Pondělí 6. 6. 2022 – památka P. Marie, Matky církve
Památka Panny Marie, Matky církve byla zavedena papežem Františkem v dekretu Kongregace pro bohoslužbu a svátosti z 11. února 2018.
Gn 3,9-15.20
Když Adam pojedl ze stromu, zavolal na něj Hospodin Bůh a řekl mu: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl.“ (Bůh) řekl: „Kdopak ti pověděl, že jsi nahý? Jistě jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst!“ Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl.“ Hospodin Bůh se zeptal ženy: „Cos to udělala?“ Žena odpověděla: „Had mě svedl, a tak jsem jedla.“ Tu řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protože jsi to udělal, buď zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty. Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti rozdrtí hlavu, zatímco ty budeš šlapat po jeho patě.“ Člověk dal své ženě jméno Eva, neboť se stala matkou všech živých.
Maria je v tradici chápána jako nová Eva. Eva je matkou živých, stojí na počátku lidského rodu, Maria je matkou těch znovunarozených, matkou církve. Eva s Adamem podlehli pokušení a vztáhli ruku po plodu stromu poznání, po rovnosti Bohu, Maria se vzdala všech svých nároků, aby splnila Boží plán, což ji dovedlo až pod kříž, na němž zemřel její syn. Dvě ženy, které stojí na počátku dějin lidstva: Eva jako ta první, v jejíž linii stojí každý člověk, Maria jako ta, skrze niž přichází nabídka nového života pro každého člověka ve smrti a zmrtvýchvstání jejího syna. I Maria stojí v lidské linii Evině, i pro ni je Eva matkou, avšak na rozdíl od ostatních nestojí v linii života poznamenaného lidskou touhou po rovnosti Bohu, poznamenaného lidským hříchem. Proto z ní může Bůh učinit matku svého Syna, proto může být naplněna Bohem a zrodit počátek nového života. Evino potomstvo je stále ohroženo hříchem neposlušnosti, odpadu, pýchy a sebestřednosti, ale zároveň je neseno nadějí na překonání tohoto stavu. Proto se už v této pasáži (Hospodinova slova k hadovi) mluví o tzv. protoevangeliu.
Jan 19,25-34
U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého měl rád, řekl matce: „Ženo, to je tvůj syn.“ Potom řekl učedníkovi: „To je tvá matka.“ A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě. Potom, když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno, řekl ještě: „Žízním.“ Tak se mělo splnit Písmo. Stála tam nádoba plná octa. Nasadili tedy na yzop houbu naplněnou octem a podali mu ji k ústům. Když Ježíš přijal ocet, řekl: „Dokonáno je!“ Pak sklonil hlavu a skonal. Protože byl den příprav, takže mrtvá těla nesměla zůstat na kříži přes sobotu – tu sobotu totiž byl velký svátek – požádali židé Piláta, aby byly ukřižovaným přeraženy nohy a aby byli sňati. Přišli tedy vojáci a přerazili kosti prvnímu i druhému, kteří s ním byli ukřižováni. Když však přišli k Ježíšovi, viděli, že už je mrtvý. Proto mu kosti nepřerazili, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda.
Ježíš na kříži svěřuje svého milovaného učedníka své matce a ji právě jemu. Na kříži Ježíš dává všechno: je obrán o všechno, o šaty, o svou důstojnost, o důstojnou smrt, o život, o prožívání Boží blízkosti. A v té chvíli se vzdává i své matky a místo sebe ji svěřuje učedníka a v něm všechny další. V té chvíli i ona musí překročit svou bolest a stát se matkou opuštěných, zraněných, zarmoucených…, matkou šířící život. Ve vrcholné chvíli své sebevydanosti předává Ježíš štafetu recipročního sebedarování dál své matce a svému učedníkovi, s nímž ho spojovala sebedarující láska. Maria je matkou církve, ale zároveň je její součástí: ona přijímá milovaného učedníka za syna a on ji přijímá za matku, o niž se má starat. Ježíš tak do základu církve klade reciprocitu vzájemné lásky a zodpovědnosti jednoho za druhého. Maria tu stojí jako vzor i zdroj této lásky a zodpovědnosti.
„Dokonáno jest“. Ježíšův pozemský příběh skončil, Ježíš zemřel na kříži. Jak těžké to pro jeho matku muselo být, si sotva umíme představit: Ježíš umírá jako zločinec-povstalec, opovrhován vlastními lidmi, opuštěn nejbližšími, odsouzen k zapomenutí. V co mohla Maria doufat? A přece všechno nakonec dopadlo jinak. Naděje i pro nás, když máme pocit, že Bůh je vzdálen a nechává svět působení zla.
