Zamyšlení na čtvrtek 30. 4. 2020 – 3. velikonoční týden

Sk 8,26-40

Anděl Páně promluvil k Filipovi: „Vstaň a jdi na jih na cestu, která směřuje z Jeruzaléma dolů do Gazy a vede pustinou.“ On vstal a šel. Právě tehdy přišel do Jeruzaléma jeden Etiopan, komoří a hodnostář u etiopské královny-kandaky, vrchní správce jejího celého pokladu, aby se zúčastnil bohoslužebných slavností. Když se vracel na svém voze, četl proroka Izaiáše. Tu řekl Duch Filipovi: „Běž a připoj se k tomu vozu!“ Filip tedy přiběhl a slyšel, že čte proroka Izaiáše. Řekl mu: „A rozumíš tomu, co čteš?“ On odpověděl: „Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží.“

A požádal Filipa, aby nastoupil a sedl si s ním. To místo z Písma, které právě četl, znělo: `Jako ovce, když ji vedou na porážku, jak beránek je bez hlesu před tím, kdo ho stříhá, tak ani on neotevřel ústa. Pro jeho ponížení byl zrušen nad ním soud. Kdo pochopí jeho vrstevníky? Neboť bude vzat ze země jeho život.‘ Komoří se Filipa zeptal: „Prosím tě, o kom to prorok mluví? O sobě, či o někom jiném?“ Filip se tedy ujal slova a zvěstoval mu radostnou zvěst o Ježíšovi, a vycházel přitom od onoho místa z Písma. Jak tak jeli cestou, přišli k jakési vodě. „Podívej se – tady je voda!“ zvolal komoří. „Co brání, abych nebyl pokřtěn?“ A poručil, aby se vůz zastavil. Pak oba, Filip i komoří, sestoupili do vody a (Filip) ho pokřtil. A když vystoupili z vody, Duch Páně uchvátil Filipa, takže ho už komoří nespatřil. Jel tedy dále svou cestou a radoval se. Filip se pak objevil v Azotu. Procházel krajem a všude v městech hlásal radostnou zvěst, až došel do Césareje.

(Liturgický překlad)

Ačkoliv byli tzv. diakoni zvoleni pro službu u stolu, stávají se z nich vzápětí misionáři, hlasatelé evangelia stejně jako apoštolové. Štěpán je při hlásání a pro hlásání ukamenován, Filip po vyhnání řecky mluvících křesťanů (helénistů) z Jeruzaléma působí napřed v Samaří, pak na jihu a nakonec v pobřežních městech, a to z Božího rozhodnutí. Podle líčení Skutků je to právě Filip, který jako první přivádí k víře nežidy (napřed Samařany), v tomto příběhu dokonce pohana z Etiopie, byť nakonec je to Petr a zejména Pavel, kdo sehrají v tomto ohledu zásadní roli. Celé líčení má velmi legendární až poněkud pohádkový charakter, ale obsahuje některé pozoruhodné postřehy. Filip je připraven a využije nabízené situace k zvěstování evangelia – víra v židovsko-křesťanském kontextu je do značné míry odkázána na slyšení, na slovo. Být připraven reagovat na položené otázky znamená mít sám jasno, resp. přemýšlet o tom, čemu a komu skutečně věřím. Znamená to také mluvit stejným (srozumitelným) jazykem jako ten, komu je zvěst určena. Druhý zajímavý moment spočívá v tom, že Filip mizí ze scény. Člověk musí být připraven k hlásání a svědectví své víry, ale zároveň si nemá přičítat zásluhy ani se bát své neschopnosti, protože tím jednajícím je ve skutečnosti Bůh.

Jan 6,44-51

Ježíš řekl zástupům: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Stojí psáno v Prorocích: ,Všichni budou vyučeni od Boha.‘ Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, kdo je od Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“

(Liturgický překlad)

 

Ježíš pokračuje ve své řeči o chlebu, kterým je on sám. V předchozích třech verších se ze zástupů již stali výslovně Židé, kteří jsou vůči Ježíši naladěni negativně a reptají, protože se jim zdá nadnesené, že o sobě Ježíš říká, že je chlebem sestupujícím z nebe. Je to přece syn Josefův, je jim známa i jeho matka, tak co se nad ně povyšuje. Na to Ježíš odpovídá, že pravý vztah k němu, rozpoznání toho, kým on opravdu je, jsou možné jen z Boží moci. Ježíš tedy nepřipisuje sobě přitažlivost, která z něj nepochybně vyzařovala, ale odkazuje nad sebe. Zároveň ovšem nemůže zamlčovat svou identitu, protože kvůli tomu je přece na zemi, kvůli tomu se Bůh-Syn stal člověkem.

Odkaz na proroky je volným odkazem na Iz 54,13: „Všichni tvoji synové budou Hospodinovými učedníky a hojný bude pokoj tvých synů.“ Ježíš je naplněním tohoto příslibu, totiž toho, že skutečný Hospodinův učedník, tedy ten, kdo bere Zákon jako živé Boží slovo, musí přijít k němu. On je větším darem (chlebem k věčnému životu) než mana na poušti, na niž se jeho odpůrci odvolávají. Zatímco mana byla pokrmem k udržení fyzického života jednotlivců i Izraele, Ježíš dává za pokrm, jenž zprostředkovává víc než fyzický život, sebe sama, a to nejen Izraeli, ale celému světu. O Otci může autenticky svědčit pouze ten, kdo ho zná, kdo je s ním zajedno – a to je pouze Ježíš. Skrze něho však na tomto opravdovém poznání Boha může participovat i ten, kdo ho přijme. Ježíš je zjevením Boží tváře, Bůh se v něm stal viditelným.

Věčným životem není míněn život v nekonečném uplývání času, věčná mladost, nýbrž společenství s Bohem, jež je možné skrze Ježíše žít už v přítomnosti.

 

Podnět: Když se mě někdo zeptá, proč věřím a v co věřím, co mu mohu odpovědět? Tak, aby tomu rozuměl.

 

Vrátit se na všechna Zamyšlení …

Farnost Dolní Počernice

ŘÍMSKOKATOLICKÁ DUCHOVNÍ SPRÁVA FARNOSTI U KOSTELA NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

administrátor farnosti
P. Libor Ovečka, tel: 732 944 964

pastorační asistentka
Marcela Krňávková, tel: 604 898 198

Kontakty

Třída Národních hrdinů 71

190 12 Praha 9 – Dolní Počernice

Číslo účtu

2400040748/2010, Fio Banka

© 2019 Farnost Dolní Počernice

X