Pondělí 6. 7. 2026 – 14. týden v mezidobí
Oz 2,16.17b-18.21-22
Toto praví Hospodin: „Přemluvím (svůj lid, nevěrnou nevěstu), zavedu na poušť, a budu mluvit k jejímu srdci. Bude poslušná jak ve dnech své mladosti, jako když vycházela z egyptské země. V ten den – praví Hospodin – budeš ke mně volat: ‚Můj muži!‘ už ke mně nezvoláš: ‚Můj Bále!‘ Zasnoubím se s tebou navěky, zasnoubím se s tebou spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním. Zasnoubím se s tebou věrností, a tak poznáš Hospodina.“
Je to Hospodin, kdo zůstává věrný svému lidu, ne naopak. I když je lid nevěrný a obrací se k cizím bohům, Hospodin jej neopouští a zaslibuje mu svou přítomnost a novou budoucnost.
Boží věrnost je ovšem poněkud jiného druhu než ta lidská, není sice ničím ohrožena (Bůh je věrný, protože je Bohem), ale ne vždy ji člověk prožívá jako reálnou. Ale ona je.
Mt 9,18-26
Když Ježíš mluvil, přišel jeden představený synagogy, padl mu k nohám a řekl: „Právě mi umřela dcera. Ale pojď, vlož na ni ruku, a bude žít!“ Ježíš vstal a šel za ním, on i jeho učedníci. Vtom k němu přistoupila zezadu jedna žena, která trpěla krvácením dvanáct let, a dotkla se střapce jeho šatů. Řekla si totiž: „Jestli se dotknu jen jeho šatů, budu uzdravena.“ Ježíš se obrátil, a když ji uviděl, řekl: „Buď dobré mysli, dcero. Tvá víra tě zachránila.“ A od té chvíle byla ta žena zdravá. Když Ježíš přišel do domu (toho) představeného a uviděl pištce a hlučící dav, řekl: „Odejděte! Vždyť to děvče neumřelo, jenom spí.“ Posmívali se mu. Když vykázali zástup ven, vstoupil, vzal ji za ruku, a děvče vstalo. Zpráva o tom se roznesla po celé té krajině.
Příběh o uzdravení dvou žen – staré a mladé. Jedna je uzdravena díky své až zoufalé víře, druhá z ohledu na rodiče. Uzdravení je dar a daru se nelze domáhat. První uzdravení se děje tak říkajíc mimo Ježíšovu vůli, mimo jeho přímý zásah, druhé navzdory lidské nevíře. V Markově evangeliu mají oba příběhy společný počet let – ženina nemoc trvala 12 let, dívce bylo také 12 let (tedy symbolicky jde o jakousi plnost). Markovo evangelium obě scény barvitě popisuje, zde se evangelista omezil na lehce plynoucí příběh (vynechal mnoho z podrobností Mk) se dvěma uzdraveními, která mají především dokumentovat Ježíšovu uzdravující a oživující moc.
Většinou máme bolestnou zkušenost, že naše prosby o uzdravení zůstávají (zdánlivě) oslyšeny. Není to snadné. Snad Bůh nejlépe ví, co je pro daného člověka nejlepší, byť to není nejlepší pro jeho nejbližší. Důvěřovat Bohu i přes těžkou zkušenost nevyslyšené modlitby o uzdravení je náročné. Ale nezbývá než se toho odvážit.
Úterý 7. 7. 2026 – 14. týden v mezidobí
Oz 8,4-7.11-13
Toto praví Hospodin: „(Izraelité) ustanovili si krále, ale beze mne, dosadili si úředníky, (které) neznám; ze svého stříbra a zlata si udělali modly k své (vlastní) zkáze. Tvé tele je zavrženo, Samaří, proti Samařanům se vznítil můj hněv. Jak dlouho nemohou být očištěni? Neboť i to (tele) vzniklo v Izraeli, zhotovil ho řemeslník, není to Bůh, v jiskry se promění samařské tele. Budou rozsévat vítr a sklidí bouři. (Zrno) nevyžene v stéblo, vzroste, ale nevydá mouku, a i kdyby byla, zhltnou ji cizáci. Když Efraim rozmnožil oltáře na (odpykání) hříchů, staly se mu oltáři k hříchům. Napsal jsem mu mnoho zákonů, jsou pokládány za cizácké. Milují žertvy, obětují maso a pojídají (ho), ale Hospodin v něm nemá zalíbení. Nyní si vzpomene na jejich nepravost a potrestá jejich hříchy: vrátí se do Egypta!“
Prorok Ozeáš, působící v Severní říši (Izraeli)kolem poloviny 8. stol. př. n. l., ohlašuje lidem Boží kritiku na jejich jednání, na jejich odklon od Hospodina, který vedl k modloslužbě, k opuštění Zákona a jeho předpisů a vytvoření předpisů a ustanoveních vlastních, a předpovídá jim důsledky jejich chování. Důsledkem jejich jednání bude zánik svobodného společenství, nové otroctví (symbolické „vrátí se do Egypta“ je předpovědí zkázy, kterou Izraeli přivodili Asyřané. Ta se naplnila v letech 732 a definitivně 722 př. n. l. zánikem Samaří a odvlečením velké části obyvatel Severní říše do Asýrie.
Mt 9,32-38
K Ježíšovi přivedli němého člověka, posedlého zlým duchem. Jakmile byl zlý duch vyhnán, němý začal mluvit. Lidé nad tím žasli a říkali: „Něco takového se dosud v izraelském národě nestalo!“ Ale farizeové tvrdili: „Zlé duchy vyhání s pomocí vládce zlých duchů.“
Ježíš pak obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagogách, hlásal radostnou zvěst o (Božím) království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.“
Evangelista zde shrnuje několik akcí, z nichž ono uzdravení a kritika farizejů jsou rozvedeny ve 12. kapitole. V této chvíli Ježíš kritiku farizejů, jež stojí v protikladu k úžasu lidí, nekomentuje a pokračuje ve své činnosti učitelské i uzdravující. Ježíš velmi citlivě reaguje na situaci lidí, s nimiž se setkává: jsou ve svých starostech, potížích, útrapách ponecháni sami sobě, farizeje, saduceje ani učitele Zákona nezajímají. Nikdo se o ně nezajímá, nestará, není s nimi v jejich situaci, nehledá pro ně a s nimi východisko z jejich složité životní situace. Proto se Ježíš obrací na své učedníky s naléhavou výzvou. Těch, kdo jsou potřební, je mnoho, těch, kdo jsou ochotni s jejich situací něco dělat, moc málo. Je třeba prosit o lidi ochotné se angažovat pro druhé. Mezi ně mají patřit i oni sami. A to se, zdá se, nezměnilo až dodnes. Nejde primárně o kněze a řeholníky, nýbrž o každého, kdo vnímá jako Ježíš, že je třeba pro lidi, kteří jsou ponechání ve svých problémech, něco udělat.
Středa 8. 7. 2026 – 14. týden v mezidobí
Oz 10,1-3.7-8.12
Bujnou révou byl Izrael, pro sebe rodil ovoce; čím více ovoce měl, tím více rozmnožoval oltáře; čím bohatší byla jeho země, tím více zdobil modly. Obojaké bylo jejich srdce, nyní budou pykat: (Hospodin) jejich oltáře strhne, poboří jejich modly. Ano, nyní říkají: „Nemáme krále, protože se Hospodina nebojíme, a král, co může pro nás udělat?“ Bude zničeno Samaří, jeho král bude jako smetí na hladině vody. Budou zničeny výšiny bezbožnosti – hřích Izrael – na jejich oltářích vyroste trní a hloží. Řeknou horám: „Přikryjte nás!“ a pahorkům: „Padněte na nás!“ Ve spravedlnosti si rozsévejte, sklízejte s milosrdenstvím, zorejte si úhor. Je čas hledat Hospodina, až přijde a svlaží vás spravedlností.
Známá věc: jakmile se člověku začne dobře, ba přímo výtečně dařit, má tendenci připisovat tuto situaci sobě, považovat ji za svou zásluhu a jednat jen na základě vlastních představ. Prorok Ozeáš varuje podobně jako prorok Amos před touto sebeuspokojeností. Severní říše na konci své éry byla velmi bohatá, prosperující, avšak s velkými sociálními rozdíly a modlářskými kulty. Ozeáš varuje své adresáty a vyzývá je k obrácení. Snadno totiž mohou o vše přijít. To se také historicky stalo. Posláním proroků není lidem odhalovat budoucnost jako nějaký neměnný osud, nýbrž je varovat vylíčením následků, jež jejich špatné jednání bude mít, pokud se ho nezřeknou a nevrátí se na správnou cestu. Varování znamená, pokud je člověk vezme vážně, šanci na jinou budoucnost než tu, která hrozí.
Mt 10,1-7
Ježíš si zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon, zvaný Petr, a jeho bratr Ondřej, Jakub, (syn) Zebedeův, a jeho bratr Jan, Filip a Bartoloměj, Tomáš a celník Matouš, Jakub, (syn) Alfeův, a Tadeáš, Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil. Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikázal jim: „Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského. Jděte a hlásejte: ‚Přiblížilo se nebeské království.‘“
Ježíš si nenechává svou moc pro sebe, ale dělí se o ni s učedníky, které si vyvolil. Posílá je napřed ve směru svého pozemského působení především k Židům, k izraelskému vyvolenému lidu. Ježíš vybavuje své učedníky mocí uzdravovat a úkolem hlásat Boží království. To jsou dvě věci, které jdou ruku v ruce. Lidé uvěří, že Boží království se blíží, když ho nějakým způsobem zakusí skrze hlasatele. Charisma je svěřeno celému společenství, tedy skrze apoštoly i církvi a v ní každému jednotlivému člověku. Málokdo z nás je sice vybaven charismatem zázračného uzdravování (to je dnes primárně záležitostí lékařů, zdravotnického personálu i dalších odborníků), ale všichni můžeme vnášet do společnosti, do prostředí kolem sebe radost a naději a tak jim pomoci se uzdravovat z frustrace, nihilismu, skepse. Přiblížilo se Boží království, tedy Bůh se svou vládou chce vstoupit do lidských životů – je na člověku, na lidech, zda mu to umožní.
Evangelista také na tomto místě uvádí seznam svých dvanácti učedníků; jejich základním posláním, což znamená i posláním církve, je hlásání a dosvědčování blízkosti Božího království. Tomu musí napřed hlasatel opravdu sám věřit a žít z toho. Pak teprve o tom může autenticky svědčit a pak bude vybaven uzdravující mocí slova.
Čtvrtek 9. 7. 2026 – 14. týden v mezidobí
Oz 11,1-4.8c-9
Toto praví Hospodin: „Když byl Izrael ještě chlapcem, zamiloval jsem si ho a z Egypta jsem povolal svého syna. Čím více jsem je volal, tím více se ode mě vzdalovali; obětovali bálům, pálili kadidlo modlám. Já jsem Efraima učil chodit, bral jsem je na svá ramena, ale nechtěli uznat, že jsem se o ně staral. Pouty laskavosti jsem je táhl, provazy lásky; byl jsem k nim jako ti, kdo zdvihají dítě ke svým tvářím, a skláněl jsem se k němu, abych mu dal najíst. Obrací se ve mně srdce, rozněcuje i soucit. Nebudu jednat podle žáru svého hněvu, nezničím znovu Efraima, neboť jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe, nevzplanu hněvem.“
Prorok Ozeáš připomíná svým adresátům Boží lásku, jež se projevila již v době „mladosti“ Izraele jeho vysvobozením z Egypta. Na toto místo odkazuje Mt 2,15 a vztahuje to na Ježíše. Ovšem vyvolený národ nedbal na tuto Boží lásku, zapomněl na ni a hledal své útočiště jinde, u jiných bohů. Bůh jej však neopustil a stále usiloval o jeho návrat k sobě. Bůh touží po svém vyvoleném lidu a je stále připraven se jej ujmout a ne ho za jeho nevěrnost trestat. Člověk opouští Boha, ne Bůh člověka, i když není vždy snadné „provazy lásky“ rozpoznat. Bůh je Svatý uprostřed nás. Nabízí nám participaci na této své svatosti, na svém bytí – on je svatost sama.
Mt 10,7-15
Ježíš řekl svým apoštolům: „Jděte a hlásejte: `Přiblížilo se nebeské království.‘ Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte. Neshánějte si do opasku ani zlaté, ani stříbrné, ani měděné peníze, neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani opánky ani hůl, protože dělník má právo na svou obživu. V každém městě nebo v každé vesnici, kam vejdete, se vyptejte, kdo si to v nich zaslouží, a tam zůstaňte, dokud se nevydáte na další cestu. Když vstoupíte do domu, pozdravte ho (přáním pokoje)! A když si to ten dům zaslouží, ať na něm spočine váš pokoj; když si to nezaslouží, ať se váš pokoj vrátí k vám. A když vás někdo nepřijme a nebude na vaše slova dbát, při odchodu z toho domu nebo města si vytřeste prach ze svých nohou. Amen, pravím vám: V den soudu bude lehčeji zemi sodomské a gomorské než takovému městu.“
K rozeslání učedníků s úkolem hlásat příchod Božího království a uzdravující mocí přidává Ježíš ještě důležitá ponaučení: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte“ a máte právo na obživu za svou práci. Tedy práce pro Boží království nesmí být byznysem, zdrojem obohacení hlasatelů, ale učedníci mají právo být z ní živi. Je třeba hledat tuto rovnováhu. Na jedné straně je si třeba být vědom toho, že to, co mám a umím, jsou dary, za něž je třeba být vděčný a využívat je k všeobecnému prospěchu a růstu království, na druhé straně je spravedlivé z té práce normálně vyžít, pokud člověk nemá jiné zdroje obživy. Zcela zadarmo pracovat si může dovolit pouze ten, kdo má jiné zdroje, protože nikdo nežije ze vzduchu.
Učedníci nemají svolávat žádnou pomstu na ty, kdo je nepřijmou, ale rázně se oddělit (setřást dokonce i prach, který by mohl ulpět na jejich obuvi). Nepřijetí nabízeného daru je smutné pro dárce, ale nejvíc škodlivé pro toho, kdo dar odmítne. Je třeba zůstat v klidu.
Pátek 10. 7. 2026 – 14. týden v mezidobí
Oz 14,2-10
Toto praví Hospodin: „Vrať se, Izraeli, k Hospodinu, svému Bohu, neboť jsi padl pro svou nepravost. Vezměte s sebou slova (modlitby) a obraťte se k Hospodinu; řekněte mu: ‚Odpusť každou nepravost a laskavě přijmi, když ti budeme obětovat plod svých rtů. Asýrie nás nezachrání, na koně nevsedneme, nebudeme již říkat: Bohové naši! dílu svých rukou, poněvadž sirotek najde u tebe slitování.‘ Zhojím jejich zradu, milovat je budu velkodušně, neboť můj hněv se od nich odvrátí. Rosou budu Izraeli, vykvete jak lilie, jak Libanon vyžene své kořeny. Rozprostřou se jeho ratolesti, jak oliva se bude skvít, jak Libanon bude vonět. Vrátí se a v mém stínu budou bydlet, obilí budou pěstovat, vyraší jak réva, budou mít věhlas jak libanonské víno. K čemu budou Efraimu modly? Vyslyším ho a shlédnu na něj, jsem zeleným cypřišem, ode mě je tvůj plod.“ Kdo je moudrý, kéž tomu porozumí, kdo má důvtip, ať to pozná! Přímé jsou Hospodinovy cesty, spravedliví po nich kráčejí, bezbožní však na nich padnou.
Znovu a znovu se ústy proroka Hospodin uchází o svůj národ, znovu a znovu mu nabízí cestu návratu, cestu pokání, tj. opuštění nepravé cesty, modloslužby a hledání světských jistot, a usmíření. Obrazy nádhery přírody láká Hospodin svůj lid k důvěře v něj, neboť je jeho Bohem. Boží cesty jsou spravedlivému spásou, svévolníkovi, člověku páchajícímu nepravost, záhubou.
Boží slova jsou nepochybně pravdivá, jen to nefunguje ze dne na den.
Mt 10,16-23
Ježíš řekl svým apoštolům: „Já vás posílám jako ovce mezi vlky! Buďte tedy opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice. Mějte se na pozoru před lidmi! Budou vás totiž vydávat soudům a bičovat v synagogách, budou vás vodit před vladaře a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim a také pohanům. Až vás vydají soudu, nedělejte si starosti, jak nebo co máte mluvit, protože v tu chvíli vám bude dáno, co máte mluvit. Neboť to už pak nemluvíte vy, ale mluví skrze vás Duch vašeho Otce. Bratr vydá na smrt bratra a otec syna, děti povstanou proti rodičům a způsobí jim smrt. Budete ode všech nenáviděni pro mé jméno. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen. Když vás budou pronásledovat v jednom městě, utečte do jiného. Amen, pravím vám: Nebudete hotovi s izraelskými městy, než přijde Syn člověka.“
Ježíš dobře ví, že jeho učedníci se nesetkají jen s přátelským přijetím, že jim naopak hrozí všelijaká nebezpečí, ústrky, pronásledování, soudy. A varuje je před naivitou. Spoléhat na Boha, na dar Ducha, je na místě, ale člověka to neosvobozuje od toho, aby byl opatrný a zároveň autentický. A pokud může, má se v případě nepřízně, odstěhovat jinam. Ono zaslíbení Ducha je posilou, která člověka nezbavuje užívání jeho mohutností: rozumu, vůle, emocí, fantazie, nýbrž je může posílit, když o to člověk stojí. Zároveň člověka upamatovává na to, že schopnosti a dary (třeba ad hoc v dané situaci) nejsou jeho zásluhou.
Ježíš apoštoly posílá do situace ohrožení a je si toho vědom. Svým učedníkům neumetá cestu ani neslibuje jednoznačný úspěch – ten leží v jiných rukou. Oni se mají spolehnout a dělat to, k čemu jsou posláni. Pak bude i síla Ducha „fungovat“.
Rozdělení v rodinách je smutnou realitou, na niž Ježíš také upozorňuje. Víra není irelevantní záležitost, je to něco, co je natolik intimní a důležité, že může narušit i rodinné vztahy. I to je třeba unést a vydržet, většinou se pak cesta najde. Je třeba vytrvat až do konce, což neznamená jen, že člověk nesmí zradit své poslání, ale také že konec je dobrý, a to i v případě domácích neshod.
Sobota 11. 7. 2026 – svátek sv. Benedikta, patrona Evropy, 14. týden v mezidobí
Př 2,1-9
Můj synu, přijmeš-li moje slova a mé příkazy u sebe schováš, tvoje ucho dá pozor na moudrost, tvoje srdce se otevře k poznání. Budeš-li volat po vědě a toužit po poznání, budeš-li ho hledat jako stříbro, jako za poklady po něm slídit, pak pochopíš bázeň přes Hospodinem a poznáš Boha. Vždyť Hospodin dává moudrost, z jeho úst vychází poznání a pravda. Štěstí uchovává pro poctivého, je štítem těch, kdo chodí bez úhony, brání stezky svých spravedlivých, střeží cestu svých přátel. Tu pochopíš spravedlnost a právo, poctivost a každou cestu k dobru.
Kniha Přísloví ve svých naučeních chce vést k moudrosti, tedy ke správnému zvládnutí života. V tomto úryvku autor poukazuje na to, že cesta k moudrosti, skrze niž se člověk dobírá správného chápání světa a života, spočívá v otevřenosti srdce (nejde tu o city, protože v biblické mluvě je srdce orgánem poznání a chápání), resp. mysli a v touze po pravdě. Jestliže člověk hledá pravdu upřímně, nemůže Boha minout. S tím je spojeno i správné nasměrování života a proniknutí pod jeho povrch. Ovšem Boží ochranu, která je tu zaslibována poctivému a spravedlivému, si člověk nesmí představovat jako ochranu před nepříjemnými či zlými situacemi, problémy a negativními zkušenostmi. Těch nebyl ušetřen ani Ježíš. Boží moudrost chodí poněkud jinými cestami a střeží především člověkovo srdce, pokud se jí otevře. Pochopit spravedlnost a právo, poctivost a cestu k dobru znamená angažovanost pro ně, správné vidění skutečnosti, rozhodně to není totožné s pohodlným životem, naopak.
Mt 19,27-29
Petr řekl Ježíšovi: „My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou. Co tedy budeme mít?“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, pravím vám: Až Syn člověka zasedne na svůj slavný trůn při obnovení (světa), usednete také vy, kteří jste mě následovali, na dvanáct trůnů jako soudci dvanácti izraelských kmenů. A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole kvůli mně, dostane stokrát víc a za podíl bude mít život věčný.“
Ani učedníci, přestože byli stále s Ježíšem, neprožívali jistotu správné cesty a její smysluplnost. Proto se i Petr ptá po smyslu radikálního rozhodnutí rozejít se s minulostí, opustit dosavadní jistoty a dát se na cestu s Ježíšem. Ježíš jeho otázku chápe a bere vážně, neboť dobře ví, čeho se jeho učedníci kvůli němu vzdali. A tak jim smysl toho všeho ukazuje. Ten ovšem leží v budoucnosti, v přítomnosti lze v něj jen doufat a věřit, avšak zárukou jeho naplnitelnosti je Ježíš sám. Velkorysost srdce se „vyplácí“, ne tak jednoduše ve smyslu hmotném jako v radosti a pokoji nitra. Leckdy však vyvolává i hmotnou reciproční reakci. Ježíšův nárok je velký, žádá po člověku, aby si nic nenechával pro sebe, ale byl ochoten se dát beze zbytku. Když je ochoten to udělat, jeho obzor se výrazně rozšíří, stane se mnohem bohatším, než byl.
Neděle 12. 7. 2026 – 15. neděle v mezidobí
Iz 55,10-11
Toto praví Hospodin: „Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zemi a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal.“
Boží slovo je účinné. Přináší život jako déšť v Palestině, stává se potravou. Ovšem co je Božím slovem a jak se stává účinné v životě člověka? Není to jen slovo Písma, nýbrž každé oslovení, které se děje (událostmi, přírodou, modlitbou…), když je člověk nastaven na to, aby Boha „slyšel“, aby jeho slovo rozpoznal. K tomu je zapotřebí otevřenost mysli i srdce, schopnost ztišení, vzdání se sebestřednosti. Pak Bůh mluví a jeho slovo se stává skrze člověka účinné, proměňující.
Řím 8,18-23
Bratři! Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.
Jeden z mála biblických (novozákonních) textů, které mluví o propojenosti člověka a stvoření. Tento Pavlův text zvláštním způsobem reflektuje počáteční texty bible (z knihy Genesis). Lidský hřích se netýká jen člověka, ale celého stvoření právě kvůli tomu, jaké místo v něm člověk má zastávat: on má být knězem stvoření, které reprezentuje před Bohem, a zároveň i knězem Božím, kterého reprezentuje ve stvoření. Svým jednáním však člověk vnesl a stále vnáší do stvoření chaos, proto je obnova stvoření vázána na jeho obnovu jakožto Božího obrazu, na naplnění jeho synovství skrze Krista.
Mt 13,1-23
Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá (zrna) na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vzklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný. Kdo má uši k slyšení slyš!“ Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ On odpověděl: „Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a (přece) nevidí, a slyší, a (přece) neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví: ‚Budete stále poslouchat, a neporozumíte, budete se ustavičně dívat, a nic neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavírají, takže očima nevidí, ušima neslyší, srdcem nechápou a neobrátí se, a já je neuzdravím.‘ Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte (vy), ale neviděli, a slyšet, co slyšíte (vy), ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je (smysl) podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o (Božím) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty. Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku. Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek; a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný.“
Toto podobenství je známé již z Markova evangelia. Ježíš vychází z reality prostředí, v němž se pohyboval. Dodnes lze v Izraeli najít taková políčka, o nichž podobenství hovoří. Zrno se rozhazovalo ručně. Učedníci tak úplně nechápou, kam Ježíš svými slovy míří, a už vůbec proč mluví v podobenstvích. Evangelista jako vysvětlení klade Ježíšovi do úst odkaz na proroka Izajáše (Iz 6,9-10). Izajášova slova jsou původně míněna jako varování, výhružka nevěrnému Izraeli. Zde slouží jako smutné konstatování, že Izrael Ježíšovo poselství nepřijal. A o důvodech, proč tomu tak je, je následující vysvětlení. To lze vztáhnout i na naši dobu, na jednotlivého člověka a jeho vztah k Bohu a evangeliu. Počáteční nadšení, objev duchovní dimenze života mnohdy zmizí z nejrůznějších důvodů – kvůli nepříznivým okolnostem, nedostatku času, vlastní pohodlnosti, jiným prioritám… Dobrá půda není samozřejmá, tu musí člověk připravit a pečovat o ni, aby v ní něco vyrostlo. Důležité na závěr Ježíšova výkladu je, že není důležité, jak četné či velké výnosy z dobré půdy jsou. Není třeba se poměřovat s