Gn 17,3-9
3Abram padl na tvář a Bůh k němu mluvil: 4„Hle, já sám s tebou činím smlouvu: budeš otcem mnohých národů. 5Nebudeš se už jmenovat Abram, Vznešený otec, ale Abraham, Otec množství, neboť jsem tě učinil otcem mnohých národů. 6Způsobím, aby ses nesmírně rozplodil, a učiním z tebe národy – i králové z tebe vzejdou. 7Potvrzuji svou smlouvu s tebou i s tvým budoucím semenem ve všech jejich pokoleních: je to věčná smlouva, že budu tvým Bohem i Bohem tvého budoucího semene. 8Tobě a tvému budoucímu semeni dám zem tvého putování, celou kanaánskou zem, do věčného vlastnictví a budu jejich Bohem.“ 9Bůh Abrahamovi řekl: „Ty budeš zachovávat mou smlouvu – ty i tvé budoucí símě ve všech jejich pokoleních.
(10Toto je má smlouva s vámi a s tvým budoucím semenem, toto budete zachovávat: každý, kdo je u vás mužského pohlaví, bude obřezán. 11Obřežete předkožku svého údu a to vám bude znamením smlouvy, kterou máte se mnou. 12Každý, kdo je u vás mužského pohlaví, jak narozený v domě, tak koupený za peníze od kteréhokoli cizince, jenž není ze tvého semene, bude ve vašich pokoleních obřezán, když mu bude osm dní. 13Musí být obřezán, ať je narozen ve tvém domě nebo koupen za tvé peníze. Tak bude má smlouva na tvém těle smlouvou věčnou.)
(B21)
Po různých peripetiích se Abram vrátil zpět do Kanaánu a Bůh potvrzuje svá zaslíbení: vyvolení, zem a potomstvo, a to v situaci, kdy Abram je stále ještě kočovníkem a cizincem v zemi, která má patřit jeho potomkům, které v této chvíli také ještě nemá, resp. toho, kterého si lidským způsobem obstaral Izmaela z otrokyně Hagar, se bude muset vzdát. A je mu v té chvíli 99 let. Stále ještě má své jméno Abram (Vznešený otec), které nejspíš odkazuje na uctívání nějakého dřívějšího božstva (teoforické jméno). V rámci změny jeho životního zaměření mu Bůh-Hospodin mění jméno na Abraham, Otec velikého lidu, čímž mu potvrzuje i daná zaslíbení. (Podobně mění Bůh i jméno jeho ženy ze Saraj/Bojovnice se má stát Sára/Kněžna). V kultuře té doby hrálo jméno a jeho znalost velikou úlohu, protože vyjadřovalo identitu člověka (ale i božstva), znát nebo dát jméno otevíralo cestu k moci (např. Jákob ve svém zápase chce znát jméno toho, s kým zápasí, Adam pojmenovává zvířata a tím se stává jejich pánem). V tehdejší kultuře slovo mělo mnohem větší význam než dnes (např. hebrejský výraz pro „slovo“ dabar znamená zároveň i „věc“). Bůh si vyvolil Abraháma bez ohledu na jeho minulost a jeho lidskou zdatnost. To jediné, co od něho žádal, byla víra, ochota jít, jednat a věřit bez viditelných jistot, což Abraham naplnil, proto je považován za „otce věřících“. Boží vyvolení je svobodný dar, není za zásluhy, a Bůh dokáže, setká-li se s kladnou odpovědí člověka, překonávat i lidskou omezenost.
Bůh uzavírá s Abrahamem věčnou smlouvu, jejímž znamením je obřízka. A to jako trvalé znamení, trvalý závazek. Pro první generaci Ježíšových učedníků, kteří byli zpočátku všichni Židé, nebylo snadné se srovnat právě s tímto ustanovením ve chvíli, kdy se k nim připojovali lidé nežidovského původu. Polemika apoštola Pavla se zastánci obřízky pro původní pohany odráží tento problém. Pavel se ve své argumentaci musel vyrovnávat právě s tímto textem a jeho závazností. I Ježíš byl přece – jako každý židovský chlapec – obřezán!
Jan 8,51-59
51Amen, amen, říkám vám: Kdokoli zachová mé slovo, navěky nespatří smrt.“ 52„Teď víme jistě, že jsi posedlý!“ řekli mu Židé. „Abraham zemřel, stejně tak proroci, a ty říkáš: ‚Kdokoli zachová mé slovo, navěky nezakusí smrt.’ 53Jsi snad větší než náš otec Abraham? Ten zemřel! I proroci zemřeli! Koho ze sebe děláš?“ 54Ježíš odpověděl: „Chválím-li sám sebe, má chvála nic neznamená. Ten, kdo mě chválí, je můj Otec, kterého vy nazýváte svým Bohem, 55ale neznáte ho. Já ho znám. Kdybych řekl, že ho neznám, byl bych podobný vám, lhář. Ale znám ho a zachovávám jeho slovo. 56Abraham se těšil, že uvidí můj den; uviděl ho a zaradoval se.“ 57„Ještě ti není padesát let, a viděl jsi Abrahama?“ řekli mu na to Židé. 58Ježíš odpověděl: „Amen, amen, říkám vám: Dříve než byl Abraham, já jsem.“ 59Tehdy vzali kamení a chtěli ho ukamenovat. Ježíš se ale skryl a opustil chrám
(B21)
Polemika mezi Ježíšem a jeho odpůrci pokračuje. V předchozích verších, jež nejsou součástí liturgického čtení, Ježíš obvinil své oponenty, že jsou dětmi ďábla, protože zpochybňovali jeho pravdivost a poctivost jednání a nazývali Boha svým otcem, ale přitom ho chtějí zabít. Ďáblem je myšlen Boží protivník, odpůrce pravdy a dobra. Následně je Ježíš jimi obviněn, že je Samaritán, a dokonce že je posedlý zlým duchem, což je míněno jako potupa, diskvalifikace, posměch. To Ježíš odmítá a odvolává se na Otce, jenž je jeho soudcem, resp. ručitelem jeho pravdivosti a věrnosti. Těm, kdo mu věří, slibuje věčný život. Ježíš mluví o něčem, co je pro jeho odpůrce těžko pochopitelné. Mluví o zásadním daru, který nabízí, a to je věčný život. Víra ve věčný život nebyla sice v době Ježíšově ani v Izraeli obecně rozšířena, ale v tomto kontextu jde o něco trochu jiného. Protože Ježíšovi protivníci nevěří, že Ježíš přichází od Otce/od Boha, nemůže podle nich jako obyčejný smrtelník něco takového slibovat. Co může on, potulný kazatel, nabízet – vždyť jak Abraham, tak proroci zemřeli – a ti byli potvrzenými nositeli Božího slova! On si svými slovy činí nepřiměřený nárok. Ježíš ovšem mluví ze zcela jiné pozice, protože on je z Boha, on stojí na počátku všeho (viz začátek Prologu Jan 1,1-3), což oni nechápou, protože mají svoji pravdu a tu si nehodlají nechat zpochybnit někým takovým, jako je on. Jejich a Ježíšova pozice se zcela míjejí. Autor Janova evangelia klade Ježíšovi do úst v replice „Abraham se těšil, že uvidí můj den; uviděl ho a zaradoval se“ zkrácené dějiny spásy. Replika je nejspíš narážkou na obětování Izáka, kde jde posléze také o vidění (viz Gn,22,14: Tomu místu dal Abraham jméno "Hospodin vidí". Dosud se tu říká: "Na hoře Hospodinově se uvidí.), což lze chápat i jako narážku na Ježíšovu smrt a její význam. Navíc jde o Jeruzalém s horou Sión. Celá polemika Ježíše s jeho oponenty v Chrámě končí úmyslem Ježíše zabít. Nejjednodušší řešení je vždy se nepohodlného člověka zbavit. To platí i dnes.
Podnět: Naplnění Božích příslibů se leckdy ubírá cestami pro člověka těžko uchopitelnými. Bůh pro jejich naplnění používá prostředky a prostředníky podle svých, nikoliv lidských kritérií. To je pro nás leckdy velmi obtížně přijatelné. Někdy jsme to dokonce i my, koho si Bůh vybírá, aby pracoval na jeho díle naplnění, a to bez ohledu na to, co my sami si o sobě a o dané situaci myslíme. V každém případě je třeba si uchovat víru, že Bůh je pánem dění, i když to tak nevypadá, a že každou situaci může proměnit v cestu dál. I ten současný nesmyslný koronavirový chaos.
