Zamyšlení k mešním textům z 7. 3. 2021

3. neděle postní 7. 3. 2021

Ex 20,1-17

Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mě. Neuděláš si modlu, totiž žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Pamatuj na den sobotní, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin dni sobotnímu požehnal a oddělil ho jako svatý. Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Nezabiješ. Nezcizoložíš. Nepokradeš. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu. Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“

Desatero (Dekalog) se v Pentateuchu nalézá v knize Exodus a znovu pak v knize Deuteronomium s některými odchylkami (Dt 56-21). Je to jakési shrnutí základních ustanovení pro vztah k Hospodinu a pro vztahy v rámci pospolitosti. Tím původním adresátem Dekalogu nebyl jednotlivec, nýbrž celá izraelská pospolitost a teprve skrze ni každý jednotlivec. Tato ustanovení mají jediný cíl, a to darovat vyvolenému lidu svobodu. Dekalog nezačíná prvním přikázáním, nýbrž slavnostní Boží sebeprezentací: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, domu otroctví“. Tato Boží sebeprezentace je již shrnutím toho, oč jde. Hospodin je jediným Bohem vyvoleného lidu, tím Bohem, který osvobozuje, který vyvádí z otroctví, a to z otroctví všeho druhu: z poddanosti druhým, ze závislostí, z nerespektování základních vztahů, ze závisti …. Aby Bůh mohl být uprostřed svého lidu, musí mu to lid umožnit tím, že bude svobodný a svatý, tedy spravedlivý a poctivý ve svých vztazích vůči Bohu i bližním.

O jednotlivých ustanoveních by se dalo mluvit dlouho, ale to není nejpodstatnější. Mnohem důležitější je pochopit Dekalog jako „návod“ ke svobodě, a to především v dimenzích celé společnosti (i církve), aby tak Bůh mohl putovat uprostřed svého lidu. Nejde o břemena, nýbrž o svobodu a prostor pro ni.

1 Kor 1,22-25

Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť „pošetilá“ Boží věc je moudřejší než lidé a „slabá“ Boží věc je silnější než lidé.

Na začátku kanonického Prvního listu Korinťanům Pavel připomíná rozhádaným a v extázích se ztrácejícím Korinťanům, co je podstatou následování Krista, základem víry. Tím je přijetí Kristova kříže jakožto Boží cesty záchrany. V tehdejším světě, ale stejně tak dnes, je to bláznovství, nesmysl, a Boha nedůstojná pozemskost. Kříž není nic poetického, nic zázračného ani z lidského hlediska viděno efektivního. Ukřižovaný bezmocný Spasitel a bezmocně přihlížející Bůh, taková radostná zvěst odporuje všem představám o vítězství dobra či víry. Jak se dá zvítězit skrze prohru? A přece právě to Bůh dokázal, a to pro všechny lidi a všechny časy, protože Boží logika je vyšší než ta lidská.

Teoreticky to víme, ale uvést to do osobní praxe je náročné. Znamená to učit se dívat na věci z Božího pohledu, přijmout jeho logiku.

Jan 2,13-25

Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: `Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.‘ Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím.“ Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“ On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno, když viděli znamení, která konal. Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v člověku.

Ježíš svým prorockým gestem deklaruje, že Chrám ztrácí své poslání, že je již co do významu překonán. Ti, kdo měli dbát na jeho čistotu poslání, si z něho udělali slušný byznys. Nešlo o ty malé obchodníky a směnárníky, ti tam byli jakou součást nutného provozu, ale o bezduchou formalizaci instituce, jež měla být místem hlubokého a účinného setkávání člověka s Bohem, ale svému poslání se zpronevěřila. To je pravý smysl Ježíšovy akce: upozornit na ztrátu poslání této pro Židy základní identifikační instituce.

Instituce mají tendenci se stát světem samy pro sebe, ztratit ze zřetele účel, ke kterému byly určeny. To platí o institucích světských i církevních i o církvi jako instituci. Ježíšovu skepsi dnes sdílejí mnozí, ale Ježíše stravovala horlivost, ta ho vedla k akci, nikoliv pouhá skepse. Formalismus musí začít člověk odstraňovat napřed sám u sebe, pak teprve se může pouštět dál. Kritika instituce musí být vedena snahou o dobro (horlivostí), nikoliv nihilistickou skepsí a frustrací.

Janovo evangelium klade tuto akci na začátek Ježíšovy veřejné činnosti (synoptici až na závěr, do posledního jeruzalémského týdne Ježíšova života), aby bylo čtenáři od začátku evangelia jasné, jaké je Ježíšovo poslání a jak se naplní. Janovo evangelium ve své definitivní podobě vzniklo na konci 1. století, v době, kdy Chrám již nestál. Ježíš je tím novým chrámem, tedy onou „institucí“, která člověku zprostředkovává setkání s Bohem, odpuštění a společenství s ním. Ovšem i učedníci to pochopili až ex post.

Už není třeba přinášet materiální oběti a dary, nýbrž věřit. I mnozí z tehdejších lidí v Ježíše uvěřilo (uvěřit ve jméno znamená uvěřit v osobu, v daného člověka a jeho moc), protože byli svědky velkých znamení (zázraků), protože byli ohromeni. To však není skutečná víra, proto Ježíš zůstává vůči této víře skeptický. Skutečná víra spočívá v následování.

Ježíš ví, co je v člověku. Co ví, že je v nás, ve mně?

Farnost Dolní Počernice

ŘÍMSKOKATOLICKÁ DUCHOVNÍ SPRÁVA FARNOSTI U KOSTELA NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

Číslo účtu

2400040748/2010, Fio Banka

Kontakty

Třída Národních hrdinů 71

190 12 Praha 9 – Dolní Počernice

administrátor farnosti

P. Libor Ovečka, tel: 732 944 964

© 2021 Farnost Dolní Počernice