Zamyšlení na čtvrtek 28. 5. 2020 – 7. týden velikonoční

Sk 22,30; 23,6-11

Velitel (posádky v Jeruzalémě) chtěl vědět najisto, z čeho židé Pavla obviňují. Dal ho tedy na druhý den vyvést z vězení a přikázal, aby se shromáždili velekněží a celá velerada. Pak dal Pavla dovést dolů a postavit před ně. Pavel věděl, že jedna část patří ke straně saducejské a druhá k farizejské. Proto zvolal k veleradě: „Bratři, já jsem farizeus, syn farizeů! Stojím před soudem kvůli naději ve vzkříšení mrtvých!“ Jak to řekl, farizeové a saduceové se začali mezi sebou přít, a shromáždění se rozštěpilo. Saduceové totiž říkají, že není vzkříšení, ani andělé, ani duchové, kdežto farizeové to všechno vyznávají.

A tak se rozpoutal velký křik. Někteří učitelé Zákona z farizejské strany povstali, dali se do hádky a volali: „Neshledáváme na tomto člověku nic zlého! A co když s ním (skutečně) mluvil duch nebo anděl?“ Když se ta hádka vzmáhala, dostal velitel strach, aby snad Pavla nerozsápali. Proto poručil, aby přišel dolů oddíl vojska, vyrval jim ho a odvedl zase do pevnosti. V noci potom přistoupil k němu Pán a řekl mu: „Neztrácej odvahu! Jako jsi o mně vydával svědectví v Jeruzalémě, tak musíš vydávat svědectví také v Římě.“

(Liturgický překlad)

Závěrečná etapa Pavlovy činnosti i jeho života je známa pouze ze Skutků apoštolů. V Listu Římanům Pavel v závěru listu vyjadřuje obavu z přijetí v Jeruzalémě. Jeho obavy se naplnily; podle Skutků byl obviněn ze znesvěcení Chrámu, obviněn a uvězněn římskou posádkou Jeruzalémě, posléze transportován do Césareje Přímořské a po dvouletém věznění deportován do Říma, kde byl po nějakém čase (Skutky mluví o dvou letech jeho domácího vězení) popraven.

Pavel je předveden před veleradu a dalšími představiteli židovstva. Ve svém proslovu využívá svých znalostí poměrů a podaří se mu obě nábožensko-politické frakce zastoupené ve veleradě dostat do konfliktu kvůli otázce vzkříšení z mrtvých, na něž věřili farizejové, ale ne saducejové. Byla to sice dobrá taktika, ale jeho situaci nijak nezlepšila. Naopak. Nicméně ani tato nezáviděníhodná situace Pavlova se nevymkla z Božího řízení a Pavel se nakonec dostal do Říma, kam měl tak jako tak namířeno. Sice za zcela jiných okolností, než plánoval, ale přece.

Boží cesty vedou leckdy pro člověka stezkami těžko pochopitelnými a nepředvídatelnými, ale nakonec vždy k cíli.

Jan 17,20-26

Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mne. Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich.“

(Liturgický překlad)

Jde o závěr tzv. velekněžské modlitby, v níž Ježíš prosí nejen za své nejbližší učedníky, ale za celé následující generace, které budou stát v tradici víry. Tedy nakonec i za nás dnes. Ježíš stále opakuje svou prosbu o jednotu. Tato prosba dodnes neztratila nic ze své aktuálnosti – nejednota křesťanů, jejich vzájemné boje, nenávist a osočování vedou k tomu, že svět nevěří v Boží zvěst.

Skrze Ježíše je možné poznat pravou tvář Boha: poznání jména je poznáním osoby, je poznáním vedoucím ke společenství s ní. Toto uvedení do tajemství Boha-Otce znamená podíl na lásce, kterou Otec miluje Syna, tedy na lásce, jež je podstatou jeho bytí.

Tvrdíme-li, že jsme Ježíšovými učedníky a následovníky, že máme skrze něj přístup k Otci, pak to musí být patrné na našem křesťanském životě. Jednota, jež se vyznačuje úctou ke každému jinému křesťanovi, a láska, jež je ochotná se vzdát svých nároků (je to láska, jíž Otec miluje Syna), jsou charakteristikami takového společenství, o něž Ježíš ve své modlitbě mluví. Kde takové postoje nejsou, tam je těžké mluvit o následování Ježíše Krista a vydávat takové svědectví, aby skrze ně svět uvěřil. Ježíšova zaslíbení v jeho prosbě jsou velká, ale také kladou velkou zodpovědnost na ty, jimž jsou adresována.

Podnět: Jednotě a lásce se člověk naučí v tom nejužším společenství, tedy v rodině, pokud v ní vládne tolerance, úcta a vzájemný respekt. Odtud se pak může takové nastavení života šířit dál. Jednota není uniformitou, ale společným sjednocením v úsilí o dobro. To zní sice jako fráze, ale stojí to za reflexi: kolik respektu vůči sobě vyžaduji (a toužím po něm) a kolik jsem ho ochoten/a a schopen/a dopřát lidem kolem sebe?

Farnost Dolní Počernice

ŘÍMSKOKATOLICKÁ DUCHOVNÍ SPRÁVA FARNOSTI U KOSTELA NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

administrátor farnosti

P. Libor Ovečka, tel: 732 944 964

Kontakty

Třída Národních hrdinů 71

190 12 Praha 9 – Dolní Počernice

Číslo účtu

2400040748/2010, Fio Banka

© 2020 Farnost Dolní Počernice

X