Zamyšlení na středu 18. 3. 2020 – 3. postní týden

Dt, 4,1.5-9

1Nyní tedy, Izraeli, slyš pravidla a zákony, které vás učím dodržovat, abyste byli živi a vešli do země, kterou vám dává Hospodin, Bůh vašich otců, a obsadili ji. 5Pohleď, učím vás pravidla a zákony, které mi Hospodin, můj Bůh, svěřil, abyste je dodržovali v zemi, kterou přicházíte obsadit. 6Řiďte se jimi, dodržujte je a ostatní národy uvidí vaši moudrost a rozumnost. Až uslyší o všech těchto pravidlech, řeknou: „Jak moudrý a rozumný lid! Jak znamenitý národ!“ 7A vskutku – který mocný národ má bohy tak blízké, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme? 8A který mocný národ má pravidla a zákony tak spravedlivé, jako je celý tento Zákon, který vám dnes předkládám? 9Střez se však a dávej dobrý pozor, abys nezapomněl, co jsi na vlastní oči spatřil. Po všechny dny svého života to nenech vymizet ze svého srdce, ale seznamuj s tím své syny a vnuky.

(Překlad: B21)

Tento text předchází v Deuteronomiu (5. knize Mojžíšově) základnímu „zákonodárnému“ textu Pentateuchu (5 knih Mojžíšových), totiž Dekalogu (Desateru). Ten je ve Starém zákoně 2x – v knize Exodus a Deuteronomiu v mírně odlišných zněních.

Ustanovení, která Bůh nabízí svému lidu, jsou, pravidly života, jejichž dodržování „dovoluje“ Hospodinu, aby přebýval uprostřed svého lidu. Bůh je svatý a chce mít svatý i svůj lid. Svatost není výsadou několika jedinců, svatost je povoláním pro celý Boží lid. A nespočívá v nějakém zvláštním výkonu, „nadstandardu“ chování, nýbrž v úctě, ve vážení si sebe sama, druhých, společenství, podílu na vyvolení, tedy v úctě k Bohu a radosti ze společenství s ním. Nejde proto o nějaké omezující příkazy, naopak o výsadu. Tak to do dnešního dne chápou věřící Židé. Dodržování Božích ustanovení je jim radostí, výsadou, na niž jsou hrdi. Dar Zákona je darem vyvolení.

Často zpíváme antifonu z Taizé „Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh“. Přesně o tohle jde, tam míří ona ustanovení. Ona ustanovení jsou obecná, a pokud jsou v dalším rozvedení ve Starém zákoně konkrétní, tak jsou také podmíněná dobově, kulturně i sociálně, proto je třeba hledat jejich pravý smysl. Co je ta „opravdová láska“, to je třeba vždy znovu hledat s ohledem na situaci. Jestliže o tohle dané společenství usiluje, Bůh je uprostřed něj. A to pak je svědectvím pro ostatní svět.

Ve Skutcích apoštolů (2,42-46) autor charakterizuje prvotní obec následovně:“42Zůstávali v apoštolském učení a ve společenství, v lámání chleba a v modlitbách. 43Všechny naplnila posvátná úcta a skrze apoštoly se dělo mnoho zázračných znamení. 44Všichni věřící byli pospolu a měli všechno společné. 45Prodávali pozemky a majetky a rozdělovali všem, jak kdo potřeboval. 46Denně zůstávali svorně v chrámu a ve svých domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. 47Chválili Boha a všem lidem byli příjemní. Pán k nim pak denně přidával další zachráněné.“ (Srov. i Sk 4,32-35). Obec žila v souladu, solidaritě, vzájemné úctě a radosti z Boha i ze společenství. Tím byla přitažlivá.

Mt 5,17-19

17„Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. 18Amen, říkám vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani nejmenší písmenko, ani jediná čárka ze Zákona, než se to všechno naplní. 19Kdokoli by zrušil jedno z těchto nejmenších přikázání a tak by učil lidi, bude v nebeském království považován za nejmenšího. Ale kdokoli by je plnil a učil, ten bude v nebeském království považován za velikého.

(Překlad: B21)

Tento úryvek je z tzv. Horského kázání z Matoušova evangelia (kap. 5-7) a uvozuje ony známé antiteze, v nichž Ježíš obrací pozornost z vnějšího dodržování předpisů do nitra člověka, k podstatě špatného jednání. To je ono naplnění Zákona. V úvodu k celému Horskému kázání stojí tzv. Blahoslavenství, zaslíbení, jež jsou dána těm, kdo jsou ochotni překročit svůj egocentrismus, kdo jsou ochotni opravdu milovat. Starozákonní Dekalog tak dostává své završení v Ježíšových výzvách ke změně paradigmatu jednání, k opuštění zajetých schémat. To je pak rozvedeno i ve zmíněných antitezích.

Cílem všech ustanovení (i těch nejmenších), jak byla formulována ve Starém zákoně, je naplnění onoho dvojího či lépe řečeno trojího přikázání lásky. Člověk má milovat Boha, sebe a stejně tak druhé. Láska k Bohu a k sobě sama je měřítkem lásky k druhým lidem. Nemohu opravdu mít rád/a druhé, ba ani pořádně Boha, pokud nemám rád/a správně sebe sama. Láska k sobě je základem – a tu předávají svým dětem na prvním místě rodiče a starší generace, když je milují bez podmínek, když je naučí, že láska není odměnou za dobré chování, že je výrazem nejhlubší sebeúcty a úcty k druhým. Proto Bůh zůstává věrný svému lidu, i když ten se od něj tak často odvracel a odvrací, a stále vytváří příležitosti, aby se tento lid k němu otočil znovu svou tváří. Bůh na to trpělivě a toužebně čeká.  

Podnět k oběma textům: Přečíst si Dekalog (Ex 20,1-7; Dt 5,6-21 ) a všimnout si především toho, jak se Bůh představuje (Ex 20,2; Dt 5,1-6) a Blahoslavenství (Mt 5,3-12) i s následnými charakteristikami učedníků (Mt 5,13-16). Zamyslet se nad tím, co znamenají slova, jimiž Bůh charakterizuje sám sebe a svůj vztah k vyvolenému lidu, zda mě z toho něco opravdu oslovuje, spojuje se to s nějakou mou zkušeností, event. k čemu z toho mám výhrady a proč.

Vrátit se na všechna Zamyšlení …

Farnost Dolní Počernice

ŘÍMSKOKATOLICKÁ DUCHOVNÍ SPRÁVA FARNOSTI U KOSTELA NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

administrátor farnosti

P. Libor Ovečka, tel: 732 944 964

Kontakty

Třída Národních hrdinů 71

190 12 Praha 9 – Dolní Počernice

Číslo účtu

2400040748/2010, Fio Banka

© 2020 Farnost Dolní Počernice

X