepřivlastňuje si Petr slávu zázračného dění, nýbrž využívá situace k tomu, aby hlásal evangelium, aby obrátil pozornost k Ježíši Kristu. Činí to ovšem se znalostmi a ohledem na své posluchače. Petr stojí se svými posluchači na stejné platformě společných tradic, které se snaží interpretovat na základě své nové zkušenosti. Jeho cílem je nabídnout nový pohled, nové možnosti, novou cestu víry a interpretace tradice. Řeč, kterou je hlásáno evangelium, musí být z hlediska obsahu srozumitelná posluchačům.
Hlásání evangelia může být jen tehdy opravdu úspěšné, když jde o pravdivé svědectví v otevřenosti vůči druhým a jejich světu. Použité jazykové prostředky a kategorie hrají podstatnou roli, ale musí být autentické a vyjadřovat pochopení věci ze strany mluvčího. Víra není o zbožných pocitech, nýbrž o jednání na základě toho, co vím, s čím mám zkušenost, s kým vnitřně komunikuji. Mluvím-li s Bohem ve frázích, kterým nerozumím, pak s ním nemluvím.
Lk 24,35-48
A oni vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat při lámání chleba. Zatímco o tom mluvili, postavil se on uprostřed nich «a řekl jim: „Pokoj vám.“» Vyděsili se a vystrašeni se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste tak rozrušeni a proč ve vašem srdci vystupují pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy, že jsem to já. Dotkněte se mne a podívejte se: duch nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“ «A když to řekl, ukázal jim ruce a nohy.» Když tomu ještě pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: „Máte tu něco k jídlu?“ Podali mu kus pečené ryby «a plást medu». Vzal si a pojedl před nimi. Řekl jim: „To jsou ta má slova, která jsem k vám mluvil, když jsem byl ještě s vámi, že se musí naplnit všechno, co je o mně napsáno v Mojžíšově zákoně, v prorocích a Žalmech.“ Potom otevřel jejich mysl, aby rozuměli Písmu, a řekl jim: „Tak je napsáno, že Kristus měl trpět a třetího dne vstát z mrtvých; a na základě jeho jména má být všem národům vyhlášeno pokání k odpuštění hříchů, počínajíc od Jeruzaléma. Vy «jste» svědky těchto věcí.“
Když jde lidem o Boží věc, je Ježíš přítomen. Učedníci zakusili Ježíšovu přítomnost v Jeruzalémě i na cestě do Emauz, a přesto jsou při dalším setkání vyděšeni. Téměř se tomu nechce věřit. Z toho je možné odvodit, že setkání s Ježíšem je vždy nové a překvapující, že to není rutinní záležitost. Ježíš překvapuje a není snadné setkání s ním vždy správně interpretovat, poznat ho. Znovu se tu objevuje odkaz na Písma a jejich správnou interpretaci. Ježíš učedníkům otevírá mysl – tedy porozumět Písmu znamená něco hlubšího než jen ho číst fundamentalisticky v zajetém duchu a vykládat ve starých schématech. Porozumět Písmu, porozumět tomu, co Bůh skrze Písmo a dění sděluje, není vůbec jednoduché a přímočaré, nýbrž je třeba si nechat otevřít mysl od Pána. Je třeba otevřít svou mysl a srdce Božímu působení, přijmout svou vlastní omezenost, omezenost vlastního úsudku, poznání i zkušenosti, aby člověk mohl porozumět a mohl se stát svědkem Boží velikosti a lásky. Zároveň je třeba vnímat kontext doby a mít znalosti, které umožňují hlubší pochopení souvislostí.
Narativní detaily o rukou a nohou (odkaz na ukřižování) i rybě mají čtenáře utvrdit v tom, že je Ježíš živý reálně. Jde především o dosvědčení této skutečnosti (zmrtvýchvstání není idea, ale realita, byť zcela nového druhu), proto není na místě řešit naturalistické detaily. Různá líčení v Písmu jsou zkratkovitá, pracují s nadsázkou, mají symbolickou platnost, nelze je beze všeho převádět na historický popis. V jádru sice stojí nějaká historická událost, zkušenost, poznání, ale jejich podání má jiný cíl než pouhou informaci. Pravda nespočívá v historické věrnosti či přesnosti, ale v poselství, které text nese.
Pátek 10. 4. 2026 – 1. týden velikonoční (velikonoční oktáv)
Sk 4,1-12
Když ještě mluvili k lidu, přistoupili k nim kněží, velitel chrámové stráže a saduceové a hněvali se, že učí lid a zvěstují v Ježíši vzkříšení z mrtvých. Vztáhli na ně ruce a vsadili je do vězení do druhého dne, neboť už byl večer. Ale mnozí z těch, kteří to slovo uslyšeli, uvěřili, a počet těch mužů vzrostl asi na pět tisíc. Druhý den se v Jeruzalémě shromáždili jejich vůdci, starší a učitelé Zákona, velekněz Annáš, Kaifáš, Jan a Alexandr a všichni, kteří byli z velekněžského rodu, postavili je uprostřed a začali se vyptávat: „Jakou mocí nebo v jakém jménu jste to učinili?“ Tu jim Petr naplněn Duchem svatým řekl: „Vůdcové lidu a starší «Izraele», jsme-li dnes vyslýcháni pro dobrý skutek na nemocném člověku, kým že byl uzdraven, ať je známo vám všem a všemu lidu Izraele, že ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh probudil z mrtvých, v tomto jménu stojí tento člověk před vámi zdráv. To je ten kámen, který byl zavržen od vás stavitelů, a který se stal hlavou úhlu. A v nikom jiném není záchrana; neboť není pod nebem jiného jména daného lidem, v němž bychom měli být zachráněni.“
Petr s Janem i ten uzdravený člověk nakonec skončili ve vězení, protože chrámoví představitelé nebyli schopni vymyslet chytřejší řešení a navíc měli strach. Ten ovšem měli jak z apoštolů, tak z lidí, kteří byli apoštoly osloveni. Petr i situaci konfrontace využívá k tomu, aby hlásal evangelium. Je v tomto směru dokladem Ježíšova zaslíbení, že když budou jeho učedníci předváděni před mocné, nemají si dělat starosti a Duch svatý jim dá, co mají mluvit. Chrámoví představitelé ukazují naopak, že ani zázrak, mocný čin ve jménu Ježíšově, nepůsobí sám o sobě, že kdo nechce pravdu vidět, ji prostě ignoruje nebo dokonce interpretuje úmyslně falešně.
Situace, o niž jde, se stále opakuje: nejde vůbec o toho uzdraveného člověka, nýbrž o ideologii. Petr a Jan narušují představy dobových autorit o tom, co a skrze koho smí Bůh dělat. Jejich jednání je varováním pro všechny, kdo jsou si jisti Bohem a jeho vůlí a všechny jiné zkušenosti a interpretace odmítají, protože se neshodují s jejich představou o tom, co Bůh smí a nesmí.
Jan 21,1-14
Potom se Ježíš opět zjevil učedníkům u Tiberiadského moře. Zjevil se takto: Šimon Petr, Tomáš zvaný Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a další dva z jeho učedníků byli spolu.3Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Řekli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Vyšli a vstoupili do lodi. Ale oné noci neulovili nic. Když nastalo jitro, postavil se Ježíš na pobřeží, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš jim řekl: „Děti, máte něco k jídlu?“ Odpověděli mu: „Ne.“ On jim řekl: „Hoďte síť na pravou stranu lodi a naleznete.“ Hodili ji tedy a už ji nemohli utáhnout pro spoustu ryb. Tu onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán.“ Když Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, převázal si plášť, neboť byl nahý, a vrhl se do moře. Ostatní učedníci přijeli na lodi, neboť nebyli od země daleko, jen asi dvě stě loktů, a vlekli síť plnou ryb. Když vystoupili na zem, uviděli žhavé uhlí a na něm položenou rybu a chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste něco z těch ryb, které jste právě chytili.“ Šimon Petr vystoupil a vytáhl na zem síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři. I když jich bylo tak mnoho, síť se neroztrhla. Ježíš jim řekl: „Pojďte posnídat.“ Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. Ježíš přistoupil, vzal chléb a dával jim; podobně i rybu. To se již potřetí Ježíš zjevil «svým» učedníkům po svém zmrtvýchvstání.
Příběh z poslední kapitoly Janova evangelia připomíná obdobný příběh z 5. kapitoly Lukášova evangelia, a to v motivu zázračného rybolovu. Rozdílná je především situace – příběh Janova evangelia se odehrává až po Ježíšově zmrtvýchvstání. Učedníci se vrátili z Jeruzaléma do Galileje (jmenováni jsou jen někteří a mezi nimi poprvé v evangeliu i synové Zebedeovi) a věnují se svému původnímu řemeslu – rybářské činnosti. Učedníci se věnují činnosti, v níž jsou minimálně někteří (Petr a Zebedeovci) odborníky, a přesto nemají úspěch. Na břehu vidí postavu, která žádá něco k jídlu a na jejíž pokyn hodí síť znovu do moře – a hle síť je plná ryb. Milovaný učedník okamžitě reaguje a identifikuje postavu na břehu. Petr jako obvykle nic sám o sobě nechápe a potřebuje právě poznání učedníka, kterého Ježíš miloval. Je na jeho prostřednickou roli odkázán.
Ono poněkud nelogické gesto oblečení pláště a skok v něm do vody 100 m od břehu však vyjadřuje Petrovu úctu, která je zesílena i tím, že reaguje okamžitě, nečeká, až loď ke břehu dojede. Při setkání s Pánem není na místě otálet. Milovaný učedník spěchat nemusí, on už je s Pánem spojen. Znovu se tu objevuje typický janovský protiklad Petra a milovaného učedníka.
Na ohni už je chléb a ryba, ale přesto je Ježíš vyzývá k přinesení další ryby z těch ulovených. Počet 153 měl, zdá se, zvláštní symbolickou hodnotu, která v posledku znamenala plnost a ukazuje stejným směrem jako síť, která se přes velké množství ryb neprotrhla. Jde o úplný, ucelený úlovek, dokonalý Ježíšův dar. Ježíšovo slovo je mocné a síť s rybami možná odkazuje také na poslání učedníků. Ježíš je zve ke společnému stolování – on je hostitel, on dává potravu, on je zdrojem úspěchu. Všem je – podobně jako emauzským učedníkům – najednou zcela jasné, kdo je tato postava.
Člověk většinou balancuje mezi odvahou spolehnout se na Ježíšovo slovo a pochybností. Ono totiž spolehnout se na jeho slovo neznamená vyřadit rozum a vzdát se zodpovědnosti. Jak říká sv. Ignác: je třeba dělat vše tak, jako by to záviselo jen na nás, a zároveň pracovat s přesvědčením, že vše závisí na Bohu. Život z víry je zápasem o naplnění těchto slov.
Sobota 11. 4. 2026 – 1. týden velikonoční (velikonoční oktáv)
Sk 4,13-21
Když pozorovali Petrovu a Janovu smělost a shledali, že jsou to lidé neučení a prostí, žasli; poznávali je, že bývali s Ježíšem. A když viděli toho uzdraveného člověka, jak tam stojí s nimi, neměli, co by na to řekli. Poručili jim, aby odešli ven z velerady, a radili se mezi sebou. Říkali: „Co máme učinit s těmito lidmi? Všem obyvatelům Jeruzaléma je jasné, že se skrze ně stalo zřejmé znamení, a my to nemůžeme popřít. Ale aby se to ještě více nerozšířilo mezi lid, pohrozme jim, ať již k nikomu nemluví v tomto jménu.“ Zavolali je a přikázali jim, aby vůbec veřejně nemluvili ani neučili v Ježíšově jménu. Petr a Jan jim odpověděli: „Posuďte, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás více než Boha. Neboť my nemůžeme nemluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli.“ Oni jim pohrozili a propustili je, protože nenalézali nic, zač by je potrestali, a to kvůli lidu, neboť všichni oslavovali Boha za to, co se stalo.
Předním jeruzalémským představitelům nakonec nezbývá než všechny propustit. Pokoušejí se sice ještě uplatnit svou moc a zakazují apoštolům mluvit o Ježíšovi, zvěstovat evangelium, ale vcelku neúspěšně. Petr jim na jejich nátlak odpovídá důležitou větou, že je důležitější poslouchat Boha než lidi, byť vysoce postavené s oficiální autoritou, která si navíc činí nárok na reprezentování Boží vůle. Jde o důležitý princip pro jednání následovníka Ježíšova, ale není tak jednoduché jej uplatňovat v praxi. V situaci apoštolů se to ve zpětném pohledu zdá jednoznačné, ale v běžném životě je vždy třeba dobře zkoumat, zda jde opravdu o věc Boží, a nikoliv o mou osobní, o mou umanutost. Pokud ovšem je zřejmé, že člověk musí hájit pravdu, tj. věc Boží, pak je třeba to dělat, a to i s vědomím možných následků. Ty nemusejí být příjemné, mohou přinášet konflikt a odmítnutí.
Petr zdůrazňuje, že nemohou nemluvit o tom, co je pro jejich život zásadní, tedy že nemohou přestat svědčit. To že chrámoví představitelé nakonec kapitulovali, nebylo jen zásluhou neohroženosti apoštolů, ale také součinností zástupu. Ve společenství je síla, která dokáže zastavit i ty, kterých se jednotlivec musí obávat.
Mk 16,9-15
Ráno prvního dne týdne, když Ježíš vstal, ukázal se nejprve Marii Magdalské, od níž kdysi vyhnal sedm démonů. Ona šla a oznámila to těm, kteří byli s ním a kteří teď plakali a truchlili. A oni, když uslyšeli, že opět žije a že ho spatřila, neuvěřili. Potom se v jiném způsobu ukázal dvěma z nich cestou, když šli na pole. A oni odešli a oznámili to ostatním, ale ani těmto neuvěřili. Nakonec se ukázal Jedenácti, když byli u stolu; pokáral jejich nevěru a tvrdost srdce, protože neuvěřili těm, kteří ho spatřili vzkříšeného «z mrtvých». A řekl jim: „Jděte do celého světa a vyhlaste evangelium všemu stvoření.
Čtení z evangelia je z tzv. delšího závěru Markova evangelia. Markovo evangelium původně končilo veršem „Vyšly a utekly od hrobky; zmocnilo se jich totiž třesení a byly zcela bez sebe. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.“ (Mk 16,8), tedy zprávou o ženách u prázdného hrobu, který po setkání s andělem kvapně a s posvátnou hrůzou opustily. Protože to nejspíš připadalo dalším tradentům a opisovačům evangelia příliš tvrdé a nedokončené, přidali k tomu různé závěry. Ten delší (16,9-20) se stal kanonickou, tedy inspirovanou součástí evangelia. Jeho autor shrnul do několika veršů zprávy o setkání se zmrtvýchvstalým Pánem, jež známe z dalších textů (Lk, Jan, Sk, Mt). Jakýmsi mottem tohoto úryvku je, že učedníci nejsou s to uvěřit zprávám o Ježíšově zmrtvýchvstání, až nakonec je musí sám Ježíš pokárat. Tento moment je v duchu Markova evangelia, protože v něm jsou učedníci líčeni jako poměrně nechápaví. Tak jsou charakterizováni i zde. Zároveň je to jisté povzbuzení či zreálnění představ o víře. Ani zkušenost, ani emocionální prožitky, natož vyprávění jiných, ještě nejsou dostatečné k zakotvení ve víře. Co si učedníci myslí o kárajících slovech Ježíšových, evangelista neříká, ale svou víru nakonec dosvědčí tím, že přijmou poslání, kterým je Ježíš pověřuje.
V pochopení něčeho nového člověku většinou brání jeho předsudky, jeho nezlomné přesvědčení o tom, jak věci mají být, co je možné a co ne, ale také neochota přijmout nové a lenost překonávat své zkušenosti, poznatky, vědění. Stejně jako v závěru Matoušova evangelia jsou i zde učedníci vysláni hlásat evangelium po celém světě. Platí to i dnes, i když se formy hlásání a situace ve světě za 2000 let značně proměnila. Církev je povolána k hlásání evangelia, což znamená, že musí vyjít ze sebe, přestat se zabývat do nekonečna sama sebou, přestat řešit to, co už nikoho nezajímá či úřední záležitosti. Má-li být evangelium radostnou či dobrou zvěstí, pak je třeba najít, v čem to pro dnešní dobu spočívá.
Neděle 12. 4. 2026 – 2. neděle velikonoční, Božího milosrdenství
Sk 2,42-47
(Křesťané) setrvávali v apoštolském učení, v (bratrském) společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Všechny naplňovala bázeň, poněvadž se prostřednictvím apoštolů dělo mnoho divů a znamení. Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné. Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval. Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě. A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse a církvi.
Jedno z idealizujících líčení poměrů v mateřské jeruzalémské obci, jež má být takovým příkladem nebo i zrcadlem, jak to má v obci vypadat. Základem křesťanského (bratrského) společenství je setrvání v apoštolské tradici (což je pružná záležitost, pro nás zejména v odkazu na Písmo a živé tradice církevního života), slavení eucharistie, společných modlitbách, solidarita a jednota, což má posléze i efekt navenek. Fungující společenství je nejlepším svědectvím účinnosti víry.
1 Petr 1,3-9
Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, (na dědictví) skvělé a trvalé. Je pro nás připraveno v nebi; protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc (a vede) ke spáse, která se má ukázat (nyní) v poslední době. A proto budete potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato, které přece bývá čištěno v ohni. Až se pak zjeví Ježíš Kristus, bude vám to k chvále, slávě a cti. Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti; až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.
Autor 1 Petr si je dobře vědom toho, že křesťané narážejí ve společnosti na odpor, někdy i nespravedlnost a pronásledování, že mají těžkosti v uplatnění ve společnosti, ale i všelijaké jiné. Tyto situace hodnotí jako zkoušky víry, jež je třeba zvládnout, protože bez toho je víra laciná, povrchní a snadno odložitelná. Nadějí víry je setkání s Kristem, který přijde v určený čas. Toto setkání je předjímáno již v tomto životě. Toto setkání není hrozbou (soudem nad člověkem), nýbrž radostí. Kvůli této radosti je třeba překonávat překážky. Krize jsou pro růst nezbytné, to platí i o víře.
Jan 20,19-31
Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili.“ Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.
Ačkoliv již učedníci vědí, že Ježíš žije a učinili tuto zkušenost, přesto je stále ovládá strach (tato poznámka je ohlasem situace janovských obcí na konci 1.století). Ani zkušenost víry nezbavuje člověka tak snadno jeho lidských emocí a obav. Proto první slova zmrtvýchvstalého Pána jsou přáním pokoje. Jde však o mnohem víc než klidnou mysl. Je o přání zakotvenosti v Boží přítomnosti, naplnění příslibů definitivního společenství s Bohem. Teprve potom jsou vybaveni silou Ducha a pověřeni posláním jako celek, tedy církev.
Příběh s Tomášem je dobře znám a často komentován. Tomáš hraje v Janově evangeliu (na rozdíl od těch synoptických, kde je pouze jmenován mezi apoštoly) významnou roli horlivce, ale i tazatele a skeptika. Reprezentuje tu polohu víry, která si potřebuje sdělení jiných ověřit, která se ptá, která pochybuje. A Ježíš jej bere v jeho pochybnostech vážně. To Tomáše natolik ohromí, že už nepotřebuje hmatatelné důkazy a pronáší zásadní vyznání. Tázání a pochybnosti ve víře jsou dovolené a jsou důležité, protože teprve na základě nalezení odpovědí může člověk dospět ke zdravé dospělé víře.
Prvním a opakovaným Ježíšovým slovem je „pokoj vám“. To je zásadní: Ježíš přichází mezi učedníky, ochromené strachem, aby je ujistil, že jeho poselství, jeho přítomnost přináší do lidského života pokoj (šalom), a to i v situacích, kdy se člověk cítí ohrožený, nejistý. Ježíš učedníkům nevyčítá jejich strach, nýbrž jim nabízí cestu z něj a zároveň je vybavuje účinnou silou – svým Duchem, Duchem Božím, který je dokáže zorientovat a naučí je rozlišovat dobro a zlo.