9. 1. 2022 – slavnost Křtu Páně

Iz 40,1-5.9-11

Těšte, těšte můj národ - praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho špatnost, odčiněna jeho nepravost, vzal z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy. Hlas volá: "Na poušti připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná: Hospodinova velebnost se zjeví a každé tělo společně uzří, že mluvila Hospodinova ústa."

Vystup na vysokou horu, ty, který hlásáš pro Sión radostnou zvěst, pozdvihni mocně svůj hlas, ty, který hlásáš pro Jeruzalém radostnou zvěst! Pozdvihni (svůj hlas) a neboj se; řekni judským městům: "Hle, váš Bůh!" Hle, Pán, Hospodin, přichází s mocí, jeho rámě mu dává vládu. Hle, u sebe má svou mzdu a před sebou má svůj zisk. Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem shromažďuje beránky, ve svém klínu je nese, březí ovce šetrně vede.

Prorok vyzývá k radosti, protože Hospodin obnovil svůj vztah k vyvolenému národu, k Jeruzalému jako centru kultu. Hospodin není Bohem, kterého je třeba usmiřovat, on sám přichází s nabídkou nového začátku. Aby však mohl svou nabídku uskutečnit pro svůj lid, je třeba, aby tento lid změnil své smýšlení – aby vyrovnal cestu, aby otevřel cestu pro Hospodina, pro jeho velebnost a slávu. V praxi to znamená, aby obnovil svou důvěru, svou víru v Hospodina, zřekl se své touhy po sebezajištění, své modloslužby, svého uctívání falešných bohů a spoléhání na ně.

Hospodin je přicházející Bůh, Bůh, který kráčí v ústrety člověku. Nicméně člověk musí očistit své srdce, to je ono vyrovnání cesty, a to nejen jako jednotlivec, ale v celém společenství. Celé společenství je pozváno k radostnému setkání s tím, kdo o něj chce pečovat. Musí ovšem dopřát Hospodinu, pastýři, aby o něj mohl pečovat, aby v něm mohl přebývat.

Tit 2,11-14; 3,4-7

Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem. Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života i světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše. On vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků.

Projevila se dobrota Boha, našeho spasitele, a jeho láska k lidem; ne (snad proto), že my jsme vykonali něco dobrého, ale ze svého milosrdenství nás spasil v koupeli znovuzrození a obnovení Duchem Svatým. Toho na nás vylil v hojnosti skrze našeho spasitele Ježíše Krista, abychom - ospravedlněni jeho milostí - dostali jako dědictví vytoužený věčný život.

Autor Listu Titovi konkretizuje to, k čemu nabádal prorok z knihy Izajáš. Křesťané mají žít z daru, kterým se jim Bůh sám dal v osobě svého Syna, konkretizovaného v životě darem Ducha sv. Bůh je svatý, je svatost sama, proto společenstvím s ním vyžaduje od člověka svatost. Svatost není nějakým zvláštním stavem, povznesením mysli, mystickým vytržením, neprojevuje se ve zvláštních darech, nýbrž je to především život v pravdě, život v souladu s vlastním svědomím, život rozdávající se lásky a vztahu k druhým, život radosti, čistoty smýšlení, naděje a očekávání.

Lk 3,15-16.21-22

Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: "Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm."

Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch Svatý sestoupil na něj v tělesné podobě holubice a z nebe se ozval hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení."

Jan připravuje své současníky na změnu, žádá po nich v intencích proroctví z knihy Izajáš, změnu smýšlení projevující se v praktickém životě. Protože jedině tak mohou obstát v přítomnosti toho, kdo přichází.

Ježíš jako součást vyvoleného lidu bere Janovo kázání  a varování vážně. I on přichází, aby v solidaritě s ostatními, s celým společenstvím vyvolení, se dal pokřtít. On je sice tím, na něhož Jan poukazuje, ale dříve než se zjeví jeho pravé poslání, vstupuje solidárně do situace hříchu a obrácení. Již při křtu je symbolicky naplněno Ježíšovo poslání, které pak své reálné podoby nabývá na kříži a ve zmrtvýchvstání.  

Na rozdíl od Mt a Mk, ale podobně jako Janovo evangelium, klade autor Lukášova evangelia důraz na Ducha sv. Ježíš je nositelem Ducha Božího, což je podtrženo výrokem z nebe (kombinovaným citátem ze Ž 2,7 a Iz 41,2). Ježíš je tím, kdo bude křtít Duchem sv., jak uvádí Jan Křtitel – a to se zde naplňuje. Dalším typickým znakem pro Lukášovo evangelium je důraz na modlitbu, tedy na Ježíšovo spojení s Bohem. Ježíšova modlitba „otevírá“ nebe. Otevřené nebe symbolizuje eschatologický děj – to, co se děje není jen jednorázovou akcí, nýbrž odkazuje na Ježíšovo postavení v Božím plánu spásy.