Sobota 6. 5. 2023 – 4. týden velikonoční
Sk 13,44-52
Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárlivostí, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči. Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: „Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete ke ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: ‚Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.‘“ Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině. Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. Oni si (na svědectví proti nim) setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plní radosti a Ducha Svatého.
Pavel měl se svým kázáním v synagoze úspěch, takže ho lidé žádali, aby promluvil o další sobotě. To Pavel přijal a pokračoval ve svém hlásání evangelia. Lidé v synagoze jím byli evidentně osloveni, což vyvolávalo nevoli a závist místních Židů. Tak se pokusili Pavla s Barnabášem vyštvat, což se jim za pomoci zmanipulovaných lidí z vyšších kruhů (důležité v tom byly i ženy!) podařilo. Nepochybně za tím byly i peníze, a to především ze strany těch pohanů-bohabojných. Židé o ně kvůli Pavlovu kázání přišli. To byli lidé, kteří zřejmě na křesťanství oceňovali opuštění židovských rituálních předpisů při zachování víry v jednoho Boha a etické náročnosti. Stejně jako radil Ježíš svým učedníkům, které vysílal před sebou, aby v případě nepřijetí setřásli prach z nohou, tak to udělali i Pavel s Barnabášem. Není cílem vystavovat se zbytečnému nebezpečí, jak nabádal své učedníky už Ježíš. Evangelium je svobodná nabídka, ne nátlak. Učedníci se ovšem nepřátelstvím odradit nedali a nepřízeň považovali za známku správného rozhodnutí.
Jan 14,7-14
Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.“ Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí.“ Ježíš mu odpověděl: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: ‚Ukaž nám Otce‘? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci. A za cokoli budete prosit ve jménu mém, to všechno udělám, aby Otec byl oslaven v Synovi. Budete-li mě o něco prosit ve jménu mém, já to udělám.“
Filip se domáhá hmatatelného důkazu, tedy poznání Boha (vidět Otce znamená možnost smyslově uchopitelně se setkat s Bohem). Ježíšova odpověď Filipovi vystihuje problém, který učedníci měli – nedostatečné pochopení Ježíšovy osoby. Ani učedníci, kteří historicky putovali s Ježíšem, a ani ti pozdější nebyli s to plně přijmout, co znamená, že Ježíš je Boží Syn. Nepochybně jej považovali za důležitou a mocnou osobu, člověka, jenž je blízko Bohu, ale nikoliv za pozemskou tvář Boha, za vtěleného Boha. Ježíš je odkazuje na to, co činí, a nabízí jim perspektivu působení v jeho jménu. To ovšem není tak snadné a přímočaré, jak by se to z Ježíšových slov mohlo chápat. Ježíš zůstává spojen se svými učedníky, je jejich ústy u Otce, ale co slouží opravdu k Boží oslavě, to ví jen on. Ne každá prosba může být vyslyšena, jak si člověk přeje, protože ne každá je slučitelná se slávou Boží.
