Pondělí 14. 9. 2026 – 24. týden v mezidobí, svátek Povýšení sv. Kříže
Nm 21,4b-9
Hebreové táhli směrem k Rákosovému moři a lid už omrzelo být stále na cestě. Lidé mluvili proti Bohu i Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abychom umřeli tady na poušti? Není chléb ani voda. Už máme dost té hladové stravy.“ Hospodin poslal proto na lid jedovaté hady, jejichž uštknutí způsobilo smrt mnoha lidí z Izraele. Lidé přišli k Mojžíšovi a řekli: „Hřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě; modli se k Hospodinu, aby od nás odstranil hady.“ A Mojžíš se modlil za lid. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Udělej si hada a vztyč ho na kůl; každý uštknutý, když se na něj podívá, zůstane naživu.“ Mojžíš zhotovil měděného hada, vztyčil ho na kůl, a když had někoho uštkl a ten pohlédl na měděného hada, zůstal naživu.
Příběh z knihy Numeri mluví o vzbouřenecké situaci na poušti, kdy lidé už měli dost toho putování a nedostatku. Není snadné snášet dlouhodobě omezení, nedostatek a nevidět východisko. Reptání Izraelitů na poušti je pochopitelné. Jenže hledání obětního beránka, tedy toho, kdo za to může, svalit vinu na někoho konkrétního, pomáhá na chvíli, ale řešení nepřináší. Je jen projekcí negativních emocí, odmítnutím vlastní zodpovědnosti, hledání konstruktivního řešení. Mojžíš byl proto na ráně. Hospodin se Mojžíše, na jehož hlavu se nespokojenost pospolitosti snášela, zastal. Seslal na lidi podle vyprávění jako trest jedovaté hady, což vedlo k tomu, že pak oni prosí Mojžíše, aby se za ně modlil k Hospodinu. Teprve situace obrovského ohrožení vede lidi k tomu, že si uvědomí, jak se situace opravdu má, a přestanou mít nemístné nároky. Mojžíš se dá umluvit a modlí se za lid; Hospodin vyslyší Mojžíšovu prosbu a nabídne jeho prostřednictvím lidem východisko z jejich situace. Vztyčení měděného hada k záchraně lidí, kteří se vzbouřili, se stane symbolem Ježíšovy smrti na kříži k záchraně všech lidí.
Jak se ovšem ukáže v dalším průběhu putování i dějin, jakmile nebezpečí či ohrožující situace pomine, reptání se vrací. Tak to celé dějiny chodí, jak o tom referuje už kniha Soudců. Tak to bohužel chodí až dodnes.
Flp 2,6-11
Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.
Hymnus, který je v Listu Filipanům, nejspíš převzal Pavel z podstatné části z tradice. Hymnus obsahuje již trojstupňovou christologii – Ježíšovu preexistenci, smrt na kříži i povýšení do plnosti Boží existence. Pavel tento hymnus uvádí svým adresátům jako matrici jejich života. Úvodem k tomuto hymnu je výzva, aby měli v sobě Ježíšovo pokorné a sebevydávající smýšlení. Ježíš je antitypem Adama, člověka, který chtěl sáhnout po božství, být božský, ačkoliv byl pouhým člověkem. Ježíš naopak se svého postavení u Boha zřekl, doslova se vyprázdnil, ale Bůh ho v tomto vyprázdnění nenechal a přijal jej do své slávy.
Pro Pavla je Ježíšova cesta, shrnutá v tomto hymnu, cestou, kterou má jít každý křesťan. To je ono smýšlení, které je třeba mít: smýšlení vyprázdněnosti od vlastního po slávě a uznání toužícího ega. Pak se mohou dít Boží zázraky skrze člověka. Pro Pavla se pojetí života vyjádřené tímto hymnem stalo životním programem: slabost nesená v Kristu jako vítězná síla. Životní prohry, utrpení, bolest… si člověk nemusí vymýšlet, jsou a přicházejí. Je však možné je žít jako sílu, když člověk přestane mít nárok na zvládnutí situace podle svého.
Jan 3,13-17
Ježíš řekl Nikodémovi: „Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen.“
V nočním rozhovoru s Nikodémem Ježíš použije obraz měděného hada z knihy Numeri jako symbolu pro svou smrt na kříži. Tato smrt je výrazem lásky Boží k člověku, ke světu jako takovému. Bůh nemá zájem na zkáze světa, na jeho potrestání, nýbrž na jeho záchraně, na plnosti života. Láska se nedá odradit ani odstrašit negativním chováním, ale stále hledá nové cesty. Pochopit spásu skrze kříž není snadné, akceptovat ji do života je ještě nesnadnější. Věřit v janovském pojetí neznamená jen uznat, že Boží jednání skrze Ježíše je záchranné pro člověka, nýbrž aktivně z toho žít.
Jen Bůh dokáže z lidského hříchu, jímž Ježíšovo ukřižování bylo, učinit dobro, které přesahuje svou zahrnující velikostí a silou i ony strůjce hříchu. Velikost kříže netkví v potupné smrti, kříž není nic dobrého, ale ve velikosti lásky, s níž se Ježíš dává a s níž Otec tento dar přijímá a proměňuje v sílu nového života.
Úterý 15. 9. 2026 – 24. týden v mezidobí, památka P. Marie Bolestné
1 Kor 12,12-14.27-31a
Bratři! Jako tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů, ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo, tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo – ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní – všichni jsme byli napojeni jedním Duchem. Ani tělo se přece neskládá z jednoho údu, ale z mnoha. Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd. Bůh ustanovil, aby v církvi jedni byli misionáři, druzí proroky, třetí učiteli. Někteří dále (mají moc dělat) zázraky, jiní dar uzdravovat, pomáhat, řídit, mluvit rozličnými jazyky. Jsou snad všichni misionáři? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc dělat zázraky? Mají všichni moc uzdravovat? Mluví všichni jazyky? Umějí všichni (ty řeči v neznámém jazyku pronesené) vykládat? Usilujte však o dary lepší.
Na problémy korintské obce, které spočívaly v mnoha ohledech v nejednotě, v dělení na různé skupiny a „závodění“ o důležitost na základě různých obdarování, z nichž asi nejvíce bylo ceněno mluvení v jazycích, reaguje Pavel metaforou lidského těla. Tu převzal z antické tradice, kde sloužila podobným účelům, totiž sjednotit obec (polis), kde se jedni považovali za důležitější než druzí a uzurpovali moc pro sebe. Pavlovi však jde o víc než o utišení řevnivosti. Jestliže všichni dohromady vytvářejí Kristovo tělo, jsou teprve dohromady sjednoceni s Kristem, pak nesvornost znamená „méně Krista“. Sjednocení s Kristem je narušeno. V Kristově těle má každý své místo, každý je důležitý. Různá obdarování, talenty a schopnosti nejsou osobní zásluhou jednotlivců, jsou něčím, co dostali zadarmo, ale zároveň jsou pro každého úkolem ve prospěch celku.
Ve společnosti i ve společenstvích se vyskytují obvykle dva extrémy lidí: buď si člověk neváží toho, co má, a myslí si, že druzí dostali větší a lepší dary, což může vést k závisti nebo pocitu méněcennosti, nebo naopak je člověk namyšlený a své dary přeceňuje, což vede k tomu, že se vychloubá a druhými pohrdá. Není důležité, jaký dar člověk má, nýbrž jak ho využívá ve prospěch druhých. A každý z nás má těch darů povícero, mnohdy je však ani nevidí. Potřebuje pak druhé, aby mu je pomohli vidět.
Lk 7,11-17
Ježíš se odebral do jednoho města – jmenovalo se Naim. Šli s ním jeho učedníci a velký zástup. Když se přiblížil k městské bráně, právě vynášeli mrtvého; byl to jediný syn a jeho matka byla vdova. Z města ji doprovázel velký zástup. Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“ Přistoupil k márám a dotkl se jich. Ti, kdo je nesli, se zastavili. Řekl: „Mládenče, pravím ti, vstaň!“ Mrtvý se posadil a začal mluvit. Ježíš ho vrátil jeho matce. Všech se zmocnila bázeň, velebili Boha a říkali: „Veliký prorok povstal mezi námi“ a „Bůh navštívil svůj lid!“ Tato zpráva o něm se roznesla po celém Judsku i po celém okolí.
Ježíš vrací zemřelého syna matce, pro niž znamenal životní oporu. Ježíš tak zachraňuje dva životy – zemřelého mládence i jeho matky. Evangelia systematicky ukazují Ježíše jako toho, kdo nejrůznějším způsobem vrací člověka do života. To předznamenává onen definitivní dar života, života v plné Boží přítomnosti. Ježíš je pro své skutky obdivovaný, ale ani to nezabrání tomu, aby se ho lidé nakonec nezřekli. Lidská paměť je hrozně krátká a sobecky zaměřená na sebe.
Ježíš je pohnut bezútěšnou situací bezejmenné matky a okamžitě jedná. To může být i pro ty, kdo následují, výzvou k jednání, když se setkají s nouzí druhých. Křísit biologicky mrtvé je něčím zcela výjimečným, ale reagovat adekvátně na nouzi druhého, je možné. Jde o obnovu života; je důležité být nejen pohnut těžkou situací jiných, nýbrž i nápomocně reagovat. A nečekat, že z toho člověk bude něco mít.
Středa 16. 9. 2026 – 24. týden v mezidobí, památka sv. Ludmily
Př 31,10-13.19-20.26.30-31 (přivlastněné)
Řádnou ženu, kdo ji najde? Větší cenu má než perly. Srdce jejího manžela na ni spoléhá, o zisk nemá nouzi. Přináší mu jen prospěch, nikdy škodu, po všechny dny svého života. Shání vlnu a len, pracuje radostnou rukou. Svýma rukama sahá po kuželi, její prsty se chápou vřetena. Svou dlaň otvírá ubožákovi, své rámě nabízí chudákovi. V moudrosti otvírá svoje ústa, na jazyku má laskavé poučení. Půvab zklame, krása prchne, zato žena, která ctí Hospodina, zaslouží si chválu. Dejte jí z výtěžku jejích rukou, neboť u bran ji chválí její díla.
Čtení je vlastní ke slavení památky sv. Ludmily, neboť jde o důležitou národní světici, jež stála u zrodu křesťanství v naší zemi. Chvalozpěv na moudrou a statečnou ženu z knihy Přísloví je nečekaným starozákonním textem ukazujícím význam ženy pro domácnost a společnost, i když je psán z pozice muže (mnohé části této hymnické skladby jsou tu vynechány). Za mnohými velkými událostmi v životě společnosti stojí, často anonymně, ženy. Svatá Ludmila je příkladem takové moudré a statečné ženy, o níž se v chvalozpěvu mluví, protože ona stojí na počátku české státnosti a výchovy k víře v Krista, i když vladaři byli vesměs muži. Ať už důvody k přijetí křesťanství byly pro Bořivoje a Ludmilu jakkoliv pragmatické, je nepochybné, že ona se nespokojila jen s politickým významem křesťanství, nýbrž nároky nové víry vzala vážně.
Nebo čtení ze dne:
1 Kor 12,31-13,13
Bratři! Usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje. Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné. Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak (Bůh) poznává mne. Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.
Text představuje jednu z nejznámějších pasáží z Pavlových listů. Jeho chvalozpěv na lásku je jakýmsi zrcadlem pro adresáty, kteří právě v Korintě se vyvyšovali jedni nad druhými díky darům, kterých se jim dostalo, ale i kvůli osobám různých hlasatelů, ke kterým se vztahovali. Hymnus není specificky křesťanský, nýbrž vyjadřuje všeobecnou charakteristiku jednání, jež je založeno na úsilí o dobro druhých, tedy na lásce k nim. Korinťané se chlubili nejrůznějšími schopnostmi a dary, jenže nechápali, že to všechno má smysl jen v rámci pozemské reality, protože pro ni jsou tyto dary určené. Pouze láska přetrvává, protože ona je vlastním základem celé skutečnosti. Láska nemůže pominout, neboť Bůh je láska a jen skrze lásku se člověk stává božským. Láska ovšem, jak ji Pavel charakterizuje, není zamilovaností ani pouhým citem, je to radikální úsilí o dobro druhého člověka, lidí kolem. Pavel ji neredukuje ani jen na lásku partnerskou, rodičovskou, přátelskou, nýbrž charakterizuje ji skutečně jako základní pravý postoj člověka ke skutečnosti kolem sebe.
Mt 10,34-39 (přivlastněné)
Ježíš řekl svým apoštolům: „Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel rozdvojit ‚syna s otcem, dceru s matkou a snachu s tchyní: lidé z vlastní rodiny se s člověkem znepřátelí‘. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.“
Čtení z evangelia je také vybráno ke slavení památky sv. Ludmily. Ježíš nechce rozdělení rodiny, nepokoj a nesváry v rodině, vždyť vystupoval radikálně proti rozvodu a všemu násilí. Z jeho řeči zaznívá trpká zkušenost (částečně i z vlastní rodiny, která se k němu postavila kriticky) z toho, že připojení se k němu vede ke konfliktům v tom nejužším společenství, k roztržce mezi těmi nejbližšími. Je zajímavé, že je vlastně jako největší konflikt označen konflikt generační. Víra v Ježíše nese s sebou až dodnes konfliktní potenciál, protože nejde jen o názory, nýbrž o celé zaměření života. Mnozí ji nechápou, nerozumí jí a vlastně se jí obávají a navíc mají pocit, že jim bere toho druhého (často děti a jejich rodiny), i když tomu tak vůbec být nemusí – a to vede k roztržkám. Ale i ve vlastní rodině si člověk musí uhájit svobodu víry, vlastního názoru, vlastního života, i když je to někdy hodně těžké a bolestivé. Víra navíc, je-li opravdová, odmítá polovičatost. Svatá Ludmila právě takový konflikt zažila – a to ji stálo život.
Rozhodnutí pro Ježíše znamená radikální ochotu k překonávání překážek i k čelení konfliktů. Ježíš není sladký a unylý pán v dlouhé říze z kýčovitých obrázků, nýbrž silný muž nebojící se nároků na ty, kdo ho vezmou vážně.
Evangelium ze dne:
Lk 7,31-35
Ježíš řekl zástupům: „Ke komu přirovnám lidi tohoto pokolení, komu jsou podobní? Jsou jako děti, které sedí na tržišti a navzájem na sebe volají: ‚Hráli jsme vám, a vy jste netancovali, naříkali jsme, a vy jste neplakali.‘ Přišel Jan Křtitel, nejedl chléb a nepil víno, a říkáte: ‚Je blázen.‘ Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkáte: ‚Je to žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků!‘ A přece moudrost bude uznána za správnou ode všech rozumných lidí.“
Ježíš nešetří skepsí při pohledu na své mnohé současníky. Ve skutečnosti jim nejde o žádné hledání pravdy, nýbrž o hledání důvodů proč odmítnout apel na obrácení. Jan Křtitel oznamoval soud a žil jako asketa na poušti, Ježíš hlásá Boží příklon k člověku, Boží království, a ukazuje jeho pozitivní tvář, ale ani to není akceptovatelné. Jak Janovo kázání burcující k obrácení před nadcházejícím soudem Božím, tak Ježíšova nabídka Božího království a společenství s lidmi vyžadují změnu smýšlení, překročení vlastní pohodlnosti, rozhodnutí. Většina lidí však chce žít „po svém“, a tak jen hledá výmluvy, proč nezměnit vlastní postoj.
Čtvrtek 17. 9. 2026 – 24. týden v mezidobí
1 Kor 15,1-11
Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo. Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratřím najednou – většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče. Ano, já jsem nejnepatrnější z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev. Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. Ano, pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou. Ale ať už já, nebo oni: tak to kážeme a tak jste v to uvěřili.
Ve verších 3-5 je obsaženo jedno z nejstarších vyznání víry rané církve, tzv. formule víry: Kristus zemřel za naše hříchy – ve shodě s Písmem, byl pohřben a vstal z mrtvých – ve shodě s Písmem a zjevil se Petrovi a Dvanácti. Pak následují další svědci a nakonec Pavel sám. Pavel ono základní vyznání převzal, jak sám zdůrazňuje, z tradice, nejspíš za svého pobytu v Antiochii, i když vyloučen není ani Damašek. Důležité je upozornění, že celé dění je ve „shodě s Písmem“, čímž raná církev zdůrazňuje, že Ježíšova smrt i zmrtvýchvstání jsou dějem Božím, že nejde ani o omyl, ani o náhodu.
Pavel se pak řadí do linie svědků. O zjevení Dvanácti evangelia mluví, zjevení Petrovi zmiňuje pouze Lukášovo evangelium (24,34) a o dalších zde vypočítávaných zjeveních nic nevíme. Odkaz na 500 bratří, z nichž někteří zesnuli, plní dvojí funkci – zesnulí svědčí o tom, že druhý příchod Kristův je ještě před námi a oni zemřeli, přestože se setkali se zmrtvýchvstalým Pánem (zmrtvýchvstání je realitou jiného druhu), a živí mohou být svědky, na něž se lze obrátit. Všemi apoštoly není míněno Dvanáct (ti jsou již na začátku celé linie), nýbrž Pavel míní jimi hlasatele evangelia. To, že Pavel stojí na konci linie, historicky dokládá, že tzv. velikonoční události, k nimž patří i zkušenosti se zmrtvýchvstalým Pánem, nelze redukovat na 40 dní, jak to uvádí Lukášovo evangelium. Mezi Ježíšovou smrtí a vzkříšením a Pavlovým setkáním s Kristem u Damašku muselo uplynout poměrně dost času, nejspíš několik let.
Pavel pak přednáší i svou sebeobhajobu v reakci na kritiku Korinťanů. Je si dobře vědom svého nasazení a angažovanosti, ale také Boží milosti. Jeho úspěšné působení není jen plodem jeho práce. Ale konec konců nejde o konkurenci a zásluhy, nýbrž o výsledek díla. Ten je podstatný a za ten náleží dík Bohu i lidem.
Člověk si jako Pavel má být vědom vlastní hodnoty i hodnoty toho, co dělá, ale to nemá být tím nejdůležitějším. Tím je skutečně dílo, poslání, jemuž má člověk sloužit.
Lk 7,36-50
Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. V tom městě žila jistá žena, byla to hříšnice. Když se dověděla, že je u stolu v domě toho farizea, přinesla alabastrovou (nádobu drahocenného) oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala (drahocenným) olejem. Když to viděl farizeus, který ho pozval, pomyslil si: „Kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jaká je to žena, která se ho dotýká – že je to hříšnice!“ Ježíš mu na to řekl: „Šimone, rád bych ti něco pověděl.“ On na to: „Jen mluv, Mistře!“ „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím dluh splatit, oběma odpustil. Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?“ Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, komu odpustil více.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil.“ Obrátil se k ženě a řekl Šimonovi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. Nepolíbils mě (na pozdrav), ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestávala líbat nohy. Nepomazals mi olejem hlavu, ona však mi (drahocenným) olejem pomazala nohy. Proto ti říkám: Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje.“ Jí pak řekl: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ Ostatní hosté si začali sami u sebe říkat: „Kdo je to, že i hříchy odpouští?“ On však řekl ženě: „Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!“
Ježíš se nezdráhá přijmout pozvání ani od farizejů, svých oponentů. I v tom je vidět jeho svoboda a velkorysost. Onen farizej Šimon jej nespíš pozval ze zvědavosti, ale extra uctivě a přátelsky se k němu nechoval, jak plyne z kontextu. Jako hostitel mu vlastně dal najevo, že si ho příliš neváží, protože nedodržel ani základní zvyklosti pro přijetí hosta. Ježíš to nijak nekomentoval, necítil se uražen a jako argument Šimonovo nevybíravé chování používá na obranu dané ženy. Kontrastem k Šimonovu jednání je ona bezejmenná žena, nejspíš prostitutka, která hledá u Ježíše víc než jen pochopení a laskavé přijetí. Ona je schopná v Ježíšovi rozpoznat tvář milostivého Boha na rozdíl od farizeje Šimona, jenž Ježíšem dokonce kvůli ní pohrdá. Proto se mu od Ježíše dostane pádného poučení a ženě ocenění, resp. toho, proč přišla – zjevení Boží lásky, přijetí, odpuštění, možnosti nového začátku. Zvěstováním odpuštění Ježíš dává zřetelně najevo, že jedná s Boží autoritou. Jaký dopad měla Ježíšova slova na ženu nebo na účastníky hostiny včetně hostitele, se už nedozvídáme. Nicméně to, že Ježíš proklamuje odpuštění hříchů té ženě, je přece jen vyvede z míry a nutí přemýšlet. Žena odchází ospravedlněna, očištěna, naplněna mírem a pokojem. Jak plyne z Ježíšových slov, její láska a víra byly zásadním momentem pro odpuštění. Nedostatek lásky nedovoluje člověku, aby se s pokorou otevřel Boží milosti, protože se tak či onak staví na Boží místo.
Pátek 18. 9. 2026 – 24. týden v mezidobí
1 Kor 15,12-20
Bratři! Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Není-li však žádné vzkříšení mrtvých, nevstal ani Kristus! A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra. Pak ovšem my vypadáme jako lživí svědci o Bohu: je-li totiž pravda, že mrtví vůbec nevstávají, proti Bohu jsme svědčili, že Krista vzkřísil, ale on ho nevzkřísil. Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí. Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli.
Korinťané měli zvláštní pojetí zmrtvýchvstání, domnívali se, že je jím už křest. Nevěřili, že existuje zmrtvýchvstání celého člověka. To je samozřejmě složité i pro současného člověka, protože lpí – stejně jako oni – na hmotné realitě. Jenže o to nejde. Vzkříšení těla znamená, že i po smrti je člověk sám sebou, osobou, i když není vázán na hmotu, jak ji známe. Ježíš vstal z mrtvých, žije, ale nežije jako hmotný člověk, nýbrž v jiném způsobu bytí. To se Pavel v dalším výkladu snaží vysvětlit.
Je možné si všimnout i dalšího momentu: Ježíšova smrt na kříži nemá výkupnou hodnotu sama o sobě, nýbrž právě skrze vzkříšení, skrze potvrzení velikosti a trvalé platnosti Ježíšovy lásky vzkříšením. \pokud Ježíš nevstal z mrtvých, tak byl pouhým člověkem, který se stal obětí justiční vraždy či justičního omylu, obětí lidského hříchu jako leckteří před ním, tedy člověkem hodným respektu, ale ničím víc. Vzkříšení potvrzuje jeho status Božího vyvoleného, jedinečného Syna, toho, který byl poslán, aby ztělesnil Boží přítomnost mezi lidmi (přítomnost Božího království).
Lk 8,1-3
Ježíš chodil od města k městu, od vesnice k vesnici a kázal a hlásal radostnou zvěst o Božím království. Bylo s ním Dvanáct (apoštolů) a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z které vyšlo sedm zlých duchů, dále Jana, manželka Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnoho jiných, které se o ně staraly ze svého majetku.
Evangelista nás zpravuje o pozoruhodné skutečnosti, že s Ježíšem a jeho učedníky chodily také ženy, dokonce z velmi dobrých poměrů, které se celou skupinu také staraly. Byly soběstačné, emancipované, bychom dnes řekli. To je na tehdejší dobu v Palestině opravdu velmi zvláštní. I ženy byly účastny jako učednice Ježíšova učení i aktivního působení, i když nepatřily do bezprostředního okruhu Dvanácti. Nejvýznamnější z nich, a to i v rámci prvotní církev po Ježíšově smrti, byla Marie z Magdaly důležitou postavou, jak ostatně nasvědčuje i apokryfní evangelium spojené s jejím jménem (Mariino evangelium) i apokryfní evangelium Filipovo. Raně středověká tradice z ní učinila obrácenou prostitutku a kajícnici, ale nic takového evangelista nenaznačuje. Ježíš ji uzdravil asi z nějakého vážného onemocnění a ona se stala jeho věrnou učednicí. O její účasti při ukřižování a následné cestě ke hrobu mluví všechna evangelia. Legenda o Marii z Magdaly vznikla smíšením několika postav – skutečné Marie z Magdaly, z města na břehu Genezaretského jezera, bezejmenné ženy, nejspíš prostitutky, která v Lk 7 umyje Ježíšovi nohy svými slzami v domě farizeje Šimona, a Marie, sestry Marty a Lazara, protože Janovo evangelium jí připisuje akt pomazání Ježíše vonnou mastí, což je i u Mk a Mt, aktem bezejmenné ženy.. Nejvýznamnější roli má v evangeliu podle Jana, kde se po setkání se zmrtvýchvstalým Pánem stává „apoštolkou apoštolů“.
Sobota 19. 9. 2026 – 24. týden v mezidobí
1 Kor 15,35-37.42-49
Bratři! Někdo snad řekne: „Jak mohou mrtví vstát? A jaké to budou mít tělo, až přijdou?“ Ty bláhový člověče! Když zaséváš semeno, nezačne projevovat známky života, jestliže napřed neodumře. A zaséváš přece ne už tu budoucí rostlinu, ale jen pouhé semeno, na příklad zrnko pšeničné nebo nějaké jiné. Tak je tomu i se vzkříšením mrtvých. Do země se klade tělo, které podléhá zkáze, vstane však tělo, které zkáze nepodléhá. Do země se klade tělo, které budí ošklivost, vstane však tělo, které budí úctu. Do země se klade tělo slabé, vstane však silné. Do země se klade tělo živočišné, vstane však tělo zduchovnělé. Jako je tělo živočišné, tak je i zduchovnělé. Stojí přece i v Písmu: První ‚člověk‘, Adam, ‚se stal živou bytostí‘, poslední Adam však bude oživujícím duchem. Ale není napřed to, co je zduchovnělé, nýbrž to, co je živočišné, a potom teprve přijde to, co je zduchovnělé. První člověk byl utvořen ze země, je pozemský, druhý člověk je z nebe. Když někdo pochází ze země, ze země jsou i jeho děti. Když někdo pochází z nebe, z nebe jsou i jeho děti. My jsme na sobě nesli podobnost s tím člověkem, který pocházel ze země. Stejně tak poneseme i podobnost s tím, který je z nebe.
Pavel reaguje na problém s vírou ve zmrtvýchvstání, který se v Korintě vyskytl. Korinťané, nebo alespoň určitá skupina, za zmrtvýchvstání považovali již poznání Krista, ale ve vzkříšení těla nevěřili. Pomocí příkladů z přírody se snaží adresátům přiblížit, co znamená v plnosti vzkříšení z mrtvých, tedy celého člověka, nejen nesmrtelnost duše. To, o čem Pavel mluví, je zachování identity každého jednotlivce. I Pavlovi je zřejmé, že vzkříšení těla musí mít jiný charakter, než je pozemská hmotná existence. Zmrtvýchvstání člověka jako celku je vázáno na Ježíšovo vzkříšení. Jím byla obnovena realita člověka jako Božího obrazu, pozvaného k plnosti bytí v Bohu a s Bohem.
Lk 8,4-15
Když se (k Ježíšovi) sešel velký zástup a z mnoha měst k němu přicházeli, promluvil v podobenství: „Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padlo některé zrno na okraj cesty; bylo pošlapáno a ptáci ho sezobali. Jiné padlo na skálu; vzrostlo sice, ale pak uschlo, protože nemělo vláhu. Jiné zrno padlo do trní; trní vzrostlo zároveň s ním a udusilo ho. Jiné padlo na dobrou půdu; vzrostlo a přineslo stonásobný užitek.“ A důrazně prohlásil: „Kdo má uši k slyšení, slyš!“ Jeho učedníci se ho ptali, co to podobenství znamená. Odpověděl jim: „Vám je dáno znát tajemství Božího království, ale ostatním jen v podobenstvích, ‚aby se dívali, ale neviděli, slyšeli, ale nerozuměli‘. Toto podobenství znamená: Semeno je slovo Boží. Na okraji cesty, to jsou ti, kdo ho vyslechnou, potom však přichází ďábel a bere jim to slovo ze srdce, aby neuvěřili a nebyli zachráněni. Na skále, to jsou ti, kdo s radostí slovo přijmou, když ho slyší, nemají však kořen; na chvilku uvěří, ale v době pokušení odpadají. Co padlo do trní, to jsou ti, kdo ho vyslechnou, ale pak jdou a dusí ho starostmi, bohatstvím a požitky, takže nedozrají k užitku. Co je pak v dobré půdě, to jsou ti, kdo to slovo vyslechli a uchovávají ho v dobrém a upřímném srdci a s trpělivostí přinášejí užitek.“
Podobenství o rozsévači mluví o přijetí evangelia. Na rozdíl od Mk a Mt se zde vůbec nehodnotí velikost výnosu, ten je fixní, když jde o úrodnou půdu. Nejdůležitější je tedy úrodná půda, v níž může zrno přinášet užitek. Ta je jedinou člověkovou starostí. Boží slovo je stále rozséváno, ale není tak snadné, aby padlo na úrodnou půdu. Ježíšova trpká zkušenost se pak odráží v citátu z proroka Izajáše, který hovoří o zatvrzelosti Izraele a jejích důsledcích. Je to slovo varovné, a i když jsou učedníci vyňati z okruhu řádně nenaslouchajících, tak přesto Ježíšova slova zůstávají varováním, ale i příslibem i pro ně. Budou-li Boží slovo respektovat, budou plodní, budou přinášet velký užitek.
Ani učedníci nerozumějí, musejí se doptávat. Je třeba se doptávat, hledat vysvětlení, nebát se nevědět či nerozumět. Nerozumět či nechápat ještě neznamená nemilovat a nenásledovat. Ježíš učedníky nekárá, ba naopak, ale vysvětluje.
Neděle 20. 9. 2026 – 25. neděle v mezidobí
Iz 55,6-9
Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať (změní) své smýšlení; ať se obrátí k Hospodinu a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští, neboť nejsou mé myšlenky jako myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému – praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smyšlení od smyšlení vašeho.
Izraeli v exilu se otevírá naděje na nový začátek. Ten však není možný bez obrácení. Hospodin nabízí novou budoucnost, protože on má na mysli dobro svého lidu, a to i přes nevěrnost Izraele. Bůh není člověk, on nepotřebuje se mstít, odplácet nevěru odmítnutím. Avšak čas spásy, čas Božího navštívení je třeba využít, a to tak, že se člověk znovu k Hospodinu vrátí, přikloní, bude důvěřovat a chodit po jeho cestách. Dějiny nepřestávají být v Boží ruce, i když to tak nevypadá. Bůh má neustále na mysli dobro svého stvoření, zejména svého obrazu, svých vyvolených. Bůh je věrný, ale také náročný.
Flp 1,20c-24.27a
Bratři! Budu moci oslavit na sobě Krista, ať svým životem, ať svou smrtí. Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit. Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem – a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě naživu. Jen se chovejte tak, jak to odpovídá Kristovu evangeliu.
Pavel se těší na plné společenství s Kristem, ale přece si uvědomuje svou zodpovědnost za poslání, které dostal. Tento úryvek je klasickou ukázkou toho, co by sv. Ignác nazval indiferentností, tedy nelpěním na ničem. Rozhodující je prospěch církevního společenství, naplnění poslání. Pavel se nerozhoduje mezi smrtí (bytí s Kristem) a příjemným životem, nýbrž mezi touhou po společenství s Ježíšem v Božím království a službou, o níž ví, že mu bude přinášet mnoho problémů, útrap a nesnází. Ale nejde primárně o něj samého, ale o adresáty, o jejich věrnost – na té primárně Pavlovi záleží.
Mt 20,1-16a
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. Řekl jim: ‚Jděte i vy na (mou) vinici a dám vám, co bude spravedlivé.‘ A šli. Kolem dvanácti a tří hodin odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak. Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: ‚Co tu celý den nečinně stojíte?‘ Odpověděli mu: ‚Nikdo nás nenajal.‘ Řekl jim: ‚Jděte i vy na (mou) vinici!‘ Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.‘ Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne, a dostali po denáru. Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru. Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: ‚Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.‘ On však jednomu z nich odpověděl: ‚Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat, co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?’“
Tohle podobenství je svým posláním velmi podobné podobenství z Lk 15 o marnotratném synu, resp. o „marnotratném“ otci a dvou ztracených synech. Bůh dává bez zásluh, a to se tak úplně neshoduje s lidskou logikou. Bůh chce každému člověku nabídnout společenství se sebou. Tento dar není měřitelný, někdo na něj zareaguje brzo, jiný až na konci života. Bůh se těší z každého a každému je ochoten se dát, když onen člověk si toho všimne.
Dobře víme, jak máme tomuto podobenství rozumět, ale přesto to v realitě často nevnímáme tak velkoryse. Tohle podobenství nabádá člověka k velkorysosti, k opuštění závisti a negativního myšlení o druhých, kteří z našeho pohledu mají leccos takříkajíc zadarmo na rozdíl od nás, k opuštění sebelítosti a činění si nároků na zvláštní postavení, zacházení, privilegia. Zároveň je pozváním k radosti nad Boží velkorysostí a šancemi pro každého.
Boží (nebeské) království je jako hospodář, který neustále vychází, aby dopřál každému podíl na životě. Je to veličina dynamická, jež skrze lidi a události vstupuje do života konkrétních jednotlivců. Možná je na tomto podobenství nejzajímavější právě to, jak Bůh neustále člověka hledá, vchází za ním. V kontrastu s tím pak stojí nespokojenost lidí, kteří vidí jen své zásluhy, svou námahu, svou práci, svou službu, a proto daru zájmu, daru možnosti žít, mít prostředky k životu, si nestačili všimnout. Perspektiva druhých a jejich možností jim – na rozdíl od Pána – uniká.
