Gn 27,1-5.15-29
Když Izák zestárl a oči mu zeslábly, že neviděl, zavolal svého staršího syna Ezaua a řekl mu: „Můj synu!“ Ozval se: „Tady jsem!“ Izák řekl: „Podívej se, už jsem starý, nevím, kdy umřu. Nuže, vezmi své zbraně, toulec a luk, a vyjdi do polí a ulov mi zvěřinu. Udělej mi chutné jídlo, které mám rád, přines mi ho, ať se najím, abych ti požehnal, dříve než umřu.“ Rebeka zaslechla, jak Izák mluvil ke svému synu Ezauovi. Když vyšel do polí ulovit zvěřinu svému otci, Rebeka vzala nejlepší šaty svého staršího syna Ezaua, které měla u sebe doma, a oblékla do nich svého mladšího syna Jakuba. Na ruce i na hladký krk navlékla mu kozlečí kožky. Pak dala svému synu Jakubovi do rukou připravené chutné jídlo a chléb. Jakub přišel k svému otci a řekl: „Otče!“ Ozval se: „Poslouchám, kdo jsi, můj synu?“ Jakub odpověděl svému otci: „Já jsem Ezau, tvůj prvorozenec. Udělal jsem, cos mi poručil. Vstaň, posaď se a jez, co jsem ulovil, a požehnej mi.“ Ale Izák odpověděl svému synu: „Jak jsi to mohl tak rychle najít, můj synu?“ A on: „Hospodin, tvůj Bůh, dal, že mi to vběhlo do cesty.“ Izák řekl Jakubovi: „Pojď přece blíž, abych tě ohmatal, zda jsi můj syn Ezau, nebo ne.“ Jakub přistoupil k svému otci Izákovi, ten ho ohmatal a řekl: „Hlas je hlas Jakubův, ale ruce jsou ruce Ezauovy.“ Nepoznal ho, neboť jeho ruce byly jako ruce jeho bratra Ezaua chlupaté, a požehnal mu. Znovu řekl: „Ty jsi skutečně můj syn Ezau?“ Odpověděl: „Ano!“ Izák pravil: „Podej mi to tedy, ať se najím z úlovku svého syna a požehnám ti.“ Podal mu to a on jedl. Přinesl mu i víno a on pil. Potom mu řekl jeho otec Izák: „Pojď sem, můj synu, a polib mě!“ Když přistoupil a políbil ho, pocítil vůni jeho šatů a požehnal mu: „Hle, vůně mého syna je jako vůně pole, kterému požehnal Hospodin. Ať ti dá Hospodin rosu nebes, úrodnost země, hojnost obilí a moštu. Ať ti slouží národy, klanějí se ti kmeny, buď pánem svých bratří, ať se ti klanějí synové tvé matky. Kdo tě proklíná, ať je proklet, kdo ti žehná, ať je požehnán!“
Další z velmi zvláštních příběhů z bible, kdy se morálně smýšlejícímu člověku jednání Rebeky a Jákoba vůbec nelíbí. Izák je starý a nemohoucí, je snadné jej oklamat, což Rebeka využije ve prospěch svého mladšího syna (z dvojčat!) Jákoba, kterého má raději než Ezaua. Jákob již podruhé získá něco lstí, a to budoucnost. On se stává pokračovatelem, nikoliv Ezau, kterému díky prvorozenectví, jehož se ovšem vzdal ve prospěch svého manipulativního bratra, náleželo otcovo požehnání jako pověření určovat budoucnost. To, co se stalo, se nedá odvolat, a tak i když Izák posléze omyl zjistí, nemůže již situaci změnit. Jednající postavy nelze hodnotit našimi morálními kritérii, příběh chce sdělit něco jiného. Od počátku je to Jákob, kdo má být pokračovatelem na cestě vyvolení Izraele za lid Boží, a to přesto, že to podle lidských pravidel tak být nemá. Bůh není svázán lidskými pravidly a volí a povolává lidi podle svých kritérií. Ezauovi byla určená jiná role. Rebeka sice jedná z velmi lidských, a ne zrovna morálních pohnutek, ale v linii Božího plánu (aniž to zřejmě tuší), který by se naplnil tak jako tak. Prostě bere osud do svých rukou, je iniciativní, nespoléhá na tradice. Jákob je tak trochu pasivní figura, ale vykuk, dovede využít situace. Za své vyvolení však zaplatí nemalou cenu. Podvod mu oplatí jiný. Bůh i lidskou slabost dokáže využít pro dobro. Život není spravedlivý, nemají všichni stejné šance, ale to jim nemůže překážet na cestě do Boží blízkosti. Nikdy nevíme, co kdo musí posléze zaplatit za své místo na slunci.
Z hlediska literárního žánru jde o vyprávění ve stylu legendy, které ukazuje genealogickou linii, má tedy etiologický účel. Genealogická linie (ideální) jde od Abraháma přes Izáka a Jákoba a jeho 12 synů. A z těch 12 to opět není nejstarší Ruben, kdo se stane nositelem budoucnosti, nýbrž Juda. A Juda není synem milované Ráchel, nýbrž „nemilované“ Leji.
Mt 9,14-17
K Ježíšovi přišli Janovi učedníci a ptali se: „Proč se my a farizeové postíme – ale tvoji učedníci se nepostí?“ Ježíš jim odpověděl: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou, a potom se budou postit. Nikdo přece nevsadí záplatu z neseprané látky na staré šaty, jinak se ten přišitý kus ze šatů vytrhne a díra se ještě zvětší. Ani se nenalévá mladé víno do starých měchů, jinak se měchy roztrhnou, víno vyteče a měchy přijdou nazmar. Ale mladé víno se nalévá do nových měchů, a tak se uchová obojí.“
Ježíš odmítá askezi pro askezi. Není proti postu jako takovému (sám se postil na poušti), ale proti formalismu. Mnohem důležitější je respektovat danou chvíli, situaci, než jen zachovávat lidské tradice. Půst byl nařízen jen ve Dni smíření jako výraz kajícnosti, obnovení vztahu k Bohu a druhým. Farizejové i Janovi učedníci ho zavedli jako běžnou praxi (farizejové 2x týdně). Půst má smysl jako prostředek změny smýšlení, jako prostředek obrácení se k Bohu a druhým lidem. Není to záležitost výkonu a zásluhy, nýbrž vyjádření vnitřního smýšlení, obratu v životě. Pokud tak není zaměřen, tak duchovně člověku neprospívá. Maximálně zhubne. I tzv. eucharistický půst má být výrazem úcty, vnitřního nastavení na setkání s Pánem. Je-li jen formálním dodržováním předpisu, neplní svůj účel. Není třeba hlídat hodinky a 60 minut, ale je třeba si uvědomit, s kým se setkám. Když učedníci prožívali Ježíšovu blízkost, nemuseli usilovat o blízkost Bohu. Byl s nimi skrze Ježíše. Když však již s nimi „na dosah“ nebyl, pak si to měli postem připomenout. Ani my se nemáme postit o Velikonocích nebo Vánocích, o svátcích a nedělích, kdy slavíme setkání s Pánem. Eucharistický půst je v tomto případě výrazem úcty, kdy čekáme, až Pán přijde a nepouštíme se do jídla dříve.
