Zamyšlení k mešním textům z 7. 2. 2021

5. neděle v mezidobí – 7. 2. 2021

V Dolních Počernicích se slaví mše z úterý ze slavnosti Uvedení Páně do Chrámu (dříve Očištění Panny Marie).

Job 7,1-4.6-7

Job řekl: „Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka? Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká na svou výplatu, tak jsem dostal v úděl měsíce bídy a noci soužení byly mně přiděleny. Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu? Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu. Mé dny jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje. Pamatuj, že můj život je jako dech, mé oko již nikdy neuzří štěstí.“

Job je ve velmi obtížné situaci, z níž nevidí východisko. Obvyklé vysvětlení své situace, jak mu ho nabízeli jeho přátelé, odmítá a trvá na své nevině. Nakonec mu nezbývá nikdo jiný než sám Hospodin, na nějž se obrací se svým nářkem, jímž vyjadřuje nejen svou prakticky beznadějnou situaci, ale i výčitku Bohu – ono „proč (já)“? „Co jsem udělal?“ Job nás učí, že je třeba být k Bohu upřímný, že je na místě zápasit o pochopení, klást otázky, že je dovoleno prožívat frustraci, hněv, zármutek, zoufalství…, ale je třeba přitom zůstat v kontaktu s Bohem. Tíže situace, nezaviněného utrpení, těžkého osudu nesmí vést k opuštění vztahu s Bohem, nýbrž naopak je zapotřebí zůstat s ním, vytrvat třeba s trpkými výčitkami, i když on zdánlivě nereaguje a neposkytuje řešení. Nakonec se vždy ukáže, že Bůh člověka neopustil, že je s ním, že je na jeho straně, a člověk najde sílu jít dál.

1 Kor 9,16-19.22-23

Bratři! Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal. Odměnu bych mohl čekat, kdybych to dělal z vlastního popudu. Když to však dělám proto, že to mám nařízeno, plním jen úkol, který mi byl svěřen. Jaká je tedy moje odměna? To, že hlásám evangelium, a nic za to nechci, takže se vzdávám práva, které mi evangelium poskytuje. Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí. U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé. A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl (v dobrech) evangelia.

Pavel píše křesťanům do Korinta a obhajuje svůj způsob práce a hlásání evangelia. Hlásání evangelia považuje za svou povinnost, za povolání, proto si z toho nemůže a nechce dělat úspěšnou živnost. Usiluje o nezávislost, aby evangelium nebylo znehodnocováno a znevažováno podezříváním z prospěchářství hlasatele a aby Pavlem při hlásání nemohli jeho sponzoři manipulovat (sponzoři a mecenáši si leckdy dělají nárok určovat způsob práce i život příjemcům podpory). Dokonce jde Pavel tak daleko, že se přizpůsobuje těm, kterým evangelium hlásá, protože mu na každém a jeho spáse záleží.

Z toho lze vyvodit tři principy apoštolské (misijní či pastorační práce): 1. hlásání evangelia/pastorace se nesmí stát prostředkem k sebeprosazení, k manipulaci s lidmi; 2. je třeba zůstat vnitřně nezávislým na lidských sympatiích a nenechat sebou manipulovat (hmotnými i nehmotnými dary a podporou); 3. při této práci je třeba respektovat situaci adresátů a být s nimi na stejné rovině, což znamená poznat jejich život se vším, co obnáší.

Odměnou je pak skutečné společenství s lidmi, v jehož středu je Bůh v Trojici.

Mk 1,29-39

Ježíš vyšel ze synagogy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala. Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je. Brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: „Všichni tě hledají!“ Odpověděl jim: „Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel.“ A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagogách a vyháněl zlé duchy.

Ježíš se stává stále známější a vyhledávanější: uzdraví Petrovu tchýni a pak i mnohé další. Všichni jsou jím ohromeni. Ježíš však netouží po popularitě senzacechtivého davu ani nechce být především věhlasným léčitelem. Odmítá svědectví od zlých duchů, i když jsou pravdivá, protože se nespolčuje se zlem. Jeho poslání je jiné: hlásat Boží království – uzdravení a další mocné činy jsou především dokladem, že toto království je v jeho osobě přítomné, že jde o království plnosti života, o království, kde zlo nemá místo. Aby unesl tíhu svého poslání, se Ježíš uchyluje do samoty s Otcem. Tam potřebuje i on načerpat síly k dalšímu působení. Jeho učedníci ještě tak úplně nechápou, kdo je Ježíš a jaké je jeho poslání od Boha, proto i oni ho chtějí vrátit do středu dění. Ježíš je však směruje jinam, k poslání, k němuž je povolán a k němuž si vyvolil i je.

Opravdu nelze jen dávat, je třeba se zastavit a stát (třeba i sedět, tedy jakkoliv být) před Bohem. Sdílet s ním to, co utváří náš život, strasti i radosti našeho poslání; přesunout pohled od sebe k Bohu, od země vzhůru. I Ježíš si těžko hledal takové chvíle, jeho aktivističtí učedníci ještě nechápali, oč jde, tak byli uneseni úspěchy, proto se ho snažili přimět, aby v tom pokračoval. Ježíš však už věděl své. Je pro nás důležité najít si chvíle bytí s Bohem o samotě, kdy můžeme být sami sebou obklopeni Boží přítomností (třebaže ji nijak zvlášť nebudeme pociťovat ani prožívat).

Farnost Dolní Počernice

ŘÍMSKOKATOLICKÁ DUCHOVNÍ SPRÁVA FARNOSTI U KOSTELA NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

Číslo účtu

2400040748/2010, Fio Banka

Kontakty

Třída Národních hrdinů 71

190 12 Praha 9 – Dolní Počernice

administrátor farnosti

P. Libor Ovečka, tel: 732 944 964

© 2021 Farnost Dolní Počernice