Zamyšlení na pátek 20. 3. 2020 – 3. týden postní

Oz 14,2-10

2Vrať se, Izraeli, k Hospodinu, svému Bohu, neboť jsi padl pro svůj hřích. 3Vraťte se k Hospodinu a vezměte s sebou slova modlitby: „Odpusť nám všechnu naši vinu a laskavě nás přijmi, ať ti přineseme jako býčky ovoce svých rtů. 4Asýrie nás nezachrání, neujedeme na koních. Nebudeme už nazývat bohy své vlastní výtvory; u tebe přece smilování najdou i sirotci!“ 5Uzdravím jejich odvrácení, milerád je budu milovat; můj hněv se od nich odvrátí. 6Stanu se Izraeli rosou a rozkvete jako lilie. Zapustí kořeny jako cedr v Libanonu, 7jeho koruna se rozroste. Bude nádherný jako oliva, jeho vůně bude cedrová.

8V jeho stínu se lidé znovu zabydlí a vyraší jako obilí. Jak vinná réva rozkvetou a získají si slávu, jako má víno z Libanonu. 9Co je mi, Efraime, do model? Já tě vyslýchám, pečuji o tebe. Jsem stále zeleným cypřišem, tvá plodnost je ode mne. 10Kdo je moudrý, ať tomu porozumí, kdo je rozumný, ať pochopí, že jsou poctivé Hospodinovy cesty a spravedliví po nich kráčejí; vzbouřenci však na nich klesají.

(B21)

Když se člověk podívá na ten text, tak si musí říci „Boží slovo je neuvěřitelně živé“. Vraťme se opravdu k Hospodinu a vezměme s sebou slova té Ozeášovy modlitby. Nepřinášíme sice dnes býčky, ale kostely jsou zavřené, a tak místo prožívání obětní slavnosti eucharistie přinášejme slova svých modliteb, slova vroucná a upřímná. Stát nás nezachrání, nemusíme uctívat ani to, co se kolem nás tak propaguje jako cíl života (bohatství, úspěch, image…), protože Bůh je s námi, což nám dovoluje víc myslet na druhé. Bůh před námi otevírá obrovský prostor své lásky, prostor naděje nejen pro nás, ale skrze nás pro všechny ostatní. Bůh se nás nikdy nezřekne, vždy pro nás pokvete, bude naší radostí, slávou a krásou, milencem, pokud se mu dáme k dispozici.

Ozeáš byl prorok Severní říše (severního Izraele) v 8. stol. př. n. l. v době jejího obrovského hospodářského a politického rozkvětu a zároveň obrovské sociální nerovnosti, uctívání jiných božstev, spoléhání na vlastní síly. Zakrátko po tomto rozkvětu došlo k obrovskému pádu a zániku celé říše, deportaci obyvatelstva do Asýrie a přesídlení jiného obyvatelstva na toto území, z něhož smíšením se zbytky zdejších obyvatel vzniklo nové etnikum – Samařané (Samaritáni).

Mk 12,28b-34

28Jeden ze znalců Písma slyšel jejich rozpravu a viděl, jak dobře jim odpověděl. Přistoupil tedy a zeptal se ho: „Které přikázání je ze všech nejdůležitější?“ 29Ježíš mu odpověděl: „Nejdůležitější je: ‚Slyš, Izraeli – Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. 30Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.’ 31Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.’ Žádné přikázání není důležitější než tato dvě.“ 32Na to mu ten znalec Písma řekl: „Mistře, to jsi opravdu řekl dobře. Ano, Bůh je jediný a není žádný kromě něj. 33A milovat ho celým srdcem, celým rozumem a ze vší síly a milovat svého bližního jako sám sebe – to je nade všechny zápaly a oběti.“ 34Když Ježíš uviděl, jak moudře mu odpověděl, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ A nikdo se ho už neodvažoval na nic zeptat.

(B21)

 

Ve 12. kapitole Markova evangelia Ježíš nejprve usadí farizeje a herodiány, kteří se ho pokoušejí vehnat do úzkých a znemožnit v očích kolemstojících otázkou po placení daní, pak saduceje, kteří se ho snaží zesměšnit debatou o posmrtném životě vymyšleným příběhem a jedné ženě a sedmi bratřích, kteří ji měli postupně za manželku, a nakonec mu jeden ze zákoníků (znalců Písma – ti byli mezi farizeji i saduceji, bylo to jakási „profesní“ skupina) položí možná dobře míněnou a asi nezáludnou otázku po základu víry. Víra v židovsko-křesťanské tradici je vždy vírou spojenou s konáním, víra má etické důsledky. To bylo ve starověku neobvyklé, uctívání božstev nebylo bezprostředně spojováno (mimo kontext židovství) s etikou, etika byla v antické společnosti založena na jiných principech, především na rozumu a konvenci, vztah k božstvu pro to nehrál podstatnou roli. Ježíš formuluje ono proslulé dvojí (trojí) přikázání lásky. To není novum křesťanství, Ježíš jako Žid sahá do židovské tradice (láska k Bohu je velkým tématem Deuteronomia – viz Dt 6,4-9; láska k bližnímu je zakotvena v odkazu na Boží svatost v Lv 19,18 v rámci tzv. zákona svatosti). Svatost Izraele je založena v Boží svatosti, je povoláním k následování Božího jednání. To platí i pro nás jakožto ty, kteří společně s židy tvoří vyvolený Boží lid.

Zajímavé na tomto textu je ono vzájemné respektování Ježíše a onoho zákoníka. Ježíš mohl – po těch předchozích debatách – očekávat zase nějaký úskok, podraz, ale neuchýlí se k tomu, aby byl podezřívaný, a odpovídá zcela vážně a upřímně. A také onen zákoník s otevřeností přijímá Ježíšovu interpretaci Zákona bez jakéhokoliv dalšího „ale“, bez snahy se ukázat moudřejší, schopnější, znalejší. To Ježíš velmi ocenil. Boží království patří těm, kdo mají otevřené (čisté) srdce – a to měl i ten zákoník, i když možná Ježíše bral jen jako moudrého člověka.

 

Podnět: Jak se mi do této doby promítá radost z Hospodina? Jakou vidím pro sebe perspektivu duchovního života ve změněných podmínkách? Nabízí nám tato situace něco pozitivního?

 

Vrátit se na všechna Zamyšlení …

Farnost Dolní Počernice

ŘÍMSKOKATOLICKÁ DUCHOVNÍ SPRÁVA FARNOSTI U KOSTELA NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

administrátor farnosti

P. Libor Ovečka, tel: 732 944 964

Kontakty

Třída Národních hrdinů 71

190 12 Praha 9 – Dolní Počernice

Číslo účtu

2400040748/2010, Fio Banka

© 2020 Farnost Dolní Počernice

X