Pondělí 7. 9. 2026 – 23. týden v mezidobí
1 Kor 5,1-8
Bratři! Proslýchá se, že je u vás nemravnost, a to taková, jaká (se nevyskytuje) ani u pohanů, že totiž někdo žije s manželkou vlastního otce. A vy jste přitom ještě nadutí, místo abyste byli zarmouceni a odstranili ze svého středu toho, kdo se dopustil takového činu. Já jsem sice tělesně od vás daleko, ale duchem jsem mezi vámi a pronesl jsem už rozsudek – jako bych byl mezi vámi – nad tím, kdo udělal něco takového. Shromážděte se ve jménu (našeho) Pána Ježíše – já budu duchovně přitom – a mocí našeho Pána Ježíše ať je ten člověk vydán satanovi, aby tak tělo bylo důkladně ztrestáno, ale duch aby byl zachráněn v onen den Páně.
Není dobré, že se vychloubáte. Nevíte, že kousek kvasu prokvasí celé těsto? Odstraňte ten starý kvas, aby se z vás stalo nové těsto. Jste totiž jako nekvašený chléb. Vždyť náš velikonoční beránek – Kristus – je už obětován. Proto slavme svátky ne se starým kvasem, ani s kvasem, který znamená špatnost a nešlechetnost, ale s nekvašenými chleby, to je: s upřímností a životem podle pravdy.
Jako apoštol a zakladatel obce zůstal Pavel pro korintské křesťany hlavní autoritou, i když to nebylo vůbec bezproblémové. V této části listu se Pavel vyjadřuje k etickým otázkám života obce a naléhá na adresáty, aby se distancovali od někoho, kdo překračuje všechny normy sexuálního života. Není dovolené, dokonce ani v rámci benevolentnějších antických sexuálních zvyklostí, aby otec a syn sexuálně žili s jednou ženou, nejspíš macechou syna. Otec byl buď vdovec, nebo rozvedený a znovu se oženil. Zřejmě měl mladou ženu, která mu byla nevěrná s jeho synem. Tím byla výrazně narušeno manželské soužití i rodinná integrita. V tomto ohledu navazuje Pavel velmi striktně na židovskou tradici. Vyloučení hříšníka ze společenství není aktem povýšenosti nad ním, nýbrž snahou o jeho nápravu a také o zachování integrity celého společenství. Ke konkrétnímu případu pak připojuje Pavel i obecné naučení a vybízí k pokoře a mravnému životu, jak to odpovídá těm, kdo Krista následují.
Lk 6,6-11
Ježíš vešel v sobotu do synagogy a učil. Byl tam člověk s ochrnulou pravou rukou. Učitelé Zákona a farizeové si na (Ježíše) dávali pozor, zdali uzdravuje v sobotu, aby ho měli z čeho obžalovat. On však znal jejich myšlenky a řekl tomu muži s ochrnulou rukou: „Vstaň a postav se doprostřed.“ On vstal a postavil se tam. Ježíš jim řekl: „Ptám se vás: Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle: život zachránit, anebo zahubit?“ Rozhlédl se po všech kolem a řekl mu: „Vztáhni tu ruku!“ On to udělal, a ruka byla zase v pořádku. Oni však byli plní zuřivosti a umlouvali se, co by mohli Ježíšovi udělat.
Další z konfliktů mezi Ježíšem a strážci Zákona. Nejenom že se Ježíš staví proti formálnímu výkladu Zákona, který byl dán jako dar a nástroj vyvolenému lidu na ochranu života celé pospolitosti, ale odhaluje, že vlastně o toho dotyčného člověka jeho odpůrcům vůbec nejde. Člověk a jeho vážný zdravotní problém se farizejům a zákoníkům stává pouhým prostředkem v kontroverzi s Ježíšem. Ježíšovi protivníci dobře vědí, že Ježíšovi jde o podstatu Zákona, totiž o zvěst o dobrém Bohu, který se ujímá člověka, který chce pro člověka život v plnosti, a to jim v dané situaci vadí, protože jim to vyráží zbraň z ruky, snižuje jejich důležitost, autoritu a kompetenci.
Toto schéma jednání se opakuje stále. Ve sporech nakonec leckdy nejde o věc samu, nýbrž o vlastní důstojnost, důležitost, sebeúctu a majetnický nárok na pravdu, o znemožnění protivníka. Věcná podstata sporu se za tím vším zcela ztrácí.
Úterý 8. 9.2026 – 23. týden v mezidobí, svátek narození P. Marie
Mich 5,1-4a
Toto praví Hospodin: „A ty, Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými rody, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti. Proto je Hospodin opustí až do doby, kdy rodička porodí; potom se zbytek jeho bratrů vrátí k izraelským synům. Bude stát a pást v Hospodinově síle, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha, oni pak budou požívat míru, neboť jeho moc se rozšíří až do končin země. On sám pak bude pokojem.“
Zaslíbení, jež je dáno Izraeli prorokem Micheášem (jenž působil v 2. polovině 8. stol. př. n. l. v Judsku, částečně paralelně s prorokem Izajášem), se vztahuje k Betlému, bezvýznamné lokalitě té doby. Je to zaslíbení mesiánské, ovlivněné politickou situací a hrozící katastrofou zániku Jižní říše. Ačkoliv je doba velmi napjatá, plná beznaděje, prorok utěšuje své adresáty vizí Božího zásahu, Boží přítomnosti. Bůh neopouští svůj lid a jeho moc se projevuje právě tam, kde by se to dalo nejméně čekat – z bezvýznamného Betléma vzejde záchrana. Naučit se důvěřovat v Hospodina není tak snadné, protože to neznamená naivitu, nečinnost, čekání na zázrak. Je to konání v důvěře, že Bůh je pánem dějin a že i když situace vypadá beznadějně, Bůh „nespí“, je přítomen a dění má smysl.
Toto proroctví, poněkud upravené, cituje autor Matoušova evangelia, neboť jeho naplnění vidí v narození Ježíše Krista.
Variantní čtení:
Řím 8,28-30
Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy.
O narození P. Marie bible mlčí, bohatě o něm mluví apokryfní protoevangelium Jakubovo (asi z 2. stol. n. l.). Velikost P. Marie spočívá v její roli matky Božího Mesiáše Ježíše Krista. Mohlo by se zdát, že k tomu přišla bez vlastní zásluhy, že si ji prostě Bůh vyvolil a udělal vše pro to, aby byla vhodnou postavou pro takový úkol. Odhlédnuto od legendárních apokryfních příběhů je však třeba se zamyslet nad tím, co tato úloha pro Marii jako živého konkrétního člověka v konkrétní historické situaci znamenala. Nemohla tušit, jak moc bude oslavována, zato musela žít svůj nepochybně namáhavý a do značné míry bolestí naplněný život. A tak o ní platí to, co apoštol Pavel říká o křesťanech obecně: ona je první, na níž se naplňuje ono nové stvoření, nové lidství, a jako taková stojí na počátku církve.
Církevní tradice z Marie vyrobily neživotný ideál, Panenku Marii na piedestalu, zbožnou, tichou, ušlápnutou postavu, která se nejspíš vznášela půl metru nad zemí. I když o ní novozákonní texty toho moc neříkají, už to, že se svým synem ne vždy souhlasila, že s ním vydržela u kříže, že se angažovala ve vznikající církvi svědčí o tom, že to byla žena silná, statečná, rostoucí ve víře. Slavit její narození znamená připomínat si také důležitost žen pro církev i svět.
Mt 1,1-16.18-23
Rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahámova. Abrahám byl otec Izákův, Izák otec Jakubův, Jakub otec Judy a jeho bratří. Juda byl otec Fáresa a Záry – jejich matka byla Tamar. Fáres byl otec Chesronův, Chesron otec Aramův, Aram otec Aminadabův, Aminadab otec Násónův, Násón otec Salmónův, Salmón otec Boazův – jeho matka byla Rachab. Boaz byl otec Obédův – jeho matka byla Rút. Obéd byl otec Jesseův, Jesse otec krále Davida. David byl otec Šalomounův – jeho matka byla žena Uriášova. Šalomoun byl otec Rechabeamův, Rechabeam otec Abijáhův, Abijáh otec Asafův, Asaf otec Josafatův, Josafat otec Jorámův, Jorám otec Uzijáhův, Uzijáh otec Jotamův, Jotam otec Achazův, Achaz otec Ezechiášův, Ezechiáš otec Manasesův, Manases otec Ámonův, Ámon otec Jošíjáhův, Jošíjáh otec Jechonjáhův a jeho bratří za babylonského vyhnanství. Po babylonském vyhnanství Jechonjáh byl otec Šealtielův, Šealtiel byl otec Zorobábelův, Zorobábel byl otec Abiudův, Abiud Eliakimův, Eliakim Azórův, Azór Sádókův, Sádók Achimův, Achim Eliudův, Eliud Eleazarův, Eleazar Matanův, Matan Jakubův, Jakub byl otec Josefa, muže Marie, z které se narodil Ježíš, nazývaný Kristus.
S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ To všechno se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‘Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel’, to znamená ‘Bůh s námi’.
Rodokmen z Matoušova evangelia odkazuje na starozákonní rodokmeny. Rodokmen je zkrácenou historií rodu (i v nejširším slova smyslu), do něhož určitý jedinec patří. Svým rodokmenem chce autor evangelia zdůraznit, že Ježíš je potomkem Abrahámovým a patří do královského rodu, na nějž se vztahuje mesiánské zaslíbení. Ony zmíněné čtyři starozákonní ženy v rodokmenu (a výběr je skutečně velmi zvláštní) se vymykají různým způsobem představám o vznešenosti rodu (Támar je Kananejka, která si zajistila potomstvo velmi svérázným způsobem, totiž v přestrojení za prostitutku, když její tchán nedodržel slovo); Rachab byla pohankou, která zradila svůj lid a pomohla dobytí Jericha, Rút byla původem Moabka, žena Uriášova (Batšeba) byla svedena králem Davidem). Jsou symbolem univerzálnosti Ježíšova poslání, univerzálnosti Božího plánu spásy. Pátá žena – Maria, jak plyne z dalšího textu, je podezřelá z cizoložství. Boží plány chodí po nečekaných cestách.
Bůh se neřídí lidskými pravidly při výběru svých cest. Josef, jak říká evangelista, byl muž spravedlivý, tedy oddaný Bohu, a tak dovedl nezvyklost Božích cest akceptovat, i když to pro něj znamenalo ustoupit stranou, důvěřovat bez možnosti ověření a dát se cele k dispozici. Od muže jeho doby to byl lidsky i nábožensky obrovský výkon.
Středa 9. 9. 2026 – 23. týden v mezidobí
1 Kor 7,25-31
Bratři! O pannách mi Pán nedal žádný příkaz. Ale dávám radu, protože jsem dosáhl od milosrdného Pána toho, že se mi může věřit. Myslím tedy, že je to dobré pro nynější strasti – ano, je to pro člověka dobré, aby zůstal tak, jak je. Jsi vázán k manželce? Nevyhledávej rozluku. Jsi svobodný? Nehledej si ženu. Ale i když se oženíš, nehřešíš, a vdá-li se některé děvče, nehřeší. Takoví lidé však budou mít tělesná trápení, a toho bych vás chtěl ušetřit. Ale říkám, bratři, toto: Čas je krátký. Proto ti, kdo mají manželku, ať žijí, jako by ji neměli, a ti, kdo pláčou, jako by neplakali, a ti, kdo se radují, jako by se neradovali, a ti, kdo kupují, jako by jim nemělo zůstat nic, a ti, kdo užívají tohoto světa, jako by ho nevyužívali, neboť tento viditelný svět pomíjí.
Pavel, který vidí naléhavost apoštolátu a očekává blízkost druhého Ježíšova příchodu, hodnotí manželství jako záležitost tohoto světa, a proto má k němu jistý odstup. Preferuje celibátní život, protože dovoluje člověku nasadit všechny svoje síly ve prospěch šíření evangelia. Celibát je v jeho pojetí záležitostí funkční, dovolující větší nasazení, nikoliv záležitostí asketickou či spirituální.
Zároveň si je však třeba uvědomit, že Pavel odpovídá na dotazy (jejichž znění neznáme), takže z jeho strany nejde o žádné systematické pojednání o manželství. Pro naše uši zní divně, když Pavel říká, že když se člověk ožení/vdá, tak nehřeší. Proč by měl hřešit, vždyť manželství je Božím záměrem, jak potvrzuje i Ježíš! Zřejmě se tazatelé domnívali, že od křtu mají žít celibátním asketickým způsobem života a sex považovali za cosi hříšného. To Pavel vyvrací a zdůrazňuje, že je třeba zůstat nezávislým na tom, co svět považuje za důležité. Křesťanovo srdce se nemá vázat na statky a zvyklosti tohoto světa, jeho srdce má být zakotvené v Boží realitě. To platí pro všechny: manžele, lidi svobodné, celibátníky… Pavlovo „čas je krátký“ platí i dnes, i když konec světa bezprostředně neočekáváme. Čas lidského života je krátký a je třeba jej dobře využít, především pro život v dobru a lásce. Pak je jedno, v jakém životním stavu se člověk nalézá. Ostatně na začátku listu mluví Pavel pozitivně o vzájemném sebedarování manželů navzájem.
Lk 6,20-26
Ježíš se zahleděl na učedníky a řekl: „Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království. Blahoslavení, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí (ze svého středu), potupí a vaše jméno vyškrtnou jako prokleté kvůli Synu člověka. Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu; vždyť stejně se chovali jejich předkové k prorokům! Ale běda vám, boháči, neboť (už) máte své potěšení. Běda vám, kdo jste nyní nasycení, neboť budete hladovět. Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat. Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich předkové k falešným prorokům!“
Lukášovská varianta blahoslavenství je zřejmě historicky bližší Ježíšovu kázání než již spiritualizovaná verze Horského kázání v Mt. Blahoslavenství jsou zde – v návaznosti na prorockou tradici Izraele – doplněna varováními (běda!) pro ty, kdo příliš spoléhají na svůj majetek, postavení, úspěch, kdo pohrdají těmi, kdo se jim nemohou rovnat. Ježíš neoslavuje chudobu, bídu, strádání, žal, pronásledování, nýbrž sděluje, že ti, kdo takovými situacemi procházejí, nejsou odpadem společnosti, nejsou od Boha opuštěni, jejich situace není důsledkem jejich neschopnosti, lenosti, hlouposti. Svůj úděl si nevybrali a nezavinili. Bůh stojí na jejich straně. Ježíšova slova nejsou jen útěchou pro ty, kdo jsou společensky a životně znevýhodněni, tím, že jim ukazuje jejich cennost před Bohem. Jsou zároveň výzvou pro celou společnost, aby se jich ujala; k tomu směřují i ona varování, ona „běda“. Je-li Bůh na straně těchto lidí (což si mnozí v tehdejší židovské ani antické společnosti nemysleli), pak nepomoci jim, aby nestrádali, je protibožské. Už to, že Ježíš vyzdvihuje důstojnost lidí na okraji, bylo velmi podstatné, když však žádá změnu situace, je to revoluční. Patří-li Boží království chudým (ti pláčou, mají hlad a žízeň, jsou odstrkování, posmíváni, vyháněni ze společnosti), pak bohatí se tam mohou dostat jen tehdy, když se podělí, když budou mít soucitné srdce a budou v těchto lidech po vzoru Ježíšově vidět Bohem milované lidi.
Čtvrtek 10. 9. 2026 – 23. týden v mezidobí
1 Kor 8,1b-7.10-13
Bratři! Poznání vede k domýšlivosti, ale láska vzdělává. Jestliže si někdo na svém poznání zakládá, nemá ještě poznání, jaké se patří. Kdo však miluje Boha, ten je od něho vyvolen. Pokud jde o požívání masa z modlářských obětí: Víme, že není na světě žádná modla, která by byla Bohem. Neboť i když jsou na nebi i na zemi takzvaní „bohové“ – a skutečně (se mluví) o mnoha „bozích“ a mnoha „pánech“ – ale pro nás je jeden Bůh: Otec, od něhož pochází všechno a pro něhož jsme tu i my; a máme jednoho Pána: Ježíše Krista, skrze něhož povstalo všechno, i my. Ale všichni to poznání nemají. Někteří totiž byli dosud zvyklí uctívat modly a jedí to maso jako maso z obětí. Pak se ovšem jejich svědomí poskvrňuje, protože je dosud slabé. Jestliže někdo vidí tebe, který máš (správné) poznání, jíst v (pohanském) chrámě, nenarušíš jeho svědomí, dosud slabé, že bude to maso jíst jako maso z obětí? A tak to tvé poznání strhne do záhuby toho slabého člověka, bratra, za kterého Kristus umřel. Když tedy takovým způsobem hřešíte proti bratrům a zraňujete tím jejich slabé svědomí, hřešíte proti Kristu. Proto
Koupě masa v masných krámech, jež mohlo pocházet z pohanských obětí, a jeho konzumování byly pro některé horlivé konvertity velkým problémem. Podobný problém řeší Pavel i v Listu Římanům. Pavel nabádá k odvaze, velkorysosti, protože je přece zřejmé, že žádní jiní bohové než ten jediný pravý Bůh nejsou, ale zároveň i k ohleduplnosti vůči těm, pro něž to problémem je. Formuluje tak důležitou zásadu, a to ohled na druhého a jeho svědomí. To se sice dá zneužít, nelze přece vždycky respektovat ustrašenost kohokoliv, ale pro zachování jednoty obce a souladu v ní je třeba brát ohled i na „nejslabší“ článek. Neznamená to, že není na místě vysvětlovat a snažit se posunout situaci směrem ke svobodě. Nicméně je třeba jednat s taktem a trpělivostí. Jednota společenství je důležitou hodnotou, kvůli níž stojí za to ustoupit, i když má člověk pravdu. Pavel de facto apeluje na ty „silnější“, k nimž sám svým postojem patřil, protože ti jsou schopni situaci rozumně vyhodnotit. Nakonec řeší věc kompromisem (což už zde není): tam, kde to může vzbuzovat pohoršení a vést k omylu, je třeba se zdržet takového jednání, naopak tam, kde toto nebezpečí nehrozí, nemá člověk zkoumat, odkud maso je, a klidně jíst (např. na návštěvě, při účasti na hostině v soukromém domě).
Lk 6,27-38
Ježíš řekl svým učedníkům: „Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou; kdo ti bere plášť, tomu neodpírej ani šaty. Každému, kdo tě prosí, dávej, a kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek. Jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim. Jestliže milujete ty, kdo milují vás, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Prokazujete-li dobrodiní těm, kdo je prokazují vám, co za to můžete čekat od Boha? To přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm, od kterých doufáte, že vám to vrátí, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby dostali stejně tolik nazpátek. Ale milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou mírou měříte, takovou se naměří zas vám.“
Autor evangelia vyzývá k šíření dobra, k nezištnosti a velkorysosti. Člověk se má ve svém jednání inspirovat Boží láskou ke každému člověku, nemá být vypočítavý a dobro prokazovat jen těm, od nichž může čekat totéž nebo i nějaké výhody. Evangelista nevybízí k bezhlavé hlouposti a k podpoře lemplů, nýbrž k ohleduplnosti bez ohledu na vlastní sympatie a možné výhody. Podobný text najdeme u Mt v rámci tzv. Horského kázání (jde o materiál z tradice Ježíšových výroků – pramen Q). Člověk má běžně tendenci být otevřený a velkorysý vůči příbuzným a přátelům, protože tím příliš neriskuje. Ježíš vyzývá své následovníky k velkorysosti vůči těm, kdo jsou potřební, bez ohledu na osobní vztah k nim. Důvodem je nejen respekt vůči nim jako lidské bytosti (i židovská mudroslovná tradice nabádala k ohledu na nouzi nepřítele), ale i možný moment překvapení, který může vést k odstranění nepřátelství, zmírnění napětí. „Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá“ říká jedno české úsloví, tedy velkorysost, přátelskost mají šanci proměnit druhého, změnit situaci, neroztočit spirálu násilí, zachovat si vnitřní pokoj. Propagace takovýchto postojů byla v antice neobvyklá, tam se opravdu jednalo pouze o přátelské jednání vůči lidem na stejné rovině, přátelům, příbuzným, dobře postaveným, dnes bychom řekli kamarádům. Ježíšův učedník si může dovolit jiný typ jednání, než je společensky běžný, protože má jinak nastavené priority, nejde mu jen o „maximalizaci zisku“. Nebo by nemělo jít.
Pátek 11. 9. 2026 – 23. týden v mezidobí
1 Kor 9,16-19.22b-27
Bratři! Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal. Odměnu bych mohl čekat, kdybych to dělal z vlastního popudu. Když to však dělám proto, že to mám nařízeno, plním jen úkol, který mi byl svěřen. Jaká je tedy moje odměna? To, že hlásám evangelium, a nic za to nechci, takže se vzdávám práva, které mi evangelium poskytuje. Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé. A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl (v dobrech) evangelia. Nevíte, že při běhu na závodišti sice všichni (závodníci) běží, ale cenu že získá jenom jeden? Běžte tak, abyste jí dosáhli! Kdo se však chce zúčastnit nějakého závodu, zachovává ve všem zdrženlivost. Oni to dělají, aby získali věnec pomíjející, ale my věnec nepomíjející! Já tedy také běžím o závod, ale ne jen tak bez cíle, i já zápasím pěstí, ale ne tak jako bych jen bil do vzduchu. Držím však svoje tělo v tuhé kázni a podrobuji si ho, aby se snad nestalo, že bych kázal druhým, a sám byl přitom zavržen.
To, že se Pavel živil vlastníma rukama, aby mohl být zcela nezávislý, Korinťanům vadilo. Nejspíš jim to přišlo nedůstojné. Živit se vlastníma rukama nebylo v antice nic, nač by měl být člověk hrdý. Pavel byl však díky tomu nemanipulovatelný, tedy nezávislý na přízni a ekonomické podpoře svých adresátů. „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ pro Pavla neplatilo. Někteří hlasatelé evangelia se zřejmě nechali živit a „uctívat“ svými příznivci. Text vynechává verše, v nichž Pavel rekapituluje, pro koho se namáhá, komu se při hlásání přizpůsobuje: židům, pohanům, židokřesťanům, chudým i lidem společensky na okraji (slabým), prostě všem. V tom byla jeho síla, dokázal oslovit různé skupiny lidí, protože mu na všech záleželo. K tomu byla nezávislost potřebná. Nikdo mu nemohl diktovat, co smí a nesmí, s kým má nebo nemá stýkat, jak má jednat.
Život ve víře přirovnává Pavel k závodům, kdy závodníci usilují o vítězství (věnec a pocty). Avšak křesťanský život není soupeřením lidí mezi sebou, nýbrž snahou žít dobře. A to vyžaduje námahu, vytrvalost, sebezapření. Hlasatel evangelia musí být i v tomto ohledu autentický, nesmí „kázat vodu a pít víno“, protože tím diskredituje evangelium, své úsilí i celé společenství a ohrožuje i sám sebe, svou víru, svou integritu, své poslání. Pokud člověk plní své poslání/povolání (i zaměstnání) a z něj plynoucí povinnosti dobře, tak má z toho samozřejmě i on prospěch. To konstatuje i Pavel, když říká, že se angažuje, aby i on měl podíl na dobrech evangelia, tedy na společenství s Bohem.
Lk 6,39-42
Ježíš pověděl učedníkům (toto) přirovnání: „Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy? Není žák nad učitele; když se dokonale vyučí, bude jako jeho učitel. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říkat svému bratru: ‚Bratře, dovol, ať ti vyndám z oka třísku‘, a sám nevidíš ve svém oku trám? Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra.“
Není žák nad učitele – to platí ve vztahu ke Kristu, k Bohu. V lidských vztazích by tomu mělo být jinak a učitel by měl usilovat o to, aby jej žák přerostl. Evangelista tu shrnuje Ježíšovy výroky do série výroků, které se týkají vzájemných vztahů a hodnocení či vedení druhých. Je užitečné se napřed dívat kriticky sám na sebe, a to ve vztahu k druhým, ať už jsou na stejné rovině nebo níž či výš. To nás může uchránit od sebepřeceňování a nedoceňování druhých a vést k pochopení jejich jednání. Neznamená to, že hodnocení druhých není vůbec dovoleno, bez toho se vztahy (pracovní i jiné) neobejdou. I kritika je oprávněná, pokud vede ke zlepšení, je konstruktivní, objektivní a věcná, tedy pokud je výrazem zájmu o druhého a společné dílo. Nesmí být výrazem potřeby potvrdit si vlastní ego, pak opravdu škodí.
Slepý nemůže vést slepého, to je vcelku jasné, protože to s oběma špatně skončí. Ale jak poznat, zda ten, kdo vede, skutečně vidí, tedy rozumí tomu, kam vede druhé, není až tak snadné. Člověk musí používat i svůj vlastní rozum a zkušenost, nesmí se jen spoléhat na vedení druhých.
Sobota 12. 9. 2026 – 23. týden v mezidobí
1 Kor 10,14-22
Moji milovaní, utíkejte před modloslužbou! Mluvím přece s rozumnými lidmi. Uvažte sami, co říkám. Kalich požehnání, který žehnáme – není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě. Podívejte se na ty, kdo jsou původem Izraelité. Když jedí z obětovaných pokrmů, neprohlašují tím, že patří k tomuto náboženství? Co tím chci říci? Že snad maso obětované modle něco je? Nebo že modla něco je? Ne, ale říkám toto: Když (pohané) přinášejí nějakou oběť, obětují to zlým duchům, a ne Bohu. A já nechci, abyste se přátelili se zlými duchy. Nemůžete přece pít z kalicha Páně i z kalicha zlých duchů. Nemůžete jíst u stolu Páně i u stolu zlých duchů. Či chceme ke hněvu popouzet Pána? Copak jsme silnější než on?
Právě obrácení Korinťané měli problém se srovnat s novou vírou ve staré společnosti, v níž ale byli doma. Veřejný kult patřil k veřejnému životu a bylo obtížné se mu vyhnout. Tuto možnost měli v antické společnosti Židé, znamenalo to ovšem vzdání se možnosti veřejného politického působení, zastávání veřejných úřadů. S nimi byla účast na náboženském kultu bezpodmínečně spojená. Pavel apeluje na své adresáty, aby si uvědomili, kam patří, k čemu se hlásí, co vyznávají. Tím, že se aktivně účastní obětních hostin, tedy jakoby uctívají jiná božstva, popírají svou víru, svou příslušnost ke Kristu a skrze něho k Bohu, přestože i Pavlovi je jasné, že žádný jiný bůh než Bůh Izraele, Hospodin, není. Svou účastí na pohanském kultu však klamou ostatní i sami sebe.
Kdo žil v minulém totalitním režimu, tak ví, že to není tak snadné, když se člověk chce prosadit, uplatnit svůj talent, znalosti, schopnosti, když chce dopřát budoucnost svým dětem. Tak tomu bylo i pro Korinťany, zejména pro ty, kteří ve společnosti měli nějaké místo, kteří museli udržovat profesní a společenské kontakty s ostatními. Ale možná to bylo složité i pro ty chudé, protože pohanské kultovní hostiny byly jednou z mála možností jak se najíst masa. Víra občas něco stojí.
Dnes je pro nás možná důležitější ono zdůraznění jednoho těla a jednoty skrze slavení eucharistie. Ale ani ono nebezpečí zrazovat své přesvědčení účastí na jistých akcích a podnicích nemusí být ani dnes zcela vyloučené.
Lk 6,43-49
Ježíš řekl svým učedníkům: „Není dobrý strom, který dává špatné ovoce, ani zase špatný strom, který dává dobré ovoce. Každý strom se pozná po vlastním ovoci. Z trní nesbírají fíky ani z bodláčí nesklízejí hrozny. Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice svého srdce dobro, ale zlý ze zlého vydává zlo. Jeho ústa mluví to, čím (přetéká) srdce. Proč mě oslovujete ‚Pane, Pane‘, když neděláte, co říkám? Ukážu vám, komu se podobá každý, kdo ke mně přichází a moje slova slyší a podle nich jedná. Je jako člověk, který stavěl dům: kopal do hloubky a položil základy na skálu. Když přišla povodeň a příval narazil na ten dům, nemohl jím otřást, protože byl dobře vystavěn. Kdo je však slyšel, a (podle nich) nejednal, podobá se člověku, který vystavěl dům na zemi bez základů; když na něj narazil příval, hned se zřítil – a zkáza toho domu byla úplná.“
Další ze série Ježíšových mudroslovných výroků hovoří o lidských skutcích. Dobrý člověk se pozná podle svých skutků, ne podle slov. To pak vztahuje Ježíš i na své následovníky: nelze uznávat Ježíše jako Pána a jednat v rozporu s tím, co požaduje. Svůj apel na adresáty pak Ježíš doplňuje podobenstvím o stavbě domu na dobrých základech nebo bez základů. Rozhodnutí pro následování Ježíše nemůže být povrchní, protože neobstojí v obtížných situacích. Vyžaduje pevnou vůli a odvahu, věrnost a ukotvenost. To není snadné, a to ani v časech, kdy člověk není pro svou víru stavěn na okraj, pronásledován.
Neděle 13. 9. 2026 – 24. neděle v mezidobí
Sir 27,33-28,9 (řec. 27,30-28,7)
Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení? S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí? Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, (vzpomeň) na hnilobu a smrt a dbej přikázání! Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, (vzpomeň) na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu!
Jak je vidět už Kniha Sirachovec (2. stol. př. n. l.) nabádá k velkorysosti, k opuštění myšlení na pomstu, k opuštění jednání z nenávisti. Nenávist a pomstychtivé myšlenky pěstuje člověk, který ztratil vědomí vděčnosti. Člověk si nárokuje shovívavost vůči sobě (protože všichni děláme chyby a všichni se dopouštíme nepravostí, ať už v myšlenkách nebo v jednání), a to od Boha i od druhých, ale pak mnohdy sám není s to stejně jednat vůči druhým. Odpuštění křivdy, zlého jednání, hříchu, kterého se někdo na mně nebo mých blízkých dopustil, není snadné a nesmí být jen povrchní. K tomu je opravdu třeba obrácení srdce, a to je proces, který trvá delší čas. Nelze jej moc uspíšit, má-li být úspěšný. Ale bez něj není lidské soužití možné.
Řím 14,7-9
Bratři! Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými.
Člověk, který věří v Boží přítomnost a jednání Boží v Kristu, je s Otcem i Synem spojen v jakékoliv situaci, i když to třeba nevnímá a neprožívá. Patřit Pánu je výsada, které je třeba si vážit. Bůh se nás nikdy nevzdá, i když my máme pocit, že je hodně daleko.
Mt 18,21-35
Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale (třeba) sedmasedmdesátkrát. Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože (dlužník) neměl čím zaplatit, pán rozkázal prodat ho i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: `Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.‘ A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: `Zaplať, co jsi dlužen!‘ Jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: `Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.‘ On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a pověděli to všechno svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: ‚Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože ji mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?‘ A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.“
Petr je přesvědčen o své velkorysosti, když se ptá po hranici odpuštění a nabízí počet sedmkrát, tedy mockrát. Ježíš ho ovšem převeze, když tuto hranici odsune takříkajíc donekonečna. Otázku po odpuštění pak svým podobenstvím obrátí. Člověk by si napřed měl uvědomit, co všechno dostává, když jsou jeho chyby, nedostatky a hříchy Bohem i druhými snášeny a přijímány s odpuštěním. Napřed by měl prožít vděčnost za dary života a vztahů od druhých, a to přes své nedostatky, a pak teprve vidět dluhy na straně druhých. Toto podobenství není o neplacení dluhů a bezmyšlenkovitém povrchním odpouštění zlého jednání, nýbrž o změně výchozí pozice. Ze situace dlužníka a hříšníka, jenž potřebuje odpuštění, aby mohl žít, je třeba hledat možnosti daru života pro toho, kdo je v podobné situaci vůči mně. Smyslem toho podobenství je sdělení, že Bůh chce pro každého možnost žít, což znamená i velkorysost vůči těm, kdo potřebují odpuštění, oddlužení, aby mohli žít, aby mohli jednat také tak. Není to o podpoře nezodpovědného nebo bezohledného jednání, nýbrž o obrácení perspektivy v linii Boží velkorysosti. Bez odpuštění nelze žít, což neznamená, že se má bagatelizovat vina či dluhy. To nedělá ani Bůh sám, ale ve své solidaritě s člověkem nabízí překročení úzkého horizontu touhy po odplatě, po sebestřednosti a hrabivosti.