Pondělí 8. 6. 2026 – 10. týden v mezidobí
1 Král 17,1-6
Eliáš Tišban z Tišbe v Gileadu řekl (králi) Achabovi: „Jako že je živ Hospodin, Bůh Izraele, v jehož službě stojím, nebude v těchto letech rosa ani déšť, jen na můj rozkaz!“ Pak se k němu ozvalo Hospodinovo slovo: „Jdi odtud a obrať se na východ a skryj se u potoka Kerit, který je na východ od Jordánu. Z potoka budeš pít a havranům poručím, aby tě tam živili.“ Šel tedy a učinil podle Hospodinova slova. Vypravil se a usadil u potoka Kerit, který je na východ od Jordánu. Havrani mu ráno nosili chléb a večer maso a z potoka pil.
Eliáš je velkým prorokem (nepíšícím) Severního království (Izraele) v 9. stol. př. n. l., jenž se pro věrnost Hospodinu dostává do konfliktu s králem Achabem a jeho ženou Jezabel. Jezabel je pohanka, která svádí svého muže Achaba k modloslužbě, k uctívání Baala a k šíření jeho kultu. Eliáš je zprostředkovatelem kritického Božího poselství a jeho pobyt u potoka Kerit má symbolický charakter. Skutečně podle biblického vyprávění nastalo sucho, což sice v Palestině nebylo a není výjimečné, ale zde jde o projev Hospodinova hněvu na Achaba pro jeho jednání. Eliáš je z tohoto trestu vyňat, avšak ne na dlouho. I potok Kerit posléze vyschne a Eliáš musí změnit místo a plnit své poslání jinde.
Mt 5,1-12
Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu. Tak přece pronásledovali proroky, kteří byli před vámi.“
Blahoslavenství podle Matoušova evangelia patří k těm velmi známým novozákonním textům. Další verzi nalézáme v Lk, ta je však odlišná v délce i pojetí a je doplněna paralelními „běda“. Matoušovská verze je spiritualizovanější. Blahoslavenství platí jako jakási Magna charta křesťanství, ale málokdo je bere zcela vážně. Ježíš v nich obrací systém hodnocení lidí na základě jejich úspěšnosti, spokojenosti, bohatství, věhlasu, moci a společenského image. Blahoslavení jsou lidé, kteří nemají nic z toho, po čem lidé běžně touží a hodnotí jako společensky významné. Jsou to lidé, kteří kladou svou naději do Božích rukou, kdo usilují o pokoj, spravedlnost, čistotu srdce, kdo pracují nenápadně, zato vytrvale a bez zvláštních nároků, kdo zakoušejí nespravedlnost, nepřátelství, ba pronásledování. Ježíš ukazuje jejich velikost a Boží lásku k nim. Oni jsou milovanými dětmi Božími.
Člověk si nesmí dělat nároky, protože vše, co má, je darem, a to i když ho to stálo velké úsilí. V tomto ohledu je třeba změnit perspektivu hodnocení: všechno je darem, počínaje životem. To, že smíme svůj život naplňovat dobrými skutky, dobrými věcmi, láskou, přátelstvím, bojem se zlem, úsilím o dobro, pokoj a spravedlnost … je velkou milostí, vyvolením.
Jednotlivá blahoslavenství by se dala rozvádět obšírně, ale hlavní je se zamyslet, jak funguje hodnotový žebříček dnes a kde jsou pravé hodnoty.
Úterý 9. 6. 2026 – 10. týden v mezidobí
1 Král 17,7-16
Za nějakou dobu vyschl potok (kde se Eliáš skrýval), poněvadž v zemi nepršelo. Tu se k němu ozvalo Hospodinovo slovo: „Vstaň a jdi do sidónské Sarepty a usaď se tam. Neboť jsem poručil jedné vdově, aby tě živila.“ Vstal tedy a šel do Sarepty. Přišel k bráně města, a hle – jedna vdova tam právě sbírala dříví. Zavolal ji a řekl: „Prosím, dej mi trochu vody v nádobě, abych se napil.“ Když mu pro ni šla, zavolal na ni: „Vezmi s sebou také kousek chleba!“ Ona odpověděla: „Jako že je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, ale jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu. Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu a upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřeme.“ Eliáš jí řekl: „Buď bez starosti, jdi a udělej, jak jsi řekla. Nejdřív z toho upeč mně malou placku a přines mi to, pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu. Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ze džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!“ Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.
Eliáš je poslán do Sarepty, tedy na území pohanů, kde se má ujmout pohanské vdovy. Zajímavá je i reakce oné vdovy – neváhá a Eliáše, neznámého cizince, uposlechne. To nakonec vede k záchraně její i jejího syna. Poněkud pohádkový příběh však může vést k zamyšlení na důvěrou i nad Boží velkorysostí, protože mu záleží na všech. Ode všech lidí chce být uctíván (tedy se všemi mít vztah) – ne kvůli sobě, ale kvůli jejich dobru. Bůh skrze Eliáše dává vdově to nejnutnější k přežití, ale právě jen to nejnutnější. Je dobře si uvědomit, že nemáme po Bohu žádat víc, než opravdu potřebujeme. I když je štědrý.
Mt 5,13-16
Ježíš řekl svým učedníkům: „Vy jste sůl země. Jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“
Jeden z výroků z tzv. Horského kázání, v němž Ježíš připomíná učedníkům jejich poslání. Přirovnává je k soli a ke světlu – sůl dodává chuti a je důležitá pro lidský organismus (viz pohádka Sůl nad zlato), světlo je důležité pro orientaci. Tak mají fungovat i učedníci: jejich úkolem je proměňovat svět v něco, co je chutné a bez čeho se nelze obejít, i když je to vlastně nepatrné a stačí toho málo. A mají být světlem, aby se lidé mohli orientovat a najít to, co hledají. Stejně jako tehdy i dnes velmi nesnadný úkol. Sůl i světlo jsou služebné prostředky a takovými mají být Ježíšovi učedníci.
Sůl ani město na hoře nemohou de facto ztratit to, co jsou. Proto jsou-li učedníci přirovnání k oběma těmto skutečnostem, nesmějí ztratit sami sebe, stát se něčím jiným, protože pak jsou skutečně k nepotřebě.
Středa 10. 6. 2026 – 10. týden v mezidobí
1 Král 18,20-39
Král Achab obeslal všechny syny Izraele a shromáždil proroky na hoře Karmelu. Eliáš přistoupil ke všemu lidu a pravil: „Jak dlouho budete kulhat na dvě strany: Jestliže Hospodin je Bůh, jděte za ním, jestliže Bál, jděte za Bálem!“ Lid mu neodpověděl ani slovo. Eliáš řekl lidu: „Já sám jsem zbyl jako Hospodinův prorok, ale proroků Bálových je čtyři sta padesát mužů. Nuže, ať nám dají dva býčky. Ať si vyberou jednoho býčka, rozčtvrtí ho a položí na dříví, ale oheň ať nerozdělávají, a já to udělám s druhým býčkem, položím ho na dříví, ale oheň nerozdělám. Budete vzývat jméno svého boha a já budu vzývat jméno Hospodina. Bůh, který odpoví ohněm, to je pravý Bůh.“ Všechen lid odpověděl: „To je správná řeč!“ Eliáš pak řekl Bálovým prorokům: „Vyberte si jednoho býčka a připravte ho napřed, neboť vás je mnoho, vzývejte jméno svého boha, ale oheň nerozdělávejte!“ Vzali tedy býčka, připravili ho a vzývali Bálovo jméno od rána do poledne a křičeli: „Bále, vyslyš nás!“ Nebylo hlasu, nebylo odpovědi. Skákali kolem oltáře, který zbudovali. Když bylo poledne, Eliáš se jim posmíval: „Volejte hlasitěji, vždyť je to pravý bůh: buď je zaměstnán, buď odešel na stranu, nebo je na cestě, možná že spí a musí se probudit.“ Křičeli tedy hlasitě a podle svého obyčeje se bodali meči a oštěpy, až z nich tekla krev. Když přešlo poledne, dostali se do běsnivého vytržení až do doby, kdy bývá přinášena oběť – nebylo hlasu, nebylo odpovědi, nebylo vyslyšení. Eliáš pak řekl všemu lidu: „Přistupte ke mně!“ A všechen lid k němu přistoupil. Eliáš obnovil Hospodinův oltář, který byl zbořen. Vzal dvanáct kamenů podle počtu synů Jakuba, k němuž se ozvalo Hospodinovo slovo: Izrael je tvé jméno. Pak z kamenů zbudoval oltář v Hospodinově jménu a kolem oltáře vyhloubil příkop tak velký, že ho bylo možné osít dvěma mírami obilí. Narovnal dříví, rozčtvrtil býčka a položil ho na dříví a pravil: „Naplňte čtyři džbány vodou a vylijte na oběť i na dříví.“ Pak řekl: „Udělejte to podruhé!“ – a oni to opakovali. Znovu řekl: „Ještě potřetí!“ – a oni to učinili potřetí. Voda stékala kolem oltáře, takže se i příkop naplnil vodou. V čas, kdy se přináší oběť, prorok Eliáš přistoupil a pravil: „Hospodine, Bože Abrahámův, Izákův a Izraelův, ať se dnes ukáže, že ty jsi Bůh v Izraeli, že já jsem tvůj služebník, že jsem toto všechno učinil na tvé slovo. Vyslyš mě, Hospodine, vyslyš mě, ať tento lid pozná, že ty – Hospodin – jsi pravý Bůh, ty obrátíš jejich srdce!“ Hospodinův oheň spadl z nebe a sežehl celopal, dříví, kameny i zem a vysušil vodu, která byla v příkopě. Všechen lid to viděl, padl na svou tvář a volal: „Hospodin je pravý Bůh, Hospodin je pravý Bůh!“
Prorok Eliáš má složitou úlohu, protože nejen král a jeho žena Jezabel, ale ani lid nemá tak úplně jasno, koho uctívat, zda Hospodina nebo Bála. Nejspíš tedy pro jistotu toho i toho. Bál byl uctíván jako zemědělské božstvo, bůh deště a hromu, což v Kanaánu bylo důležité. Eliáš je však Hospodinem povolán, aby upevnil víru v Hospodina, Boha Izraele. Aby ukázal moc svého Boha, vyzval Eliáše proroky Bálovy na souboj. Lid, který se na Karmelu shromáždil, aby souboji přihlížel, „kulhal na obě nohy“, tedy uctíval Bála i Hospodina, ale žádného z nich důsledně. Odmítá se jednoznačně rozhodnout. K tomu jej Eliáš nakonec svým vítězstvím přiměje, ale je jasné, že taková víra, která se neopírá o osobní přesvědčení, je vratká. Eliáš se svým přesvědčením stojí proti všem, a musí tak spoléhat jen na Hospodina. Tak ukazuje cestu rozhodné víry a důvěry. Lid je sice ohromen znamením, kterého se mu skrze Eliáše dostává, ale dlouho mu to nevydrží. Dějiny Izraele jsou tak prototypem dějin lidského selhávání ve víře a důvěře v Hospodina a zároveň i Boží věrnosti.
Mt 5,17-19
Ježíš řekl svým učedníkům: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane. Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání – a třebas i to nejmenší – a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší. Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký.“
Ježíš nelikviduje minulost a Boží ustanovení. Naopak ukazuje jejich plný smysl. Nejde o písmena, i když to tak v textu zní, nýbrž o věrnost Bohu. Boží ustanovení nejsou určena k zákonickému dodržování, pro věrnost liteře, nýbrž jsou určena pro dobro člověka, pro dobro společenství. Je třeba odhalovat jejich pravý význam, úmysl, který má Bůh s člověkem pro jeho dobro, a ten nelze redukovat na formální naplňování a lpění na liteře. Člověk se může skutečně řídit nějakým ustanovením jen tehdy, když chápe jeho smysl. Tehdy mu může dané ustanovení sloužit k orientaci v životě. A teprve tehdy také může učit druhé, co daná ustanovení znamenají, co Bůh od člověka žádá. Žádné Boží ustanovení není nesmyslné, ale je třeba najít jeho smysl, intenci, a to s ohledem na měnící se dobu. Ježíš varuje své adresáty, aby se nemýlili v jeho poslání, aby odvolání na něj nepoužívali jako výmluvu nebo ospravedlnění vlastních úmyslů. Starozákonní ustanovení se samozřejmě měnila, ale jejich cíl, jímž je společenství s Bohem (svatost), zůstává stále stejný.
Zákon vyjadřoval Boží vůli a jeho cílem bylo dosažení plného společenství člověka s Bohem, proto jej Izraelita měl plnit do posledního písmene. Na tomto cíli se nic nezměnilo, Bůh z něho necouvl ani o milimetr (nezrušil jediné písmeno své smlouvy s lidem), ale změnil se způsob jeho naplňování, protože to jde skrze Ježíše Krista. On přišel beze zbytku naplnit to, co bylo cílem Zákona – společenství Boha s člověkem.
Čtvrtek 11. 6. 2026 – 10. týden v mezidobí
1 Král 18,41-46
Eliáš řekl Achabovi: „Vystup, jez a pij, neboť je slyšet šum velkého deště.“ Zatímco se Achab zdvihl k jídlu a pití, vystoupil Eliáš na vrchol Karmelu, sklonil se k zemi a položil tvář mezi kolena. Řekl svému služebníku: „Vystup a podívej se k moři!“ Vystoupil, podíval se a hlásil: „Nic není vidět.“ (Eliáš) řekl: „Vrať se sedmkrát.“ Když se vracel posedmé, řekl: „Hle, mráček jako mužská dlaň vystupuje z moře.“ Eliáš pravil: „Jdi a řekni Achabovi: Dej zapřáhnout do vozu a sjeď dolů, aby tě nezadržel déšť.“ Netrvalo dlouho a nebe se zatáhlo mraky, zdvihla se vichřice a spustil se prudký déšť. Achab nasedl a dojel do Jizreelu. Hospodinova ruka byla nad Eliášem; opásal svá bedra a běžel před Achabem až tam, kudy se vchází do Jizreelu.
Eliáš se opakovaně snaží přivést zejména ty, kdo jsou zodpovědní za lid, tedy krále Achaba (a s ním celý dvůr), k obnově víry v Hospodina. Eliáš na Boží pokyn způsobil, že nepršelo, ale také, že déšť přišel. V textu je protiklad bezstarostně hodujícího krále Achaba a pokorného modlitebníka Eliáše velmi nápadný. Achab hoduje, Eliáš se modlí. A přece tohle není problémem ani pro Eliáše, ani pro pisatele tohoto textu. To, oč jde, jej víra v Hospodina a jeho moc – a tu reprezentuje Eliáš, Achab je jen bezmocná loutka v rukou své ženy, ale i Eliáše.
Mt 5,20-26
Ježíš řekl svým učedníkům: „Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete. Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: ‚Nezabiješ.‘ Kdo by zabil, propadne soudu. Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni. Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar.
Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře.“
Ježíš ve svých tzv. antitezích vyhrocuje základní přikázání týkajících důležitých vztahů mezi lidmi. Ono vyhrocení neznamená kladení nějakého dalšího břemena, nýbrž poukaz na to, že hříchem není až definitivní skutek, nýbrž že hřích začíná v srdci člověka. Člověk má být ochoten ke smíru, i když třeba není tím, kdo konflikt zavinil. Otevřenost k urovnání sporu je základem k pokojnému soužití ve společnosti.
Hněv je normální emocionální reakcí člověka, když si myslí, že se mu děje bezpráví, hříchem se stává tehdy, když emoci promění v nepřátelský, zlý či mstivý skutek. Bez ochoty ke smíru žádná společnost dlouho nevydrží fungovat bez násilí.
Pátek 12. 6. 2026 – slavnost Nejsv. Srdce Ježíšova
Dt 7,6-11
Mojžíš řekl lidu: „Jsi lidem zasvěceným Hospodinu, svému Bohu; tebe si vyvolil Hospodin, tvůj Bůh, abys mu byl zvláštním lidem mezi všemi národy na povrchu země. Hospodin si ve vás zalíbil, vyvolil si vás ne proto, že byste byli četnější než všechny národy; vždyť jste mezi všemi národy nejmenší! Jen z lásky k vám, a proto, že Hospodin zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům, vyvedl vás mocnou rukou a vykoupil z domu otroctví, z ruky faraona, egyptského krále. Pochop tedy, že Hospodin, tvůj Bůh, je pravý Bůh, věrný Bůh, který zachovává smlouvu a lásku až do tisícího pokolení k těm, kdo ho milují, kdo dbají na jeho příkazy, ale trestá právě toho, kdo jej nenávidí, tím, že ho zahubí; nebude odkládat, ale potrestá právě toho, kdo jej nenávidí. Proto zachovávejte příkazy, zákony a ustanovení, které vám já dnes přikazuji, a plňte je!“
Mojžíš připomíná v Deuteronomiu svému lidu před vstupem do zaslíbené země jeho vyvolení od Hospodina a z něj plynoucí jeho zodpovědnost vůči němu. Bůh volí na základě zcela jiných kritérií, než by to dělal člověk. Hospodin si vyvolil nepatrný izraelský lid zcela na základě svého vztahu k němu, své věrnosti slibům praotcům. Kvality Izraele z hlediska tehdejší mocenských struktur v tom nehrály žádnou roli. Jedinou odpovědí – povinností Izraele jakožto vyvoleného a milovaného lidu – je láska, jež se projevuje věrností, respektem vůči Hospodinovým ustanovením. Ta jsou tak jako tak ve prospěch Izraele samotného.
Boží vyvolení je darem lásky, je zdarma, nelze je nárokovat. Bůh povolává, dává bez zásluh obdarovaného, povolaného. Bůh se dává a žádá jen přijetí tohoto daru, přijetí sebe tím, komu se dává. Tedy nám. Patříme mezi vyvolené a navíc má každý z nás osobní povolání od Boha. Jedinou naší starostí, tou základní, je toto povolání přijmout a rozvíjet, a tak milovat a oslavit Boha jako dárce.
1 Jan 4,7-16
Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy. Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha. My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa. Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.
První list Janův nepřestává ze všech stran probírat téma lásky jako základního konstitutivního vztahu k Bohu a lidem. Boží láska k člověku je příkladem, ale i zdrojem lásky člověka k druhým. Láska je prostředím, kde si lze být Boží přítomností jist. Tam, kde se lidé milují, kde se respektují, kde žijí v přátelství, je Bůh silou své lásky přítomen. Protože Bůh miluje člověka, nelze milovat Boha bez lásky vůči lidem, konkrétnímu člověku. Boží láska je konkrétně spojena s Ježíšem, v němž se stává i pro svět zřetelnou a „hmatatelnou“.
Mt 11,25-30
Ježíš se ujal slova a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.
Pouze ten, kdo je malý a pokorný ve smyslu blahoslavenství, je schopen proniknout do Božích tajemství, do tajemství jeho lásky. Ježíš za to Bohu-Otci vzdává dík. Ten je povzbuzením pro jeho učedníky a následovníky. Proniknutí do Božích tajemství znamená na prvním místě přijetí Ježíše jako Božího Syna.
Ježíš pak nabízí cestu, jak z tohoto tajemství žít, jak obstát v nárocích a obtížích, které život přináší. Každý člověk potřebuje odpočinek, ale to, co nabízí Ježíš, je víc než jen fyzický či psychický odpočinek. Člověk najde odpočinutí pro svou duši, pro své nitro, nejhlubší já, když spočine v Kristu. Pokoj, který nabízí Ježíš, je odlišný od toho, který nabízí svět. Jeho pokoj je v pravém smyslu slova spočinutí, odevzdání starostí, sebe sama. Není to tak jednoduché, jak to zní, chce to jistý trénink, ale jde to. Únava, starosti a problémy nezmizí, ale člověk je přestane prožívat sebestředně. A o to jde.
Sobota 13. 6. 2026 – památka Neposkvrněného srdce P. Marie
1 Král 19,19-21
Když Eliáš odešel z hory, nalezl Elizea, syna Šafatova, jak právě oral. Měl před sebou dvanáct spřežení, on sám byl při dvanáctém. Eliáš šel kolem něho a hodil na něj svůj plášť. Elizeus opustil býky, běžel za Eliášem a řekl: „Prosím, ať mohou políbit svého otce a svou matku a pak půjdu za tebou.“ Eliáš odpověděl: „Jdi a vrať se; co jsem ti měl učinit, to jsem udělal.“ Elizeus se tedy od něho vrátil, vzal spřežení býků, zabil je, na jejich jařmu uvařil maso a dal ho lidem k jídlu. Pak vstal, šel za Eliášem a sloužil mu.
Eliáš zažil setkání s Hospodinem v tichém vánku, avšak nemohl setrvat v klidu a něze Hospodinovy přítomnosti, nýbrž byl poslán s politickým a náboženským posláním zpět. Náboženské poslání spočívalo v přípravě nástupce, nového proroka – Elizea (Elíši). Elizeus své nové povolání okamžitě přijímá, ale žádá ještě o možnost se rozloučit s rodiči. To mu Eliáš dovolí. Ježíš je náročnější a má-li jej povolaný následovat, musí tak učinit okamžitě. Elizeus pak svůj nový úkol, své nové poslání a postavení oznámí ostatním velkolepým způsobem – hostinou. To je výrazem toho, jak si této skutečnosti váží a předělem minulosti a budoucnosti.
Lk 2,41-51 (vlastní)
Ježíšovi rodiče putovávali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dny a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty; teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho (rodiče) uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali.“ Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci. Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci.
Starost o děti nebyla, jak vidno z textu, v minulosti tak úzkostlivá jako teď. Ježíšova rodina dodržuje židovské zvyky a na poutní svátky putuje z Galileje do Jeruzaléma. Poutní svátky byly tři: Velikonoce, Letnice a Svátky stánků, z nichž zejména Velikonoce byly slaveny společně v Jeruzalémě, tak jak odpovídalo ustanovením Zákona.
Příběh se odehrává na prahu Ježíšova vstupu do dospělosti, ve věku, kdy probíhá pro chlapce (dnes i pro dívky) bar micva, kdy se z dítěte stává člověk se zodpovědností. Pouze Lukášovo evangelium uvádí tento příběh. Ježíš svou „proměnu“ z dítěte v dospělého prožívá v kruhu učitelů Zákona, jimž klade rozumné otázky. Jeho vhled do náboženských otázek (vztahu k Bohu) udivuje učitele Zákona. Od té chvíle nepřestává Ježíš udivovat svým vhledem do situace, svým poznáním a svobodou myšlení. Jeho rodiče však situaci prožívají poněkud odlišně, protože prožívají strach, když Ježíše nemohou dlouho najít. I ve chvíli, kdy jeho matka se na ně obrací s jistou bolestnou výčitkou reaguje jako dospělý. Přesto pak zůstává v poslušnosti vůči rodičům. Jeho čas ještě nenastal. Maria mu sice zcela nerozumí, ale uchovává tyto události ve svém nitru, v paměti srdce.
Podobný krátký příběh, disputaci s učiteli Zákona, vypráví o sobě jako chlapci i Josephus Flavius ve svém vlastním životopise.
Text lze také chápat jako vyjádření určitého generačního rozporu a neporozumění, což zde má ovšem výsledně dobré řešení, a to z obou stran. Ježíš respektuje i nadále své rodiče, jeho matka o všem přemýšlí a uchovává v paměti. Vzájemné neporozumění mezi generacemi či odlišný postoj k různým skutečnostem nemusí vyústit v konflikt, nýbrž může vést obě strany k zamyšlení a respektu. Děti /mladá generace mohou být dobrými učiteli, když jsou přijímáni s porozuměním, na druhé straně mladá generace se může opřít o zkušenosti rodičů a prarodičů, o jejich vztah lásky a přijetí.
Neděle 14. 6. 2026 – 11. neděle v mezidobí
Ex 19,2-6a
Když přišli synové Izraele na sinajskou poušť, utábořili se na poušti. Izrael se tam utábořil před horou. Mojžíš vystoupil k Bohu a Hospodin na něj zavolal s hory a pravil mu: „Tak řekneš Jakubovu domu a oznámíš synům Izraele: Sami jste viděli, co jsem udělal Egypťanům, jak jsem vás nesl na orlích křídlech a dovedl vás k sobě. Nuže, budete-li mě skutečně poslouchat a mou smlouvu zachovávat, budete mým vlastnictvím mezi všemi národy, neboť mně patří celá země. Budete mi královstvím kněží a svatým lidem.“
Mojžíš má tlumočit lidu základní zprávu o jeho vyvolení. Hospodin povolává lid, který vyvedl z otroctví, aby byl královským kněžstvem a svatým lidem, tedy aby měl podíl na Boží svatosti a byl služebníkem Boží milosti, Boží lásky (královstvím kněží, královským kněžstvem). Celému lidu náleží kněžská funkce. Podmínkou k naplňování této důstojnosti je věrnost Hospodinu, jež se projevuje v respektu k jeho ustanovením. Hospodinu náleží celá země, a přesto si volí za svůj lid, který povolává ke kněžské službě v celém stvoření, malý a bezvýznamný Izrael. Ten lid, jemuž on sám daroval svobodu, jejž povolal ke svobodě tím, že jej osvobodil od závislosti na Egyptu.
Řím 5,6-11
Bratři! Kristus v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého – možná, že se někdo umřít odhodlá za toho, kdo je mu milý. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky. Tím spíše tedy budeme zachráněni skrze něho od (Božího) hněvu teď, když jsme ospravedlněni jeho krví. Neboť jestliže jsme byli s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni, tím spíše – po usmíření – budeme zachráněni jeho životem. Ba ještě více! Smíme se i chlubit Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, protože skrze něho se nám nyní dostalo usmíření.
Pavel nazírá vykoupení od konce. Bůh jednal zcela nečekaně ve svém Synu, když skrze jeho smrt a vzkříšení nabídl člověku novou perspektivu. Ježíšova smrt má univerzální výkupnou platnost, je nabízena jako bezpodmínečný dar člověku. Člověk může z tohoto daru žít ve sjednocení s Boží vůlí, s Božím záměrem pro stvoření a naplňovat tak své základní poslání být Božím obrazem, a to obrazem očištěným, obnoveným, zbaveným zapojení do linie hříchu.
Mt 9,36 – 10,8
Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!“ (Potom) si zavolal dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon, zvaný Petr, a jeho bratr Ondřej, Jakub, (syn) Zebedeův, a jeho bratr Jan, Filip a Bartoloměj, Tomáš a celník Matouš, Jakub, (syn) Alfeův, a Tadeáš, Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil. Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikázal jim: „Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského. Jděte a hlásejte: ‚Přiblížilo se nebeské království.‘ Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.“
Ani Ježíš není s to obsáhnout všechny potřeby světa, proto dává podíl na svém charismatu svým učedníkům. Ty si jmenovitě volí v symbolickém počtu dvanácti (mají být reprezentanty nového Izraele, tedy nového vyvoleného lidu Božího). Jejich základním úkolem je hlásat Boží blízkost, blízkost definitivní Boží vlády. To, čeho chtěli dosáhnout radikálové násilím, obnovu Boží vlády v Izraeli, nabízí Ježíš prostřednictvím svých učedníků jako uzdravující sílu. Boží království je darem a projevuje se obnovou života. Všude tam, kde je podporována plnost života, je přítomen Bůh.